§ 647 občanského zákoníku stanoví stručné pravidlo, podle kterého „v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží“.
V posuzovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 565/2024, šlo o ukončení pracovního poměru ve zkušební době, které bylo z pohledu zaměstnance učiněno neplatně, protože tak došlo v době jeho pracovní neschopnosti. Zaměstnanec situaci intenzivně řešil, eskaloval, komunikoval a takzvaně „chodil od čerta k ďáblu“. Výsledek toho byl, že zaměstnavatel sice uznal chybu, avšak v mezidobí byla „spotřebována“ speciální dvouměsíční lhůta, kterou má podle § 72 zákoníku práce na podání příslušné žaloby. Nejvyšší soud pak rozhodl ve prospěch zaměstnance, a i když jeho rozhodnutí bylo založeno na procesních pochybeních nižších soudů (nedostatek poučení k předložení důkazů právě k prokázání uzavření dohody o mimosoudním jednání), poskytl cenná výkladová vodítka, která jistě můžeme využívat i v obecnější rovině.
Pro dohodu podle § 647 nejsou stanoveny žádné formální náležitosti, dohodu tak lze uzavřít písemně i ústně, výslovně i konkludentně, pokud je patrná oboustranná vůle stran „vést jednání o určitém právu nebo o okolnostech jej zakládajících, jehož cílem je vyřešit situaci jinak než podáním žaloby k soudu“. Hlavním kritériem, zda určitou situaci můžeme posoudit jako dohodu o mimosoudním jednání stran, je podle rozsudku právě takový způsob jednání, který nevzbuzuje pochybnost o tom, co jednající osoby chtěly projevit.
Abychom si jako strana, které promlčení svědčí, byli vědomi, že nám po určitou dobu promlčecí lhůta nemusí běžet, či naopak neztráceli naději v případě, že by nás úspěšně uplatněná námitka promlčení mohla poškodit, je dobré mít na paměti následující výkladová vodítka, která nám dává právě Nejvyšší soud.
Dohodou o mimosoudním jednání není neopětovaná snaha věřitele či dlužníka navázat s druhou stranou komunikaci o určitém právu nebo o okolnostech, které jej zakládají, ani oboustranná výměna stanovisek týkajících se předmětného práva mezi věřitelem a dlužníkem, která pouze informuje druhou stranu o konečném (další jednání a smírné řešení nepřipouštějícím) odmítnutí jejího práva.
Konkludentně uzavřenou dohodou o mimosoudním jednání ale může být vzájemná výměna stanovisek mezi stranami, která neprezentují konečné stanovisko, ale jsou otevřená (obsahují např. podmínky, za kterých může být nárok uznán), nebo jednání stran, ze kterého zřetelně vyplývá vůle jednat o záležitosti s cílem se dohodnout (byť i pouze „komerčně“), tedy vyřešit situaci jinak než podáním žaloby k soudu.
Poučení z uvedeného případu je proto jednoznačné – s ohledem na výše uvedené mějte pro případ komunikace s „jednostranně ukončovanými“ zaměstnanci adekvátně nastaveny jak vaše interní postupy, tak formu a obsah komunikace vůči zaměstnanci. A pro případ likvidace pojistných událostí, pro které je fáze šetření, komunikace s klientem či zprostředkovatelem i určitého dožadování dodatečných podkladů a potřebných informací naprosto běžná, stojí i zde za úvahu vhodné nastavení procesů i formulací používaných v komunikaci, případně i určité „dělicí čáry“, která jasně stanovuje odmítnutí nároku. Určitě se tak vyplatí v případě systémového řešení škod a řádného stanovování příslušných technických rezerv.
