V jakém smyslu tedy Soudní dvůr vlastně rozhodl a jakým způsobem se závěry obsažené v rozhodnutí promítnou nejen do českého právního řádu, ale především do praxe jednotlivých subjektů působících na finančním trhu?
Soudní dvůr v daném případě řešil předběžnou otázku položenou ze strany Spolkového soudního dvora (Německo), zda právnická osoba, která spotřebitelům nabízí za odměnu možnost dobrovolně se účastnit skupinového pojištění (v tomto případě šlo o mezinárodní cestovní zdravotní pojištění), má být považována za distributora, respektive zprostředkovatele pojištění ve smyslu článku 2 bodů 3 a 5 směrnice o zprostředkování pojištění2 a článku 2 odstavce 1 bodů 1, 3 a 8 směrnice o distribuci pojištění neboli IDD3 (směrnice).
Vzhledem k tomu, že obě směrnice jsou z terminologického hlediska trochu odlišné4 , bude v dalším textu používán pro pojmy
— zprostředkovatel a distributor pojištění pouze pojem zprostředkovatel pojištění a
— zprostředkování a distribuce pojištění pouze pojem zprostředkování pojištění.
Zprostředkovatel pojištění je oběma směrnicemi vymezen velmi podobně tak, že se jím rozumí každá fyzická nebo právnická osoba, která za odměnu zprostředkovává pojištění5 . Aby tedy Soudní dvůr mohl v uvedeném případě rozhodnout, zda se jedná o zprostředkovatele pojištění, musel zanalyzovat a vyložit právě pojmy zprostředkování pojištění a odměna ve smyslu obou směrnic. Rozhodnutí Soudního dvora přitom vychází z myšlenek a závěrů uvedených ve stanovisku generálního advokáta v této věci ze dne 24. března 2022 (stanovisko). Z tohoto důvodu bude stanovisko dále v textu využíváno jako další (rozsáhlý) zdroj argumentace podporující v rozhodnutí uvedené závěry Soudního dvora.
Zprostředkování pojištění a jeho hranice
Pojem zprostředkování pojištění je ve směrnicích definován široce tak, aby zahrnoval široké spektrum činností6. Obě směrnice navíc označují za zprostředkování kromě jiného také činnost spočívající v provádění přípravných prací pro uzavírání pojistných smluv. Soudní dvůr v rozhodnutí připomněl svou předchozí rozhodovací praxi, kdy rozhodl, že povaha přípravných prací není jakkoliv ohraničena.7 Nutno dodat, že k uvedenému závěru dospěl Soudní dvůr pouze ve vztahu k přípravným pracím, jejichž původním a objektivním účelem (byť nakonec nenaplněným) bylo uzavření pojistné smlouvy. Soudní dvůr v tomto rozhodnutí uzavřel, že o přípravné práce pro uzavírání pojistných smluv se jedná „nezávisle na tom, zda k uzavření takových smluv skutečně dojde“.8
Pokud jde o činnost spočívající v nabízení možnosti stát se pojištěným v rámci skupinové smlouvy, která byla předmětem výkladu nového rozhodnutí Soudního dvora, tato naopak k uzavření pojistné smlouvy nesměřuje.9 Jejím účelem je pouze zařazení dalšího pojištěného pod již existující skupinovou pojistnou smlouvu. Soudní dvůr přesto v rozhodnutí uzavřel, že i tuto činnost je potřeba zařadit pod pojem „zprostředkování pojištění“ navzdory tomu, že není v rámci jeho definice výslovně uvedena. V této souvislosti Soudní dvůr dokonce bez dalšího odmítl jako irelevantní právě námitky některých subjektů včetně Evropské komise a české vlády, že v rámci nabízení možnosti stát se pojištěným nedochází k uzavírání nové pojistné smlouvy.
Bližší odůvodnění tohoto konkrétního závěru není obsahem rozhodnutí, nicméně poměrně detailní odůvodnění lze nalézt ve stanovisku, kde v bodech 79 a následujících generální advokát podrobuje úpravu několika způsobům výkladu. Generální advokát předně připouští, že jazykový výklad hraje do karet právě výše uvedeným námitkám, že činnosti představující zprostředkování pojištění jsou v textu směrnic spojeny s uzavíráním pojistných smluv. Nicméně z hlediska systematického výkladu mají směrnice za cíl upravit především tři aspekty, a to požadavky na informace, ochranu pojistného a poskytování pojistného krytí osobám, které mají zájem získat pojistné krytí.10 V této souvislosti dospívá generální advokát k závěru, že „osoby, které se rozhodnou individuálně a dobrovolně přistoupit do skupinového pojištění za účasti organizátora skupiny za odměnu a které nepřímo financují pojistné, jsou v zásadě vystaveny stejným rizikům jako osoby, které uzavírají individuální pojistnou smlouvu prostřednictvím distribučních kanálů zahrnujících zprostředkovatele pojištění. Směrnice 2002/92 a 2016/97 mají ve světle systematického výkladu za cíl upravit požadavky a povinnosti kladené na zprostředkovatele pojištění, a to i s ohledem na první kategorii osob. To svědčí ve prospěch výkladu těchto směrnic, který umožňuje považovat takové přistoupení ke skupinovému pojištění za ‚uzavření pojistné smlouvy‘ ve smyslu definic pojmů ‚zprostředkování pojištění‘ a ‚distribuce pojištění‘“. Jinými slovy, osoby pojištěné v rámci skupinové smlouvy mají stejný zájem na poskytnutí informací, ochraně pojistného, které nepřímo platí, ale i na pojistném krytí jako osoby, které uzavírají pojistné smlouvy individuálně a směrnice usilují o úpravu požadavků a povinností kladených na zprostředkovatele i ve vztahu k těmto osobám.11 Ke stejnému závěru dospívá generální advokát i při použití teleologického výkladu. Tento výklad používá ve svém rozhodnutí také Soudní dvůr, ovšem spíše jako všeobjímající argument pro svůj konečný závěr o postavení flotiláře jako zprostředkovatele pojištění.
Odměna jako výhoda nejrůznějších podob a pojistník jako zprostředkovatel
Jak již bylo uvedeno výše, aby mohla být určitá osoba považována za zprostředkovatele pojištění ve smyslu směrnic, musí zprostředkovávat pojištění za odměnu. Směrnice jsou v tomto ohledu velmi velkorysé a za odměnu považují v zásadě jakýkoliv prospěch, ať už se jedná o provizi, nebo jinou peněžitou platbu, ale také jakoukoliv jinou výhodu finanční nebo nefinanční povahy.12 Rozhodující tedy není forma odměny ani její poskytovatel, ale samotný hospodářský zájem pojistníka na přistoupení co možná nejvíce jeho zákazníků k pojistné smlouvě.13 V projednávaném případě byla tato podmínka naplněna nejjednodušším možným způsobem, když každé přistoupení zákazníka k pojistné smlouvě vedlo k platbě ve prospěch pojistníka.
V neposlední řadě je potřeba uvést, že v souvislosti s výkladem pojmu zprostředkovatel pojištění vyvstala také otázka, zda jím vůbec může být subjekt, který je sám stranou skupinové pojistné smlouvy. Tato otázka je zjevně nevyjasněná nejen v Německu, kde existují dva zcela protichůdné názorové proudy, ale shoda nepanuje ani ve zbytku Evropy.14 Soudní dvůr tuto okolnost označil za nerozhodující, protože postavení zprostředkovatele pojištění je slučitelné jak s postavením pojistitele, tak s postavením pojistníka.15
Flotilář je zprostředkovatelem pojištění. V každém případě?
Soudní dvůr v závěru dospěl k tomu, že zprostředkovatelem pojištění ve smyslu směrnic je také „právnická osoba, jejíž činnost spočívá v tom, že svým zákazníkům nabízí, aby se za odměnu, kterou od nich obdrží, dobrovolně účastnili skupinového pojištění, které předem uzavřela s pojišťovnou, přičemž tato účast zakládá na straně zákazníků nárok na pojistná plnění zejména v případě onemocnění nebo úrazu v zahraničí“.
Jak vyplývá z uvedené citace, Soudní dvůr označil za zprostředkovatele pojištění pojistníka nabízejícího za odměnu dobrovolnou účast na pojištění (skupinové smlouvy s dobrovolnou účastí). Jakkoliv se Soudní dvůr v rozhodnutí výslovně nevyjádřil k otázce povahy skupinových smluv s povinnou účastí, generální advokát ve svém stanovisku uvedl, že „skupinová pojistná smlouva, u níž nedochází k individuálnímu rozhodnutí o přistoupení, je (v praxi může být) uzavřena ‚zákazníkem‘ za účasti ‚distributora‘(21), přičemž unijní normotvůrce zde měl zajisté na mysli distributora pojištění. Zdá se, že z toho vyplývá, že v případě skupinových pojištění uvedených v bodě 49 odůvodnění směrnice 2016/97 samotný ‚zákazník‘ v zásadě není ‚distributorem pojištění‘“. 16 Podle bodu 49 odůvodnění směrnice 2016/97 se přitom zákazníkem rozumí „zástupce skupiny členů, který uzavírá pojistnou smlouvu jménem skupiny členů tam, kde nemohou jednotliví členové přijmout individuální rozhodnutí o připojení se“, tedy právě pojistník v rámci skupinové pojistné smlouvy s povinnou účastí. Rozhodnutí Soudního dvora se tedy nikoliv náhodou vztahuje pouze na pojistníky skupinových smluv s dobrovolnou účastí, kdy tito budou nadále považováni za zprostředkovatele pojištění se všemi povinnostmi z tohoto postavení vyplývajícími.
Co bude dál?
Na rozdíl od jiných členských států, které skupinové pojištění nemají speciálně upravené a pravidla pro nabízení možnosti stát se pojištěným v rámci skupinové pojistné smlouvy dovozují pouze výkladem17, poskytuje česká právní úprava pojistníkům možnost provozovat tuto činnost podnikatelským způsobem na zákonném podkladě. Ve světle rozhodnutí to znamená, že zatímco jiné členské státy budou muset „pouze“ upravit výklad příslušných právních norem, v případě České republiky bude nezbytné provést novelizaci ustanovení § 4 zákona o distribuci pojištění18, který v tuto chvíli pravidla pro nabízení skupinového pojištění upravuje tak, aby odpovídala eurokonformnímu výkladu obou směrnic uvedenému v rozhodnutí Soudního dvora.
Jakkoliv se tento závěr může na první pohled zdát pro finanční trh nepříznivý, protože jakákoliv změna již zavedené praxe je většinou náročná, může být existence právní úpravy nabízení skupinového pojištění pro trh naopak velkou výhodou. Právě ustanovení § 4 zákona o distribuci pojištění nastavilo nad rámec tehdejších požadavků evropského práva určitý minimální (a to poměrně vysoký) standard pro účely nabízení možnosti stát se pojištěným v rámci skupinového pojištění tak, aby byla zaručena větší ochrana spotřebitelů. Jinými slovy, na flotiláře se už nyní vztahuje řada podmínek a povinností, mimo jiné ustanovení upravující jednání se zákazníkem a informační povinnost nebo požadavky na odbornost a důvěryhodnost. Možnost nabízet skupinové pojištění podnikatelským způsobem se tím de facto blíží klasickému způsobu distribuce pojištění, ostatně právě nepopiratelná podobnost obou činností byla důvodem přijetí tohoto ustanovení19. Ustanovení § 4 zákona o distribuci pojištění navíc ještě omezilo produkty, které lze tímto způsobem nabízet.
Tato unikátní úprava je přitom výsledkem dlouhých diskuzí a nemalého úsilí, které musely profesní asociace vynaložit, aby ustanovení § 4 zákona o distribuci pojištění existovalo v podobě, v jaké ho známe dnes. Zásluhou České asociace pojišťoven a Evropské asociace finančního plánování ČR se úroveň nabízení flotilového pojištění v České republice pozvedla ještě na vyšší úroveň díky přijetí samoregulačního standardu. Ten má sloužit k tomu, aby flotiláři dosáhli ještě vyšší úrovně odborných znalostí, k čemuž slouží online vzdělávací kurzy rozdělené podle typu nabízeného pojistného produktu. Vzdělávací kurzy jsou potom doplněné o sadu testových otázek k prověření nabytých znalostí20. K samoregulačnímu standardu přitom přistoupilo šestnáct pojišťoven pokrývajících naprostou většinu pojistného trhu21. Tyto pojišťovny se tak zavázaly uložit všem pojistníkům ve smyslu ustanovení § 4 zákona o distribuci pojištění úspěšné absolvování tohoto e-learningového kurzu jako jednu z podmínek pro činnost nabízení možnosti stát se pojištěným, čímž bezesporu přispěly k vyšší míře ochrany spotřebitele. Ještě před vydáním rozhodnutí Soudního dvora tak musela naprostá většina českých flotilářů splňovat určité předpoklady, aby mohli tuto činnost vykonávat.
Ačkoliv tedy bude novelizace stávajícího ustanovení § 4 zákona o distribuci pojištění nezbytná, je třeba vzít v úvahu, že účelů směrnic ve smyslu výkladu SDEU již bylo v České republice do velké míry dosaženo. Flotilové pojištění se neposkytuje „volně“ bez povinností a podmínek, ale právě naopak, v režimu, který chrání spotřebitele a současně umožňuje zachovat způsob distribuce, který je flexibilní a pro zákazníka cenově výhodný. Tato skutečnost by měla být zcela jistě reflektována i do podoby novelizace, které se však zřejmě nevyhneme.
1.Řízení Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände – Verbraucherzentrale Bundesverband eV proti TC Medical Air Ambulance Agency GmbH.
2.Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/92/ES ze dne 9. prosince 2002 o zprostředkování pojištění, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014. Tato směrnice byla s účinností od 1. října 2018 zrušena, nicméně pro účely samotného řízení o ukončení činnosti žalované před německým Spolkovým soudním dvorem bylo potřeba posoudit tuto činnost jak z hlediska ustanovení unijního práva platných v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v tomto řízení, tak z hlediska ustanovení platných v okamžiku, kdy tento Soudní dvůr o této žalobě rozhodne. Viz bod 30 rozhodnutí.
3.Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/97 ze dne 20. ledna 2016 o distribuci pojištění ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/411 ze dne 14. března 2018.
4.Na terminologické odlišnosti obou směrnic upozornil již generální advokát ve svém stanovisku, kde v bodech 21 a následujících dovodil, že správný výklad těchto pojmů v jejich odlišném znění může být relevantní pro účely správného výkladu položené otázky. Soudní dvůr se však v rozhodnutí terminologickými odlišnostmi nezabýval.
5.Srovnej článek 2 bod 5 směrnice 2002/92 a článek 2 odst. 1 bodě 3 směrnice 2016/97.
6.Srovnej článek 2 bod 3 směrnice 2002/92, podle kterého se zprostředkováním pojištění rozumí „činnost spočívající v předkládání, navrhování nebo provádění jiných přípravných prací pro uzavírání pojistných smluv nebo uzavírání takových smluv nebo napomáhání při správě a plnění takových smluv, zejména v případě pojistné události“. Článek 2 odst. 1 bod 1 směrnice 2016/97 výše uvedenou definici ještě rozšiřuje, když pod definici distribuce pojištění zahrnuje „poskytování poradenství o pojistných smlouvách, předkládání návrhů těchto smluv nebo provádění jiných přípravných prací pro jejich uzavírání, uzavírání pojistných smluv nebo pomoc při jejich správě a plnění, zejména v případě vyřizování nároků z pojistné události, včetně poskytování informací o jedné nebo více pojistných smlouvách na základě kritérií, která si zákazníci zvolili prostřednictvím internetové stránky nebo jiného média, a sestavování seznamů pojistných produktů seřazených podle výhodnosti, včetně srovnání cen a produktů nebo slev na pojistném, pokud je na konci tohoto procesu zákazník schopen prostřednictvím internetové stránky či jiného média přímo nebo nepřímo uzavřít pojistnou smlouvu“
7.Viz bod 53 rozhodnutí ze dne 31. května 2018, Länsförsäkringar Sak Försäkringsaktiebolag a další, C‑542/16, EU:C:2018:369: „V tomto ohledu je třeba konstatovat, že tyto činnosti jsou formulovány široce. Tyto tedy zejména spočívají nejen v předkládání a navrhování pojistných smluv, ale i v provádění jiných přípravných prací pro jejich uzavírání, aniž je povaha uvedených přípravných prací jakkoliv ohraničena.“
8.Viz bod 37 ibid.: „Z toho, že činnosti vyjmenované v daném ustanovení jsou uvedeny jako alternativy, vyplývá, že každá z nich je sama o sobě činností v oblasti zprostředkování pojištění. Jak uznává předkládající soud a všichni zúčastnění uvedení v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, kteří se k tomuto tématu vyslovili ve svých písemných vyjádřeních, přípravné práce pro uzavírání pojistných smluv spadají pod pojem ‚zprostředkování pojištění‘ nezávisle na tom, zda k uzavření takových smluv skutečně dojde.“
9.JEMELKA, L. a kol. Zákon o distribuci pojištění a zajištění: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 20.
10.Viz bod 88 stanoviska.
11.Viz bod 99 stanoviska.
12.Viz bod 11 odůvodnění směrnice 2002/92/ES a článek 2 odst. 1 bod 9 směrnice 2016/97.
13.Viz bod 41 a 42 rozhodnutí: „V takové situaci, jako je situace, která je předmětem věci v původním řízení, musí být podmínka existence odměny považována za splněnou, jelikož každé přistoupení zákazníka právnické osoby, která uzavřela skupinovou pojistnou smlouvu s pojišťovnou a která z tohoto důvodu platí pojišťovně pojistné, vede k platbě ve prospěch této právnické osoby. V projednávaném případě tak žalovaná v původním řízení jako protiplnění za takovou odměnu přispívá k tomu, aby třetí osoby, tedy její zákazníci, získaly pojistná krytí stanovená smlouvou, kterou uzavřela s pojišťovnou. Perspektiva této odměny představuje pro takovou právnickou osobu, jako je žalovaná v původním řízení, vlastní hospodářský zájem odlišný od zájmu účastníků na získání pojistného krytí vyplývajícího z dotčené smlouvy, která ji může vzhledem k fakultativní povaze přistoupení ke smlouvě motivovat k tomu, aby iniciovala velký počet přistoupení k ní, o čemž ostatně v projednávané věci svědčí skutečnost, že žalovaná v původním řízení využila poskytovatele reklamních služeb nabízejícího takové přistoupení formou podomního prodeje. Vzhledem k široké koncepci pojmu ‚odměna‘, která vyplývá jak z bodu 11 odůvodnění směrnice 2002/92, tak z čl. 2 odst. 1 bodu 9 směrnice 2016/97, není důležité, aby platba ve prospěch právnické osoby, která uzavřela tuto smlouvu s pojišťovnou, byla při každém přistoupení ke skupinové pojistné smlouvě provedena přistupujícími osobami jako protiplnění za práva na pojistná plnění, která jim jsou postoupena touto právnickou osobou, a nikoli pojistitelem například formou provize. Taková okolnost ostatně nezpochybňuje vlastní hospodářský zájem uvedené právnické osoby na přistoupení co možná nejvíce jejích zákazníků k uvedené smlouvě, aby tyto jednotlivé platby financovaly, ba dokonce přesahovaly výši pojistného, které tato osoba vyplácí pojistiteli v rámci téže smlouvy.“
14.Viz body 110 a následující stanoviska, podle kterého italská vláda, ale i Evropská komise mají v podstatě za to, že zprostředkovatelem může být i pojistník, zatímco česká vláda uvádí, že zprostředkovatelem pojištění musí být subjekt stojící mimo pojistný smluvní vztah (třetí osoba).
15.Viz bod 46 rozhodnutí.
16.Viz bod 66 stanoviska.
17.Například právě Německo, kde převládá názor, že se pro takzvané Gruppenspitze (hromadná pojištění) sjednaná na základě skutečné skupinové pojistné smlouvy nevyžaduje povolení jako pro zprostředkovatele pojištění. To je odůvodněno zejména skutečností, že licenční požadavek podle německého živnostenského zákona vyžaduje zprostředkování pojistné smlouvy, což není případ pouhého obstarávání nebo poskytnutí pojistného krytí. Vedle toho je opakovaně namítáno, že pojistník pojistné smlouvy nemůže být ve vztahu k této smlouvě zároveň zprostředkovatelem pojištění (viz výše). Dostupné z: https://www. nortonrosefulbright.com/de-de/wissen/publications/cbb45957/group-insurancepolicyholder-as-insurance-intermediary.
18.Zákon číslo 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění
19.Viz důvodová zpráva k zákonu o distribuci pojištění, která říká: „Jedná se tedy o zasazení činnosti, která na trhu existuje dlouhodobě, do určitého rámce, který uplatňujeme na distribuci pojištění. Z hlediska ochrany spotřebitele je pak zásadní, aby spotřebitel mohl očekávat stejnou odbornost, důvěryhodnost i dodržování stejných pravidel jednání jak při distribuci pojištění, tak při přistoupení k pojištění. […] Účelem tohoto ustanovení je především zajistit lepší postavení pojištěných, zejména s ohledem na úplnost a transparentnost předsmluvních a smluvních informací a dále při uplatňování práv z pojištění a výplatě pojistného plnění.“
20.ČAP. Nový samoregulační standard k poskytování flotilového pojištění. Dostupné z: https://www.cap.cz/tiskove-centrum/tiskove-zpravy/24- ostatni/104842-novy-samoregulacni-standard-k-poskytovani-flotiloveho-pojisteni.
21.ČAP. Samoregulační standardy. Dostupné z: https://www.cap.cz/odbornaverejnost/samoregulacni-standardy.
