Trestný čin pojistného podvodu. Kriminální realita v trestněprávní teorii

Trestný čin pojistného podvodu podle § 210 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále též „tr. zák.“) představuje důležitý veřejnoprávní instrument k postihování podvodného jednání v souvislosti s pojištěním, a to jak zákonným, tak smluvním pojištěním, které je buď povinné, nebo nepovinné. Dalším nástrojem je úprava obsažená v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále též „obč. zák.“), která umožňuje pojistiteli například při obdržení nepravdivých informací odmítnout plnění z povinného pojištění (§ 2780 obč. zák.).

Ustanovení § 2788 obč. zák. dále ukládá povinnost zájemci o pojištění při jednání o uzavření smlouvy a pojistníkovi při jednání o změně smlouvy na písemný dotaz pojistitele sdělit všechna fakta pravdivě a úplně. Jde o skutečnosti, které mají význam pro pojistitelovo rozhodnutí, jak ohodnotí pojistné riziko, zda je pojistí a za jakých podmínek. Tato povinnost se považuje za splněnou, pokud v odpovědi nebylo zatajeno nic podstatného. Obdobně se tato povinnost vztahuje také na pojistitele. Porušení uvedených povinností zakládá právo pojistitele odmítnout pojistné plnění [§ 2809 písm. b) OZ] a právo pojistitele odstoupit od smlouvy (§ 2808 OZ).  

Jedná se o soukromoprávní nástroj, který by měl mít přednost před trestním postihem v případech, které nejsou dostatečně společensky škodlivé a v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zák.).

Skutkovou podstatou pojistného podvodu se chrání zejména majetek v rámci pojistných vztahů. Jedná se o zvláštní případ podvodu, který byl do českého trestního kodexu zakotven s účinností od 1. ledna 1998. Do té doby byly pojistné podvody postihovány zejména v rámci skutkové podstaty trestného činu klasického podvodu (dnes § 209 tr. zák.).

Tento trestný čin je výsledkem již dlouho trvajícího trendu rozšiřování kriminalizace, který byl od počátku částí odborné veřejnosti kritizován. Již v průběhu legislativního procesu se poukazovalo na to, že nové skutkové podstaty speciálních podvodů vytvářejí nerovnost mezi různými druhy majetkových vztahů. Někteří dokonce hovořili o faktickém obrácení důkazního břemene. Soulad skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu s ústavním pořádkem sice již v roce 2000 konstatoval Ústavní soud,¹ avšak výkladové problémy ve vztahu k této skutkové podstatě zůstávají zřetelným problémem, který pramení mimo jiné z toho, že zákonodárce pro vyjádření znaku skutkové podstaty používá kategorii „pravdy“.

Trestný čin pojistného podvodu představuje nosné téma nejen z hlediska trestního práva, ale i z hlediska kriminologie a kriminalistiky. Vývoj objemu a charakteru kriminality v rámci pojistných vztahů nám napoví, zda majetková kriminalita je spíše kriminalitou z nouze, nebo kriminalitou „z blahobytu“.² Rovněž zkoumání pojistných podvodů je zajímavé z hlediska typologie pachatelů a jejich motivace. Z praxe jsou známy případy, v nichž pro pojistný podvod s relativně nízkým finančním prospěchem jsou někteří schopni vynaložit poměrně značné úsilí – příklad cyklistického nadšence, který si velmi pracně sestrojil silniční karbonový speciál, na němž se potom neúmyslně zranil. Jiný pachatel (sportovec) pojistného podvodu naopak podnikl kroky k ochraně svého zdraví, když si před navedením svého automobilu do stromu oblékl brankářskou hokejovou výstroj.

Kazuistická skutková podstata – spravedlivá kritika?

Pojistný podvod je jedním ze speciálních případů podvodů (zejm. vedle úvěrového podvodu podle § 211 tr. zák., dotačního podvodu podle § 212 tr. zák. a dalších³).

Skutková podstata pojistného podvodu je však ke klasickému podvodu ve smyslu § 209 tr. zák. speciální jen částečně, takže k řešení konkrétních případů si často nevystačíme s obecnou poučkou o vztahu obecného a speciálního (lex specialis derogat generalis, popř. subsidiární postih podle obecné skutkové podstaty).

Trestní zákoník obsahuje dvě základní skutkové podstaty podvodného jednání v souvislosti s pojistnými vztahy. První postihuje jednání, které spočívá v poskytnutí (uvedení, sdělení) vadných informací v souvislosti s uzavíráním či změnou pojistné smlouvy, likvidací pojistné události nebo uplatnění plnění z pojištění či obdobné plnění. Trestá se, pokud osoba v takové situaci uvede nepravdivé informace, hrubě zkreslené informace nebo podstatné informace zamlčí. Trestní odpovědnost zde není vázána na vznik škody nebo na získání neoprávněného prospěchu. Druhá postihuje stejně přísně vyvolání či předstírání pojistné události v úmyslu opatřit někomu prospěch nebo osoba takový předstíraný či schválně vyvolaný stav udržuje a způsobí škodu nikoli nepatrnou. Trestnost vyvolání či předstírání je tedy vázána pouze na úmysl opatřit sobě či někomu jinému majetkový prospěch. Udržování je pak trestné jen tehdy, když je způsobena škoda alespoň 10 000 Kč (srov. § 211 odst. 2 ve spojení s § 138 tr. zák.).

Nauka obvykle obecně kritizuje trend spočívající ve vytváření kazuistických skutkových podstat, které postihují jednání dříve postihnutelné podle skutkových podstat obecných. U podvodů jde o tradiční trestný čin podvodu (§ 209 tr. zák.) a relativně nové trestné činy pojistného, úvěrového a dotačního podvodu (§ 210 až 212 tr. zák.).

U pojistného podvodu je tato obecná kritika namístě pouze částečně. Je sice pravdou, že tvorbou těchto kazuistických skutkových podstat dochází ke stále větší kriminalizaci, na druhou stranu trestný čin pojistného podvodu umožnil v praxi stíhat i případy poměrně závažných pojistných podvodů, které do té doby v praxi postihovány nebyly. Jde například o situace, u nichž bylo velmi pravděpodobné, že dotyčný měl podvodný úmysl již na počátku (tj. například při uzavírání pojistné smlouvy), avšak prokázat to v trestním řízení bez jakýchkoli pochybností bylo prakticky nemožné. V praxi činilo rovněž problémy prokazování omylu na straně podvedené osoby. Dále povaha pojistných vztahů je na rozdíl od jiných mírně specifická. K pojistným událostem totiž může dojít i nedbalostně či nezaviněně, avšak osoba může takové situace využít a vzniklý (protiprávní) stav udržovat, což jistě představuje podvodné jednání vůči pojistiteli.⁴

Celkově lze z hlediska šíře a dopadů kazuistické skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 210 odst. 1 a 2 tr. zák. hodnotit tak, že pokrývá drtivou většinu možných podvodných jednání v souvislosti s pojistnými vztahy. Postihuje širokou škálu osob (subjektů) podílejících se na těchto vztazích⁵ a jednání v rámci nich. Jedním z nedostatků z hlediska šíře postihu mohou být podvodná jednání učiněná v souvislosti s ukončením pojistné smlouvy, neboť trestní zákoník hovoří pouze o jednání v souvislosti s uzavíráním a změnou pojistné smlouvy [§ 210 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. V praxi byly zaznamenány případy podvodného jednání směřujícího k ukončení pojistné smlouvy, například proto, aby mohl pojistník uzavřít smlouvu jinou – pro něj v tu chvíli výhodnější.

Na druhou stranu bezvýhradné sdílení nadšení z formulace skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu rovněž není namístě. Česká právní úprava totiž kriminalizuje pouhé uvedení nepravdivých údajů, jejich zkreslení či podstatné zamlčení (srov. § 210 odst. 1 tr. zák.). Nejen že se nepožaduje vznik škody nebo neoprávněného prospěchu, ale zákon nehovoří ani o úmyslu pachatele vedoucím k takovému následku. Už vůbec se nevyžaduje, aby pojistitel byl uveden v omyl, na jehož základě by poskytl nebo měl poskytnout pojistné plnění.⁶ Způsobení škody (větší, značné či škody velkého rozsahu) pak český trestní zákoník postihuje jako závažnější jednání v rámci kvalifikovaných skutkových podstat vyšší trestní sazbou [srov. § 210 odst. 4, odst. 5 písm. c) a odst. 6 písm. a) tr. zák.]. Podobně jako v případě trestného činu krádeže, i u pojistného podvodu se speciálně trestá samotná recidiva (srov. § 210 odst. 3 tr. zák.).

Ačkoli kriminalizace formálně vymezeného jednání (pouhého uvedení nepravdivé informace), při němž jednající nesměřuje k získání neoprávněného obohacení ani způsobení škody, je nesmyslná, právní úprava ji umožňuje. Proto nauka od doslovného výkladu pojistného podvodu7 dospěla k výkladu restriktivnímu, který zdůrazňuje, že musí jít o údaje (informace) zcela zásadní a rozhodující.⁸ Někdy se k tomu doplňuje (per argumentum a simili ve vztahu ke klasickému podvodu), že míra mystifikace musí být taková, že jinak by například nedošlo k uzavření pojistné smlouvy nebo k poskytnutí pojistného plnění.⁹

Ani výše uvedený restriktivní výklad, který navíc ne všechny orgány činné v trestním řízení respektují, problém příliš přísné kriminalizace evidentně neřeší, neboť v zákoně zcela chybí další kritéria, z nichž by byla zřejmá společenská závažnost (škodlivost) jednání dosahující intenzity trestného činu.¹⁰ Absence dalších znaků doplňujících znak „pravdivosti“ je o to palčivější, že pojistný podvod představuje tzv. předčasně dokonaný trestný čin, tj. trestný čin, který je materiálně (fakticky) pokusem, nebo dokonce pouhou přípravou. Předčasně dokonané trestné činy jsou proto teorií někdy označovány za jistý druh právní fikce a jako takové by měly být vymezeny co nejurčitěji (nullum crimen sine lege certa).

Skutková podstata pojistného podvodu podle § 210 tr. zák. tedy představuje jeden z flagrantních příkladů nepovedené legislativy v rámci trendu českého zákonodárce, který spočívá ve zvyšující se kriminalizaci a v tzv. předsouvání trestní odpovědnosti (represe). Uvedený trestný čin představuje jeden z mnoha příkladů skutkových podstat, u nichž zákonodárce rezignoval na vymezení spodní hranice trestnosti, takže není zřejmé, jaké jednání je pouze protiprávní a jaké je již natolik závažné, škodlivé a zavrženíhodné, že by mělo být považováno za trestný čin.

Závěr aneb postih pojišťovacích podvodů de lege ferenda

Kroky směřující k nápravě současného nevyhovujícího stavu mohou být různé. Z návrhů, které se v literatuře nevyskytují, bych uvedl vytvoření subsidiární skutkové podstaty přestupku pojistného podvodu. Problémem z hlediska principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe je neprovázanost trestních a mimotrestních právních norem. V případě trestného činu pojistného podvodu (obdobně jako mnohých dalších trestných činů) chybí adekvátní přestupek. Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, zná pouze skutkovou podstatu „obyčejného“ podvodu [srov. jeho § 8 odst. 1 písm. a) bod 3]. Již vytvořením samostatné skutkové podstaty přestupku pojistného podvodu by praxe byla nucena citlivěji hodnotit, které jednání je pouhým přestupkem a které již dosahuje závažnosti trestného činu. Ideální by bylo, pokud by takové zavedení přestupku (např. do zákona o některých přestupcích) doprovázela i změna trestního zákoníku ve smyslu přesného určení spodní hranice trestnosti podvodného jednání v souvislosti s pojistnými vztahy.

Klíčové jsou však samozřejmě změny, které by měly nastat ve vymezení trestného činu podle § 210 tr. zák., a to jednak z hlediska vymezení jednání, která jsou pojistným podvodem, jednak (a to zejména) z hlediska určení spodní hranice trestnosti a určitosti trestněprávní normy.

V první základní skutkové podstatě (§ 210 odst. 1 tr. zák.) by mělo být do písmene a) doplněno, že jednání může být spácháno i v souvislosti s ukončením (zánikem) smlouvy. V současné době je takový postih vyloučen, neboť by se jednalo o čistou analogii, která je v trestním právu hmotném v neprospěch (in malam partem) pachatele zakázána.

Nejsložitější je formulovat návrhy de lege ferenda k nápravě současného stavu, v němž absentuje vymezení spodní hranice trestnosti a skutková podstata ve svých důsledcích neodpovídá zásadě nullum crimen sine lege čili požadavku určitosti trestněprávní normy.

Pokud by měla zůstat zachována současná šíře postihu různých podvodných jednání v souvislosti s pojistnými vztahy, nabízí se jako možnost zavedení spodní hranice trestnosti v podobě minimální výše způsobené škody (alespoň škoda nikoli nepatrná, tj. škoda ve výši 10 000 Kč), jako je tomu například na Slovensku, kde se trestá v souvislosti s pojistnými vztahy uvedení v omyl a způsobení alespoň malé škody¹¹ (§ 223 odst. 1 slovenského trestního kodexu) nebo napomáhání ze strany zástupce poskytovatele pojistného plnění k jeho podvodnému získání (§ 223 odst. 1 slovenského trestního kodexu).¹² Takovým zásahem by došlo k odstranění některých výhod současné koncepce, avšak vedlo by to k dekriminalizaci a potřebnému zpřesnění skutkové podstaty.

Další variantou, inspirovanou italskou a rakouskou právní úpravou (viz čl. 642 italského trestního kodexu¹³ a § 151 rakouského trestního kodexu¹⁴), by mohlo být navázání všech podvodných jednání v souvislosti s pojistnými vztahy alespoň na prokázání úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch, tak jak je tomu ve druhé základní skutkové podstatě podle českého práva (srov. § 210 odst. 2 tr. zák.).

Kritéria škody a úmyslu opatřit neoprávněný prospěch mají v české právní praxi dlouhou tradici, což by zvýšilo právní jistotu a jednotnost v postupu orgánů činných v trestním řízení. Ve vztahu k nepravdivým informacím (údajům) by kritérium pravdy mohlo být doplněno i jinými znaky, které by nebyly z hlediska praxe natolik omezující a zároveň by přesněji určovaly spodní hranici trestnosti. Dalšími znaky, jež by diferencovaly jednání trestná od jiných protiprávních jednání, by mohly být výše pojistného plnění, hodnota pojištěné věci nebo hodnota pojistné události. Uvedené znaky mají tu výhodu, že neurčitou kategorii „pravdy“ pro účely právní interpretace objektivizují, neboť nemají hypotetický charakter (jako je tomu v některých případech škod) a v praxi by nepředstavovaly problém z hlediska procesu dokazování.