Pokud obrátíme svou pozornost k předchozím významným událostem na světových finančních trzích z posledních patnácti let – finanční krizi 2008, krizi evropského vládního dluhu 2012, turbulence na čínských akciových trzích na přelomu let 2015 a 2016, pandemii covidu-19 započatou v Evropě v roce 2020 –, lze říci, že ačkoliv se pojišťovny nevyhnuly určitým negativním dopadům na své podnikání, dopad všech těchto událostí byl limitovaný, k defaultům pojišťoven prakticky nedocházelo. V případě pandemie covidu-19 z titulu snížené frekvence škod neživotní pojišťovny v ČR z této krize dokonce dosud částečně benefitovaly.
Jako nejvážnější čestnou výjimku v odolnosti pojistného sektoru lze hodnotit patrně případ pojišťovny AIG z finanční krize z roku 2008, která musela být zachráněna jako „too big too fail“ za pomoci 150 miliard dolarů vládního kapitálu v důsledku expozice na trhu swapů úvěrového selhání. Dlužno podotknout, že AIG tuto vládní pomoc zcela splatila již v roce 2013.
Příčiny zvýšené rezistence pojišťoven oproti cyklickým vlivům lze spatřovat ve vícero aspektech. Od faktu, že určité druhy pojištění jsou povinné a zajišťují tak určitou minimální poptávku, přes skutečnost, že pojistné za poskytnutou službu je ve velké většině případů přijímáno předem, což omezuje riziko na straně nesplácených pohledávek a nedostatečného cash flow, až po relativně konzervativní chování v oblasti investic, které je zčásti vynucené regulací.
(Ne)výjimečnost současné situace
Inflační exploze, jejíž dopady zasahují v tuto chvíli prakticky všechna odvětví ekonomiky, se od krizí vyjmenovaných výše liší zejména tím, že již její primární dopady postihují negativně obě strany bilance. Inflace v reálné ekonomice se postupně propisuje na závazkové straně do zvýšených pojistných plnění i jednotkových nákladů, akce centrálních bank v rámci boje za zkrocení inflace a zejména opětovné ukotvení inflačních očekávání snižují de facto plošně cenu většiny finančních aktiv. S postupující erozí ekonomické situace v tuto chvíli nelze vyloučit, že může dojít i k relativně hluboké recesi se všemi s tím spojenými negativními důsledky, například nárůst nesplácených pohledávek, vypovídání nepotřebných pojistných smluv nebo zvýšená cenová elasticita na klientské straně, která může omezit schopnost pojišťoven promítat zvýšené škodní nároky či jiné náklady do cen pojištění.
Jako hlavní rozdíl oproti krizím, na které jsme byli v pojišťovnictví zvyklí v předchozích patnácti letech, lze vypíchnout fakt, že předchozí vyjmenované krize byly systematicky zmírňovány prostřednictvím masivní monetární stimulace ze strany centrálních bank, kterou v případě pandemie covidu-19 doplnila také významná fiskální stimulace ekonomiky. Obecně nízká inflace, která tyto události či období po nich provázela, pomáhala pojišťovnám absorbovat problémy způsobené tržními výkyvy na aktivní straně bilance, stimulace ekonomiky pak pomáhala alespoň z počátku oslabené poptávce. Ponechme zde stranou hodnocení, jak moc byla tato stimulace ve skutečnosti dobře zacílená či účinná a jak moc předchozí monetární či fiskální stimul přispěl k současnému stavu.
Nyní čelíme situaci, kdy monetární politika přispívá k prohlubování krize, neboť „nelze jinak“. Poučné je ovšem sledovat zejména postupný vývoj názorů Jeroma Powella a americkécentrální banky, od tvrdošíjného setrvávání na názoru, že inflace je přechodná, přes až donedávna slibované hladké přistání ekonomiky na jejím potenciálu a zkrocení inflace při současném vyhnutí se recesi až po nedávné tvrdé prohlášení, že americká centrální banka a její federální výbor pro otevřený trh učiní vše pro zkrocení inflace za každou cenu a že zvyšování úrokových sazeb v USA zdaleka není u konce. Reakce trhů, které se letos již nějaký čas pohybují v oblasti medvědího trhu, byla s každým posunem očekávaného vrcholu úrokového cyklu takřka učebnicová. Nový výhled krátkodobých i dlouhodobých sazeb srážel ceny dluhopisů a zvyšoval jejich výnosy, cena akcií pak obecně klesala s ohledem na rizikovou prémii vůči dluhopisům a zvýšené diskontování budoucích zisků (zde pomíjíme některé externality jako tzv. meme akcie či jiné obdobné akcie, jejichž cena je zjevně odtržena od jejich fundamentu a vývoj jejich ceny lze přičítat jiným faktorům). Momenty poklesů jsou pak střídány korekcemi v naději, že trhy či obavy z recese přimějí FED k obratu nebo alespoň určité stabilizaci měnové politiky, zatím marně. Na rozdíl od pandemie covidu-19, kdy prudký pád cen aktiv byl vystřídán prudkým růstem, se nyní zdá, že medvědí trh a stabilizace vývoje na finančních trzích ještě zaberou určitý čas.
Role fiskální politiky v současné situaci je složitá. Výzvy některých centrálních bankéřů k fiskální střídmosti, které si lze také přeložit jako výzvu k rychlé léčbě inflace pomocí drastického snížení poptávky v důsledku vyčerpání peněžních zdrojů na straně obyvatel i firem, patrně nebudou ze strany vlád vyslyšeny, jakkoliv dobře mohou být míněné či odůvodněné tím, že čím déle vysoká inflace v ekonomice působí, tím vyšší škody páchá. Zároveň je však vládní pomoc většiny vyspělého světa omezena již stávajícími vysokými veřejnými dluhy nebo jejich nepříznivým vývojem a zvyšujícími se náklady na obsluhu vládního dluhu. Omezuje se tak na zvládnutí urgentních problémů v rámci energetické krize. Nelze očekávat, že by vládní pomoc plně, nebo dokonce jen z podstatné části kompenzovala zvýšené náklady všech subjektů v ekonomice.
Před pojišťovnami působícími v oblasti neživotního pojištění tak nyní leží velmi jedovatý koktejl složený z ingrediencí, z nichž lze jen málokterou označit za pozitivní.
V technické oblasti inflace zvyšuje náklady na pojistná plnění a vytváří tlak také na další náklady pojišťoven. Pozitivní efekty na frekvenci škodních událostí z titulu pandemie již vyvanuly, přestože se zdají být do určité míry nahrazené jinými faktory jako obecně snižující se trend frekvence v oblasti autopojištění či šetření na zbytných cestách v důsledku vysokých cen pohonných hmot (to druhé ovšem nelze exaktně měřit). Zvýšené náklady klientů na energie a jiné nezbytné výdaje zvyšují jejich cenovou elasticitu a činí tak obtížným promítání zvýšených nákladů do budoucích cen pojištění, ať již jde o obnovy, či nový obchod. Pokud tak lze činit, pak někdy pouze za cenu zvýšených storen na stávajících smlouvách či vyšších provizních nákladů na nově získané smlouvy. V rámci investic pak zvýšené sazby budou podporovat výnosy, ale zároveň mnohdy za cenu tlaku na kapitál či s jednorázovými negativními efekty z titulu vynuceného účetního přecenění určitých aktiv na reálnou hodnotu.
Minulý a budoucí škodní vývoj: inflace a frekvence
Při pohledu na současnou situaci je dobré zdůraznit, že i v minulém desetiletí byly české pojišťovny v rámci neživotního pojištění vystaveny inflačním tlakům, které přesahovaly inflaci měřenou indexem spotřebitelských cen. Za všechny příklady lze jmenovat alespoň některé situace v pojištění odpovědnosti z provozu vozidel, které tvoří podstatnou část trhu neživotního pojištění nejen v ČR.
Jedním z inflačních „šoků“ byl bezesporu vliv nového občanského zákoníku na odškodnění za újmu na zdraví při dopravní nehodě z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. I po stabilizaci situace po zavedení metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví zůstaly některé typy nároků násobně vyšší než dříve. Krátce po zavedení nového občanského zákoníku pak byla „inflace“ v oblasti zdravotních nároků ještě vyšší než hladina, na které se odškodnění nakonec ustálilo.
O několik let později po inflačním šoku z titulu odškodnění za zdravotní újmu skončilo také období utlumené inflace na škodách na majetku. V důsledku sofistikovanějších a dražších technologií, cen práce a dalších se také inflace majetkových škod posunula výrazně nad index spotřebitelských cen. Zájemce o bližší statistiky lze odkázat na veřejně dostupné tiskové zprávy, prezentace či vyjádření České kanceláře pojistitelů.
Konečně jako jednorázový inflační šok lze také vnímat zavedení povinného odvodu do fondu zábrany škod.
Důsledkem všech těchto proinflačních faktorů nebyla pouze negativa. Přibližně s počátkem účinnosti nového občanského zákoníku se nejprve stabilizoval a následně obrátil klesající trend průměrných cen v autopojištění a s určitým časovým odstupem se začala zlepšovat i celková bilance a marže pojišťoven v této oblasti. Podstatným rozdílem oproti současnosti však byla vynikající kondice české ekonomiky, zejména po konci měnových intervencí ze strany ČNB, která společně se setrvalým trendem klesající frekvence pojistných událostí učinila navyšování cen méně bolestným ze strany spotřebitelů.
V rámci pandemie covidu-19 prodělala škodní inflace v povinném ručení poměrně překotný vývoj od počátečních takřka dvojciferných hodnot (patrně alespoň zčásti způsobený nižším podílem méně závažných škodních událostí na celkovém škodním mixu) po návrat ke konci roku 2020 k víceméně předpandemickému trendu.
Po prudkém nárůstu cen surovin, materiálů a jiných komponent započatém již během roku 2020 v důsledku narušení distribučních cest a nárůstu cen energií během roku 2021 a 2022 lze obecně konstatovat, že stejně jako se zvýšené tržní spotové ceny či ceny futures u materiálů či energií projevují se zpožděním v celkové míře inflace vyjádřené obvyklými indexy, tak se také zvyšující indexy cen výrobců či spotřebitelských cen projevují se zpožděním v nákladech na pojistná plnění v autopojištění. Je to do značné míry logické vyústění procesu, kdy podniky (výrobci automobilů, subdodavatelé, opravárenské dílny atd.) působící na funkčním konkurenčním trhu nejprve spotřebovávají stávající zásoby či mají po určitou dobu nasmlouvané dodávky za předchozí ceny a před promítnutím nových cen vstupů do koncových cen nejprve vyčkávají, jak se situace vyvine a zda nejde o krátkodobý výkyv. Protože pojišťovny jsou v jistém smyslu na konci tohoto řetězce, není překvapivé, že náklady na pojistná plnění nyní v dynamice zaostávají za inflačními indexy. Naopak lze očekávat, že cenové tlaky z titulu náhrady škod dosáhnou svého vrcholu možná i delší čas poté, co dosáhnou svého vrcholu ceny fosilních paliv či indexy používané pro vyjádření inflace.
Inflační tlaky se samozřejmě nevyhýbají ani majetkovým pojištěním či havarijnímu pojištění, kde je odškodnění (do určité míry) navázáno na pojistnou částku a kde je následně v praxi o něco jednodušší promítnutí do cen pojištění, protože je do určité míry automatické. V praxi je ovšem u majetkového pojištění nemožné kontrolovat u každé parciální škody míru podpojištění a i v opačném případě by striktní uplatňování podpojištění patrně vedlo k reputačním následkům.
Obecně lze tedy konstatovat, že promítnutí škodní inflace plně do cen se jeví jako málo pravděpodobné z důvodu vícero faktorů zmíněných výše. Zde je namístě zmínit i fakt, že pojištění je placeno dopředu, což je sice často uváděno jako jeden z faktorů činící pojišťovny odolnějšími proti cyklickým vlivům, zde to však situaci pojišťoven dále komplikuje, neboť je v praxi obtížné za stávající stále se měnící situace spolehlivě odhadovat budoucí škodní inflaci na škodách příslušejících dnes předepisovanému pojistnému. Výše zmíněné platí v násobné míře u víceletých kontraktů běžných například v rámci leasingu či u některých specifických produktů jednotlivých pojišťoven.
Z pohledu frekvence škodních událostí lze konstatovat, že v případě povinného ručení pokračuje setrvalý klesající trend, kdy lze – velmi zjednodušeně – říci, že celkový počet nehod víceméně stagnuje, zatímco počet pojištěných aut zatím setrvale roste. Zároveň také stále klesá podíl nehod se závažnými zraněními. To v souvislosti s faktem, že odškodnění za zdravotní nároky je navázáno spíše na mzdový vývoj než obecnou inflaci, pomáhá inflační tlaky v oblasti povinného ručení tlumit a ve spojení s klesajícím trendem celkové frekvence vede k nižším nárůstům nákladů na pojistná plnění, než by odpovídalo čistě vlivu škodní inflace.
Nákladová inflace
V případě neživotních pojišťoven sice inflace v administrativních nákladech není tak významné téma jako u pojišťoven životních, kde je odhad budoucích nákladů jednou z podstatných složek cenotvorby, na druhou stranu lze i zde očekávat negativní vlivy: mzdové tlaky v důsledku vysoké spotřebitelské inflace, vyšší náklady na energie ve vlastních objektech či nájmy a další faktory, kdy lze očekávat rychlé či postupné přelití obecné inflace fakticky do všech významných nákladových položek. Ze strany pojišťoven lze naopak spíše očekávat snahu tyto tlaky kompenzovat úsporami než je promítat do cen produktů.
Investiční výnosy
Výnosy z finančního umístění budou krátkodobě patrně jediným pozitivním faktorem současné situace. Prudké zvyšování sazeb centrální banky by se vzhledem k relativně krátké duraci neživotních závazků mělo u všech či většiny pojišťoven na českém trhu projevit ve významně vyšších investičních výnosech již za rok 2022, míra růstu a jeho trvání však bude záviset na dalším vývoji sazeb a zvolené investiční strategii konkrétní pojišťovny.
Zároveň prudký růst sazeb, který na mnoha místech světa vysoce převyšuje „dvousetletou“ událost dle kalibrace standardního vzorce, a s tím související tržní tlaky na ceny dalších druhů finančních aktiv mohou vynutit jednorázové ztráty z přecenění finančních instrumentů na reálnou hodnotu. Stejně tak tomu může být v případě investic do určitých nástrojů, například investičních fondů nebo aktiv exponovaných vůči dopadům války či energetické krize. Určité vynucené rebalancování portfolií nelze vyloučit také s nastupujícím standardem IFRS 9 a leckdy také povede za stávajících podmínek k realizaci ztrát.
Solventnost
Zvyšující se úrokové sazby sice podporují investiční výnosy na aktivech dluhopisového typu, zároveň se však některé pojišťovny, zejména ty, které v období nízkých úrokových sazeb rozvolnily striktní sladění durace aktiv a závazků a v rámci hledání vyšších (respektive v některých státech eurozóny alespoň kladných) výnosů na dluhopisovém trhu investovaly do instrumentů s delší durací, než by odpovídalo stávajícím závazkům, či do instrumentů rizikovějšího profilu, mohou být vystaveny krátkodobě nepříznivým dopadům z titulu tržních pohybů na straně vlastního kapitálu, vlastních zdrojů a solventnostních ukazatelů. V případě solventnosti je také otázkou, zda případné snižující se marže pojišťoven nezpůsobí, že růst kapitálového požadavku pramenící z vyšších škodních rezerv z titulu inflace a případného vyššího pojistného bude možno plně kompenzovat zisky, ať již skutečně realizovanými, nebo předpokládanými budoucími v rámci rezervy pojistného dle Solvency II.
Škodní rezervy
Při hodnocení dopadů inflace na neživotní pojišťovny nelze nezmínit zvýšenou nejistotu při kvantifikaci dopadů inflace na rezervy na pojistná plnění.
I pokud pomineme ryze matematické aspekty aplikace chain-ladder metody, která je stále základem pro výpočty škodních rezerv v případě většiny pojišťoven, v měnícím se inflačním prostředí, pro které a priori není vhodná, při odhadu škodních rezerv čelí pojistní matematici řadě výzev. Mezi ně patří kromě výše zmíněného odhadu budoucí inflace také otázka, na kterou část škod zvýšenou inflaci aplikovat. Tedy konkrétně, zda je již inflace korektně zohledněna v počátečních či posléze revidovaných rezervách na škody již nahlášené, zda inflaci v plné či částečné míře aplikovat také na škody nahlášené již v dávnější minulosti, kde častokrát není jednoduše možné zjistit, zda je výplata pozdržena pouze z titulu chybějící dokumentace, anebo z titulu komplikované a v budoucnu se stále více prodražující opravy či do jaké míry inflace ovlivní škody již vzniklé, ale ještě nenahlášené. V souvislosti s tím bude tak či tak odhad budoucích plnění a celkového závazku zatížen zvýšenou mírou nejistoty, kterou je jednak nutno dle legislativy zohlednit v rezervách stanovených podle Solventnosti II, druhak patrně vynucené zohlednění této nejistoty vyvolá náročné diskuse ohledně profitability portfolií mezi různými útvary v pojišťovně.
Určitou úlevu v rámci solventnosti poskytuje pojišťovnám fakt, že rezervy pro účely solventnosti jsou diskontovány a swapové sazby, které jsou základem pro bezrizikové křivky používané v režimu Solvency II, se obvykle pohybují výše, než odpovídá výnosům vládních dluhopisů. S tím je ovšem spojené další riziko, pokud by se významně zhoršila kreditní důvěryhodnost České republiky v důsledku současného nepříznivého vývoje veřejného dluhu. První negativní zprávy od ratingových agentur mohou být první vlaštovkou takového vývoje. Připomeňme, že nejenomže české veřejné finance nyní čelí prudkému zadlužování, prvně z titulu pandemie, nyní z titulu snížené daňové zátěže a energetické krize, ale že další výhled s ohledem na absenci smysluplné penzijní reformy též není růžový.
Vysoké výnosy budou pojišťovnám patrně krátkodobě pomáhat ve vykazování zisku podle nového standardu IFRS 17, kde se škodní rezervy rovněž diskontují. V prostředí rostoucích úrokových sazeb nejspíše u většiny pojišťoven převáží pozitivní vliv diskontování u stávajícího škodního roku nad postupným odebíráním vlivu diskontování u předchozích škodních let. Tento pozitivní vliv je však pouze dočasný.
Závěr
Současnou situaci lze z pohledu neživotních pojišťoven popsat jako téměř dokonalou bouři, kdy přímé či nepřímé důsledky vysoké inflace zasahují povětšinou negativně obě strany jejich bilance a ziskovost pojišťoven se po počátečním rychlém pozitivním benefitu ze strany vyšších investičních výnosů též dostane pod tlak ze strany inflace ve škodách a nákladech, kterou může být za stávající ekonomické situace obtížné promítnout v plné míře do cen či vyrovnat pomocí úspor.
Z dlouhodobějšího pohledu lze soudit, podobně jako se tomu stalo v případě nového občanského zákoníku či finanční krize, že vysoká inflace, dojde-li k včasnému zvládnutí jejích příčin, může nakonec přispět k pozitivnímu vývoji sektoru pojištění. V tuto chvíli by bylo ovšem předčasné považovat tento vývoj za samozřejmý. Výzvy, kterým čelí státy, veřejné politiky, ekonomika, jednotlivé podniky či spotřebitelé, jsou vážné a například vývoj ropné krize v sedmdesátých letech minulého století varuje, že následky nemusí odeznít v krátké době. Přejme si, aby tomu tentokrát bylo jinak.
