Co ovlivňuje využití soukromých zdrojů ve zdravotnictví
Míru využití soukromých zdrojů ve zdravotnictví ovlivňují dvě základní skupiny faktorů. První je dána způsobem fungování trhu se zdravotní péčí a zdravotním pojištěním. Zde se vyskytují jevy, které výrazně komplikují spontánní tvorbu funkčních privátních schémat financování, jako je informační asymetrie, morální hazard, adverzní selekce a charakter poptávky a nabídky na trhu se zdravotní péčí, včetně existence forem nedokonalé konkurence s výraznými dopady na efektivnost výsledných rovnováh. Tyto jevy lze částečně kompenzovat správnou regulací a doplnit dobrovolnou solidaritou (charitou), která může suplovat nedostatek zdrojů u konkrétních pacientů při absenci veřejného financování. Druhá skupina vychází z rozsahu a charakteru univerzální části péče, která je dostupná všem účastníkům systému na základě povinného solidárního financování. Jeho hlavními zdroji jsou všeobecné daně a povinné účelové platby do systémů veřejného (sociálního) zdravotního pojištění. Pomocí těchto zdrojů stát realizuje solidaritu ve zdraví (nepřihlíží se ke zdravotnímu stavu) a obvykle i solidaritu příjmovou (částky stanoveny jako procento z příjmů či výdělku). V Česku platby do systému veřejného zdravotního pojištění, ač jsou legislativně definovány jako pojistné, mají z hlediska teorie veřejných financí charakter proporcionální účelové zdravotní daně z výdělku (Mertl, 2022).
V případě soukromého zdravotního pojištění se nabízí docílit jeho vyšší využití tam, kde obsah univerzální části systému hrazené z veřejných zdrojů k zabezpečení objektivně nutné péče nestačí. To může být záměrem zdravotní politiky ve smyslu aplikace liberálních či neoliberálních modelů zdravotní péče nebo jejím selháním či nízkou kvalitou ve smyslu neschopnosti funkční univerzální schémata vytvořit a provozovat na adekvátní úrovni. V některých zemích (např. v Polsku) soukromé pojištění supluje faktickou nedostupnost péče přes její explicitní (formální) legislativní garanci. Problém z hlediska výsledků zdravotní politiky spočívá v tom, že se jedná o východisko z nouze, neboť již uvedené faktory ovlivňující fungování trhu se zdravotním pojištěním způsobují neefektivnost. Ty se zhoršují, pokud nákup pojistných produktů je vynucený prostou absencí univerzálně dostupné péče, cenově neelastickou poptávkou pacientů a pojistný trh není adekvátně regulován. Taková byla výchozí situace v mnoha zemích světa před druhou světovou válkou. S nárůstem nákladovosti péče i významu dostupnosti zdravotní péče v populaci rostl tlak na tvorbu funkčních schémat nepřímého financování. Spontánním východiskem byl vedle financování zdravotní péče státem vznik sociálních, zaměstnaneckých a vzájemných pojišťoven často na neziskovém či družstevním principu, určených primárně pro specifické sociální skupiny. V současné době jsou však tyto formy ve zdravotnictví na ústupu a prosazuje se tvorba schémat na občanském (případně národním) principu. Neoliberální schémata, která jediná předpokládají všeobecné a povinné využití soukromého pojištění pro zabezpečení objektivně nutné péče (např. USA, Nizozemsko), se snaží docílit jeho funkčnosti silnou regulací systému, povinností či silnou pobídkou (hard compulsion) k nákupu příslušných produktů a kombinací příjmově solidární a nominální složky pojistného (Nizozemsko). Ve většině vyspělých zemí s jinou než neoliberální koncepcí jsou soukromé produkty využívány volitelně ve vazbě na rozsah a charakter univerzální části systému. Její konstrukce tak ovlivňuje i objem a způsob využití soukromých zdrojů, současně se do ní promítají preference ohledně univerzální a volitelné dostupnosti příslušné zdravotní péče. Podíl veřejných a soukromých zdrojů ve zdravotnictví tak nemá být primárně ideologickým zadáním jeho tvůrcům nebo záviset na objemu veřejných zdrojů, který na zdravotnictví v rámci bojů o rozpočet zbude, ale výsledkem chtěných a žádoucích efektů pro jeho uživatele (pacienty a zdravotníky) a konzistence modelu zdravotní politiky v konkrétní zemi.
Formy volitelného soukromého zdravotního pojištění
Konfigurace uvedených faktorů vymezuje také prostor pro jednotlivé formy volitelného soukromého zdravotního pojištění se zásadně odlišnou logikou fungování. Jedná se o:
• substituční zdravotní pojištění (substitutive insurance),
• komplementární zdravotní pojištění (complementary insurance),
• doplňkové zdravotní připojištění (supplementary insurance).
Substituční zdravotní pojištění se uplatní tehdy, pokud někteří účastníci mohou z povinného solidárního financování vystoupit, resp. se ho neúčastnit a zabezpečit si univerzálně daný nárok pomocí soukromého substitučního pojištění, obvykle ve formě regulovaného obsahu pojistného produktu. Příkladem je Německo, kde substituční pojištění využívá cca 10 procent obyvatel s příjmy nad zákonem danou hranicí.
Komplementární zdravotní pojištění připadá v úvahu, pokud rozsah úhrad univerzálně dostupné péče nepokrývá celý obsah či celé náklady indikované péče. V případě obsahu se jedná o indikovanou péči, jejíž úhradu však univerzální část systému neobsahuje. V případě nákladů jde fakticky o pojištění na předem danou spoluúčast v univerzální části systému. Příkladem je Francie, kde historicky povinné pojištění krylo jen část nákladů a předpokládalo se, že zbytek uhradí pacient sám, případně že využije právě komplementární pojistku (kterou ve výsledku většina tamějších pacientů má uzavřenou). V případě spoluúčasti, která má čistě poptávkově regulační charakter (např. poplatek za pohotovost), se jeví jako vhodné ji z úhrad komplementárních pojistek vyjmout.
Doplňkové zdravotní pojištění se vyskytuje ve většině vyspělých zemí a prostor pro něj je dán tím, jaké služby nabízí zdravotnictví navíc, nad rámec kvality a obvyklé praxe v univerzální části systému. Typicky se zaměřuje na služby spojené s hospitalizací, širší možnost volby lékaře a léčebného postupu, zkrácení čekací doby a termín péče podle přání pacienta, vyšší vstřícnost systému, více času pro individuální konzultace s lékařem, úhradu doplatků, nejsou-li součástí univerzální části systému. Může pokrývat i komfortnější způsoby léčby, než jsou pro danou diagnózu dostupné v univerzální části systému.
V praxi mohou pojišťovny jednotlivé typy pojištění kombinovat do jednoho produktu; asi nejčastěji se tak děje u doplňkového pojištění a komplementárního pojištění služeb a podobný produkt má asi většina lidí v Česku na mysli, pokud hovoří o „zdravotním připojištění“.
V případě, že zdravotní péče či služby nemají vazbu na pojistný charakter situace či diagnózy vedoucí k jejich spotřebě nebo je přítomný výrazný prvek subjektivního rozhodování pacienta o spotřebě dané péče, obvykle dochází k využití přímých plateb (laserové operace očí, estetické zákroky). Pokud lze očekávat kontinuální či komplexnější charakter volitelně čerpané péče, lze s výhodou využít předplacených programů zdravotní péče, které obsahují časově a věcně definované balíčky služeb za racionálně kalkulovanou cenu, nepotřebují zkoumání zdravotního rizika na vstupu a poskytují předvídatelné financování pro zapojené poskytovatele. Z hlediska typologie zdrojů patří předplacené programy do nepřímých forem financování, nemají tedy mnohé nevýhody přímých plateb a lze je rovněž kombinovat s pojistnými produkty nebo nabízet samostatně. Mají blízko ke zdravotnímu spoření ve smyslu absence sdílení zdravotního rizika, ale spořicí složka je oslabena, respektive transformována do předplatného na zvolený časový úsek či objem péče.
Jak je to ve světě
Využití jednotlivých schémat financování zdravotnictví ve vyspělých zemích ukazuje následující graf.
Při pohledu na něj je zřejmé, že povinné soukromé pojištění je skutečně používáno v Evropě jen v několika zemích. Zmíněná volitelnost substitučního pojištění je v Německu dána tím, že daný člověk splňující příjmovou podmínku si může vybrat mezi veřejným a soukromým pojištěním; jedno z nich však mít musí, a proto ve statistikách je německé substituční pojištění uváděno jako povinné (ti, kteří si jej zvolili, jej musí platit).
Volitelná soukromá schémata zahrnující soukromé zdravotní pojištění mají v jednotlivých zemích poměrně nízký podíl, cca do 10 procent celkových zdrojů, a typicky je tento podíl nižší než podíl soukromých přímých plateb „z kapsy“. Teoreticky tyto přímé platby tvoří možný potenciál pro využití v příslušných nepřímých (pojistných či předplacených) soukromých schématech, ale jak jsme již uvedli, ne všechny druhy zdravotní péče a služeb jsou pro nepřímá schémata vhodné, případně se v dané zemi nepřímá schémata nerozvinula či nefungují jako substitut přímých plateb (Thomson et al., 2020).
Ve většině zemí OECD tedy v praxi dominuje veřejné (solidární) financování zdravotnictví. Tento stav může být pro některé české čtenáře překvapením, ale je tomu tak nejen v zobrazeném roce 2021, ale i po řadu let předchozích. Některé z těchto zemí (např. Kanada, Velká Británie, skandinávské země) preferují financování ze státního rozpočtu (všeobecných daní), tedy model jednoho plátce, v řadě zemí pak je dominantní financování skrze fond veřejného (sociálního) zdravotního pojištění a více plátců (zdravotních pojišťoven); k těmto zemím patří vedle Německa a Francie i Česko. V Česku se však, jak uvedený graf též dokládá, volitelné soukromé produkty využívají v ještě menší míře než ve většině ostatních evropských zemí.
Z uvedeného srovnání vyplývá, že prostor pro volitelné soukromé výdaje není ve vyspělých zemích příliš velký, co se týče jejich podílu na celkovém objemu finančních zdrojů, a nelze očekávat jeho podstatné zvětšení jen proto, že by to tak určité zájmové skupiny chtěly nebo že máme představu o ideové správnosti takové změny. Může však být významný pro konkrétní skupiny pacientů a jejich možnost dosáhnout vyšší individuální užitek, než je dostupný při spotřebě nákladově efektivní léčby patřící do univerzální části systému. Dále může být významný tehdy, pokud rozsah univerzálně dostupné péče není v realitě z různých důvodů adekvátní její potřebě; pak mohou být soukromé zdroje praktickým, byť třeba sociálně selektivním a dočasným řešením a nepřímá schémata financování včetně soukromého zdravotního pojištění mohou být vnímána jako průchodnější a lepší než přímé platby nebo posílení šedé ekonomiky ve zdravotnictví.
Situace v Česku
Využití výše uvedených forem soukromého financování do značné míry závisí také na tom, co v dané zemi chtějí občané prostřednictvím veřejné volby. V Česku se v tomto směru na základě dlouhodobé sociální a kulturní tradice i vnímání zdraví jako zásadní společné lidské hodnoty prosadilo legislativně definované právo na zdraví, v nejstručnější formě obsažené v Listině základních práv a svobod, článku 31, který uvádí: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Praktická aplikace tohoto ustanovení je předmětem řady kontroverzí, nicméně funkční pojetí v českých podmínkách vykrystalizovalo do paragrafu 11 odst. d) zák. 48/1997 Sb., který definuje, že pojištěnec má právo „na poskytnutí hrazených služeb v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, přičemž poskytovatel nesmí za tyto hrazené služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu“. Jinak řečeno, v rámci specifikace univerzální části systému se uplatňuje pozitivní vymezení toho, co je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, a to, co do něj nespadá, je ponecháno jako péče volitelná.
To samozřejmě neříká, jaký má být konkrétně obsah univerzálně hrazené péče; koneckonců ten se vytváří dynamicky v čase a jeho tvorba a aktualizace jsou tématem na jiný článek. Podstatné je však to, že česká legislativa v principu neblokuje existenci soukromých schémat financování, pokud nabízejí klientům dodatečný užitek nad rámec toho, co získají v systému veřejného zdravotního pojištění. S tím souvisí myšlenka, že prostým snížením nároků v univerzální části systému by se prostor pro soukromá schémata mohl zvětšit, což stačí pro vznik příslušných produktů. Takto jednoduché to však ve zdravotnictví není.
Manipulace s obsahem univerzálně hrazené péče totiž naráží na výše zmíněné právo na zdravotní péči; tím je garantována její dostupnost bezplatně v momentu spotřeby. Funkční pojetí za dané právní úpravy tak spočívá v tom, že využití soukromých produktů bude skutečně volitelné v tom smyslu, že pokud si je daný klient nezakoupí, neohrozí to jeho zdravotní stav ani podstatně nesníží jeho šance na vyléčení. Lze se domnívat, že toto negativní vymezení je v českých podmínkách klíčem k sociálněprávní akceptabilitě využití soukromých zdrojů ve zdravotnictví. Při splnění této podmínky totiž možnost získání dodatečného užitku skrze volitelný soukromý produkt podstatně nenarušuje reálnou svobodu volby daného klienta ani neomezuje ty pacienty, kteří takovouto možnost nemají nebo nechtějí využít. Současně umožňuje lékařům léčit lege artis bez každodenních etických dilemat známých z amerického zdravotnictví. Na nevhodnost vyprazdňování obsahu článku 31 Listiny upozornil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11, současně však podpořil pojetí objektivizace základní (standardní) varianty péče dostupné na základě veřejného zdravotního pojištění a možnost využití volitelné péče a služeb, podmíněné adekvátním obsahem univerzální části systému. Samotné „zrušení nadstandardů“ tímto nálezem bylo formální a dané jejich vymezením pouze v prováděcím předpisu (Šustek, 2022).
Současná česká právní úprava tak překvapivě obsahuje poměrně vhodné pojetí vazeb mezi univerzální a volitelnou částí systému. Hlavní, co neumožňuje, je povinné, respektive vynucené využití soukromých zdrojů ve vazbě na objektivní potřebu zdravotní péče. V tomto smyslu tedy blokuje liberální a neoliberální schémata financování zdravotnictví. Z hlediska výše uvedené typologie soukromého pojištění pak předpokládá, respektive nijak nebrání využití primárně doplňkového pojištění, komplementárního na služby jen tam, kde takováto péče není obsahem univerzální části systému a současně je akceptována „nezávadnost“ jejího vyřazení (nehrazení) pro pacienta. V tomto směru by však bylo vhodné obsah univerzální části systému přesněji definovat a více vztáhnout k nákladové a medicínské efektivnosti léčby; tím by se prostor pro volitelné produkty velmi pravděpodobně zvětšil.
Specifická situace se týká v Česku také zdravotních pojišťoven. Přestože existuje systém více plátců, jejich diferenciace směrem k pojištěncům je omezená na variabilitu univerzální části systému spočívající v nabídce programů financovaných z fondu prevence (poměrně nízký objem zdrojů) a kvalitu klientského přístupu. To je mnohdy důvodem ke zpochybňování významu jejich existence, ač se přitom zapomíná na jejich významnou roli ve smyslu fiskální a institucionální autonomie při hospodaření s veřejnými zdroji pro zdravotnictví a diferenciace smluvních vztahů ke zdravotnickým zařízením, která jsou v ambulantní sféře plně a v lůžkové péči částečně privatizována, a tedy fungují na tržní, často ziskové bázi.
Pokud bychom však chtěli role zdravotních pojišťoven rozšířit, nabízí se pro rozvoj soukromých pojistných produktů využít synergické efekty mezi univerzální a volitelnou částí systému, k čemuž mají zdravotní pojišťovny největší předpoklady i konkrétní informace. Synergické efekty jsou maximalizovány, pokud se na konstrukci volitelných produktů podílí a nabízí je zdravotní pojišťovna, která má přehled o rozsahu univerzálně hrazené péče, smluvních i nesmluvních zdravotnických zařízeních a spotřebě zdravotní péče u svých pojištěnců (klientů). Spolu s významnými úsporami z rozsahu tak má zdravotní pojišťovna možnost integrovat jednotlivé služby a péči z různých odborností a zdravotnických zařízení tak, aby nabídla klientovi komplexní produkt. Zdravotní pojišťovna také snadněji převezme na sebe účetní a marketingovou stránku produktů, zatímco se zdravotníci mohou soustředit na samotné poskytování péče. Zkušenosti z Nizozemí navíc ukazují, že pojištěnci (klienti) si více pořizují volitelné pojistné produkty u té pojišťovny, kterou si zvolili v rámci univerzální části systému.
Na druhé straně je nutno vidět i úskalí rozvoje rolí zdravotních pojišťoven tímto směrem. Především je nezbytné institucionálně a účetně oddělit hospodaření soukromé a veřejné části zdravotní pojišťovny, ideálně formou dceřiné společnosti či další nezávislé obchodní společnosti nabízející volitelné produkty, neboť využití veřejných a soukromých prostředků k různým účelům musí být prováděno zvlášť (zejména nelze soukromé produkty jakkoli dotovat z prostředků veřejného zdravotního pojištění). Dále je žádoucí, aby na trhu volitelných produktů byla dostatečná míra konkurence. Proto je vhodné, aby na tento trh mohly vstupovat, ať už samostatně, nebo ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami, i soukromé (komerční) pojišťovny. To může být výhodné i pro konstrukci složitějších produktů, kde mohou soukromé pojišťovny využít své bohaté know-how i institucionální a finanční zázemí.
V případě, že by se v koncepci zdravotnictví do budoucna prosadil přechod na model jednoho plátce, pak by se zaměřil jen na univerzální část systému a nabídku a tvorbu volitelných produktů by převzaly pouze komerční pojišťovny. I v této konfiguraci by ale mohly volitelné produkty fungovat na výše uvedených principech, řada synergií s univerzální částí systému by však byla oslabena a hrála by tak roli samostatného doplňku, resp. komplementu reagujícího tržními nástroji na nastavení univerzální části systému státem.
Závěr
Prostor pro volitelné soukromé produkty zdravotního zabezpečení je z principu omezený a přechod na jejich povinné využití odporuje české legislativě i sociálněpolitické tradici. Přesto má smysl se zabývat možnostmi účelného využití volitelného soukromého pojištění zdraví s cílem transparentně zvýšit individuální užitek potenciálních zájemců. Z makroekonomického hlediska to v českém zdravotnictví možné je, neboť jejich využití je dosud minimální a existuje prostor pro mírné navýšení podílu soukromých výdajů na celkových zdrojích pro zdravotnictví.
Podstatná a neopominutelná je otázka sociální dostupnosti jednotlivých druhů péče. Univerzalistické koncepce zdravotnictví řeší typicky dostupnost zdravotní péče ve vazbě na fiskální udržitelnost a zdravotní stav obyvatelstva, ale obsah této péče může být částečně formální. Standard může být postupně redukován ať už explicitním omezením nároků na úhradu, nebo tichým snížením dostupnosti a informovanosti o vhodné indikaci zdravotní péče. To může vést k posilování šedé ekonomiky ve zdravotnictví nebo nesystémovému nárůstu přímých plateb za „úzkoprofilovou“ péči. Postupná reakce části veřejnosti ochotné a schopné soukromých výdajů a zastánců souvisejících konzervativněliberálních koncepcí může spočívat ve volání po nadstandardech vyúsťující v separaci zdravotnictví na část hrazenou „státem“ (určenou primárně pro chudší občany, kterou však sami nebudou chtít příliš využívat) a část hrazenou privátně. Takový vývoj je z historie zdravotnictví známý a vede ke dvojkolejnému, obtížně prostupnému zdravotnictví, kde jsou sociální bariéry a nerovnosti v přístupu k péči v prostředí příjmové diferenciace (přirozené pro tržní ekonomiku) výrazné jak pro většinu občanů, tak i pro poskytovatele zdravotní péče. Polarizaci inverzního vztahu ve smyslu, že „čím méně toho bude poskytovat stát, tím vyšší bude vynucená poptávka po nadstandardu a produktech jej financujících“, která vzniká při poklesu dostupnosti a kvality univerzálně dostupné péče pod sociálně či medicínsky akceptovatelnou úroveň, je vhodné se vyhnout.
Naopak je účelné využít existující plurality českého systému a nabízet volitelně dostupnou péči a služby s důrazem na synergické efekty pro klienta a předvídatelné financování pro poskytovatele. K tomu je nutné vynaložit určité manažerské, marketingové a sociálně-lékařské úsilí. Při správné konfiguraci vazeb mezi univerzální a volitelnou zdravotní péčí lze docílit žádoucího efektu, že pacient bude mít jistotu správného, zdravotnímu stavu adekvátního a bezpečného ošetření a péče, pokud si volitelný produkt nekoupí, a současně bude mít možnost si zvolit doplňkovou péči a služby přinášející individuální užitek. Volitelná schémata soukromého připojištění, případně předplacených programů nemají být výsledkem selhání fiskální funkce státu a koncepčního záměru zdravotní politiky, ale mohou být systémově předpokládaným a promyšleně vytvořeným prostorem pro individuální priority pacientů a skutečně volitelný nadstandard. To umožní aplikovat racionální přístup k často se vyskytujícím etickým námitkám ohledně nabídky nadstandardů a transformovat je ve spolehlivou garanci medicínsky úplného rozsahu univerzálně hrazené péče. Budou-li uvedené aspekty dobře vyřešeny, pak lze obsah univerzální části systému konstruovat primárně s ohledem na nákladovou a medicínskou efektivnost a s vědomím, že pro zájemce o vyšší komfort a individualizaci přístupu jsou dostupné volitelné produkty.
Toho, čeho v oblasti svobody volby pomocí komerčních regulovaných schémat soukromého zdravotního pojištění a výrazných státních dotací dociluje (pro část populace) americký nebo nizozemský systém, lze v řadě ohledů dosáhnout rovněž pomocí kombinace adekvátního standardu zdravotní péče ve vazbě na ústavní právo na zdraví a volitelných nadstandardů s výraznou rolí zdravotních pojišťoven. Zdravotní pojišťovny mohou z pohledu klienta propojit financování univerzálně dostupné standardní péče z veřejných zdrojů dostupné skrze smlouvy s poskytovateli a volitelné nadstandardní péče skrze soukromé produkty, zejména v případech, kdy si klient vybere produkt u zdravotní pojišťovny, u níž je registrován povinně, kdy pojišťovna integruje do jednoho produktu služby více poskytovatelů nebo kdy dojde k účelné spolupráci se soukromými komerčními pojišťovnami ve smyslu nabídky jejich produktů. Tím lze dosáhnout výrazných synergických efektů při zachování transparentního využití veřejných prostředků. Případný přechod na model jednoho plátce by nabídku volitelných produktů od fungování univerzální části systému zcela oddělil.
Poděkování
Článek byl zpracován v rámci projektu IGA VŠFS 7429/2023/02 Fiskální udržitelnost českého systému zdravotního a důchodového pojištění.
Použitá literatura
MERTL, J. Financování zdravotnických systémů v kontextu české zdravotní politiky. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2022.
MACH, J. Uzákonit nadstandardy ve zdravotnictví? Tempus Medicorum. 2023, č. 1.
OECD. OECD Health Data Statistics 2023. Dostupné z: https://www.oecd.org/health/health-data.htm.
SAGAN, A. a S. THOMSON. Voluntary health insurance in Europe: country experience. Copenhagen: WHO / European Observatory on Health Systems and Policies, 2023.
ŠUSTEK, P. Jsou nadstandardy skutečně zrušeny? Pojistný obzor. 2022, č. 4.
THOMSON, S., A. SAGAN a E. MOSSIALOS. Private Health Insurance: History, Politics and Performance (European Observatory on Health Systems and Policies, p. Iii). Cambridge: Cambridge University Press, 2020.
Resumé
Options and pitfalls of using private health insurance
The aim of this article is to present the factors influencing the use of private resources in health care, to classify the different forms of private health insurance and to assess the situation in the Czech Republic. The author concludes that the level of use of private resources in health care is influenced by the health care market and health insurance, as well as the extent and nature of the universal part of care that is available to all. Private health insurance can be used where the public system coverage is not sufficient to provide the necessary care. Then, a form of optional and compulsory insurance is offered, which is further subdivided into substitutive insurance, complementary insurance, supplementary insurance. The author further discusses the use of compulsory private insurance in Europe and concludes that the scope for private health insurance is limited in the Czech Republic, but it makes sense to continue to explore the possibilities of its effective use in order to increase benefits for individuals.
Klíčová slova
Financování zdravotnictví, soukromé zdravotní pojištění, zdravotní péče, volitelné a povinné pojištění
Keywords
Health care financing, private health insurance, health care, optional and compulsory insurance
