Financování hromadných žalob

Podle návrhu zákona smí podat hromadnou žalobu k Městskému soudu v Praze¹ pouze právnická osoba, která je zapsaná v seznamu oprávněných osob podle zákona upravujícího ochranu spotřebitele, nebo více těchto osob, a to ve věcech sporů fyzických osob nepodnikajících s podnikateli.² Tento žalobce je tak nositelem těchto zájmů zúčastněných členů skupiny, kterých musí být minimálně dvacet. Aby je však přenesl na advokáta, neboť žalobce musí být povinně zastoupen advokátem,³ tak mu již převzetím a přípravou zastoupení a sepisem žaloby vznikají náklady právního zastoupení, které musí platit. 

To, proti komu v hromadném občanském soudním řízení bude žalobce stát, zákon omezuje, jak bylo uvedeno – půjde o podnikatele. Podnikatel se však případně stane žalovaným bez ohledu na svoji vůli, vznikají mu náklady v rámci řízení a v souvislosti s ním, které je povinen si platit; již na samém počátku procesu se vyjadřuje kupř. k podmínkám přípustnosti žaloby⁴, může se případně odvolat proti usnesení o přípustnosti hromadné žaloby (v němž je stanovena případná zvláštní odměna žalobce), platí náklady hromadného řízení ve věci samé, které je zahájeno uveřejněním pravomocného usnesení o přípustnosti hromadné žaloby v rejstříku hromadných žalob atp. Až rozsudek ve věci samé případně může, podle úspěchu ve věci, přiznat náhradu nákladů řízení straně, která ve sporu zvítězila.

Modely financování

Jako krajní modely financování hromadných žalob lze rozlišit soukromé a veřejné modely financování. V případě hromadných žalob není v komparativním pohledu soukromé financování, včetně financování třetí stranou, ničím nepředvídaným.⁵ Soukromé financování tak ponechává iniciativu a odpovědnost za náklady na samotných žalobcích, ale i ekonomický dopad přesouvá na ně, případně na žalobci soukromě dohodnuté třetí strany. Naproti tomu stojí financování veřejné, kde takový model počítá např. s osvobozením od soudních poplatků, s podporou neziskových organizací spotřebitelů, s dotacemi a zřízením zvláštního fondu; ekonomický dopad na žalobce se tak přesouvá z žalobce na veřejné instituce.

Ze zahraniční zkušenosti pak vyplývá, že široká možnost financování hromadných žalob, včetně veřejného financování, více vyhovuje zájmům spotřebitelských právnických osob jako žalobců, kdežto omezování financování hromadných žalob (i omezení možnosti financování třetími stranami) je naopak ku prospěchu potenciálních žalovaných podnikatelů.⁶ Někteří autoři pak mají za to, že nejlépe vyvažuje zájmy spotřebitelů a podnikatelů ten způsob financování, který je založen na zvláštním státním fondu.⁷

Český přístup

V českých podmínkách je model financování založen na kombinaci různých opatření a není ani čistě soukromým, ani čistě veřejným modelem financování. Návrh doprovodného zákona novelizuje zákon o soudních poplatcích, a to tak, že osvobozuje žalobce od soudních poplatků. Jinými slovy tak snižuje návrh doprovodného zákona bariéry pro žalobce a snižuje mu náklady. Navrhovaná úprava hromadných žalob pak nepočítá se zřízením zvláštního fondu ani nepočítá se zvláštním dotačním titulem s poukazem na to, že je veřejnoprávní kontrola podnikatelů (a tak ochrana spotřebitelů) dostatečná, čili není třeba ještě nadto financovat soukromé spory, byť hromadné, z veřejných rozpočtů. Návrh zákona počítá s financováním třetí stranou a se zvláštní odměnou žalobce. Dále se uplatní pravidla o náhradě nákladů řízení, kde se rozšiřují náklady řízení způsobilé k náhradě druhou stranou v případě úspěchu o položky související s povahou hromadného řízení.

Financování třetí stranou

Návrh zákona umožňuje, aby hromadná žaloba byla financována třetí osobou, tedy osobou odlišnou od stran sporu, avšak za dalších omezujících podmínek. Za tím účelem je soud oprávněn, a to i bez návrhu, uložit žalobci, aby doložil přehled zdrojů peněžních prostředků určených na placení nákladů spojených se zahájením i vedením hromadného řízení.⁸ Zásadní omezující podmínkou je, že nesmí být hromadná žaloba financována třetí osobou, která je konkurentem žalovaného či je na žalovaném závislá. Uvedené omezení souvisí s tím, že se zakazuje tzv. zneužívající hromadná žaloba, zejména tedy pokračování konkurečního boje „jinou cestou“. Ani nesmí být hromadná žaloba financována takovou třetí osobou, která nepřiměřeně ovlivňuje žalobce způsobem, který by poškodil zájmy skupiny. Jinak vyjádřeno, zakazuje se „rizikové financování“ v případě střetu zájmů. Uvedená omezení vyplývají již z evropské směrnice⁹, a tak jsou tato ustanovení transpozicí uvedené směrnice do českého právního řádu. Otázka zdrojů financování hromadné žaloby je pak soudem posuzována na začátku procesu, a to tehdy, když rozhoduje o přípustnosti hromadné žaloby.

Zvláštní odměna žalobce

Dalším způsobem financování svébytně pojatým pro navrženou českou právní úpravu je zvláštní odměna žalobce v případě úspěchu ve sporu.¹⁰ Výše odměny a zdůvodnění její přiměřenosti, případně sdělení, že žalobce zvláštní odměnu nebude žádat, je již náležitostí hromadné žaloby. Výši této odměny pak lze uvést dvojím způsobem, procentem z přisouzeného plnění nebo peněžitou částkou za každý nárok přiznaný zúčastněnému členovi skupiny, kde zákon stanoví, že musí být odměna přiměřená složitosti a délce hromadného řízení, nesmí však přesáhnout 5 %.¹¹ Tato odměna je pak speciální v tom, že o výši zvláštní odměny se již rozhoduje v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby; v konečném rozhodnutí pak soud uloží buď žalovanému, nebo zúčastněným členům skupiny povinnost zaplatit žalobci tuto zvláštní odměnu. Je zřejmé, že zvláštní odměna není nákladem řízení, je svébytným nárokem, který má umožnit žalobci financování jeho činnosti. Tím, kdo tuto odměnu přímo či nepřímo ze svého nároku poskytuje, jsou zúčastnění členové skupiny, a to jen v případě úspěchu ve věci. Konečně podstatné též je, že přiznání zvláštní odměny žalobci nemá vliv na případnou odměnu za zastupování advokátem a obecně náhradu nákladů hromadného řízení.

Náklady řízení a jejich náhrada

I pro hromadné občanské soudní řízení zůstávají v platnosti pravidla o náhradě nákladů řízení úspěšného účastníka řízení stranou, která spor prohrála. Tím, kdo případně ponese co do nákladů řízení povinnost k jejich náhradě či právo na jejich náhradu, je však žalobce či žalovaný, nikoli zúčastněný člen skupiny. To poskytuje jednotlivým spotřebitelům ochranu před náhradou nákladů řízení, avšak vystavuje tomuto riziku žalobce. Návrh zákona pak zařazuje, oproti obecným pravidlům, mezi náklady hromadného řízení rovněž účelně vynaložené náklady související s příjmem přihlášek a vedením seznamu zúčastněných členů skupiny a náklady na uveřejňování informací o hromadném řízení.¹²

Závěrem lze shrnout, že se návrh zákona snaží vyvážit zájmy jak spotřebitelů, tak podnikatelů a z mého pohledu není ani ryze prospotřebitelský, ani ryze propodnikatelský. Avšak tím, že nezavádí ani dotační tituly, ani se nezřizuje zvláštní fond, tedy nepočítá zásadně s veřejným zdrojem financování hromadných žalob, spíše návrh zákona tenduje k soukromému modelu financování a hlavní zátěž a riziko financování tak ponesou žalobci jako spotřebitelské právnické osoby, aniž by základní ekonomický dopad mohly přenést na veřejné instituce. Tyto spotřebitelské právnické osoby tak budou, podle mého názoru, zpravidla hledat financování u třetích stran, které se tak postupně budou specializovat na tento druh financování.