Vybraná judikatura posledních let v oblasti pojištění a povinnosti nahradit újmu

V rámci posuzování jednotlivých případů však mohou být někdy otevírány otázky nové i v oblastech, které tak zásadní změnou legislativy dotčeny nebyly. Je tedy zřejmé, že oblast náhrady škody se stále vyvíjí a vyvíjela by se i bez ohledu na rozsáhlou legislativní změnu, kterou přijetí NOZ jistě bylo. 
V návaznosti na oblast náhrady škody a újmy nelze opomíjet, že tyto nároky mohou vyplývat ze vztahů dlouhodobých, stejně tak pojistné vztahy mohou existovat i desítky let. Soudobá judikatura se tak v těchto oblastech z podstaty věci může vyjadřovat k právní úpravě, která obecně již mnoho let není účinná, nicméně předmětný právní vztah, který je předmětem sporu, se takovou úpravou řídí. 
Přibližme si některá rozhodnutí soudů vyšších stupňů posledních let, která se těchto témat týkají…   

Co již nelze považovat za náklady na péči o domácnost?  

Jakkoliv lze podle mého názoru postupem času sledovat spíše tendenci k rozšiřování okruhu případů a situací, které by mohly být odškodňovány, podle okolností jednotlivých případů i odškodnění má své hranice, které musí v některých případech stanovit až soud. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3542/2023 ze dne 28. 2. 2024 dovodil, náhradu jaké škody v rámci péče o domácnost poškozeného již nelze požadovat. V tomto konkrétním případě se jednalo o zálibu poškozeného v zahradničení a odškodnění nároku podle § 2960 NOZ, tedy nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s péčí o domácnost poškozeného (§ 2690 NOZ: „Škůdce nahradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo o jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; …“).  

Žalobou podanou proti České kanceláři pojistitelů (jednalo se o škodu způsobenou řidičem zahraničního vozidla) se poškozený domáhal náhrady škody spočívající v náhradě nákladů péče synů poškozeného o zahradu v období od října 2016 do prosince 2018, kterou žalobce nemohl zajistit v důsledku ublížení na zdraví utrpěného v souvislosti s dopravní nehodou. Poškozený tyto náklady podřazoval pod náklady péče o domácnost poškozeného. 

Ze skutkových zjištění soudu vyplynulo, že u poškozeného došlo k vážnému poškození zdraví, poklesu jeho pracovní schopnosti o 40 % a omezení jeho zdravotních dispozic do té míry, že již není schopen věnovat se své zálibě zahradničení. Proto péči o zahradu pro něj vykonávají jeho synové. 

Soud prvního stupně žalobě zčásti vyhověl, když došel k názoru, že pojem domácnost není podle platné úpravy upraven a lze jej v širším slova smyslu chápat i jako prostor pro soukromé aktivity.

Odvolací soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Neztotožnil se s výkladem pojmu domácnost učiněným soudem prvního stupně a s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 a Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3838/2018 zúžil pojem péče o domácnost pouze na činnosti, jež se pojí s prakticky každou domácností, aby mohl poškozený vést důstojný život, tedy běžné úkony sebeobsluhy a dále zařizování běžného chodu domácnosti, nikoli však údržbu zahrady, jež není pravidelnou složkou domácnosti. Odvolací soud nepovažoval zahradu za domácnost žalobce, upozornil na její spojení s prostorem pro podnikání poškozeného a jeho zaměstnanců, tedy na provozovnu podnikatelské činnosti. Dále odvolací soud konstatoval, že šlo o realizaci koníčku žalobce a jeho manželky a že dosud nikdy nebyl výklad soudní judikatury tak široký, aby náklady na péči o zahradu byly součástí nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o domácnost poškozeného.
Dovolacímu soudu byla poškozeným následně předložena k posouzení otázka, zda lze pod pojmem péče o domácnost poškozeného podle § 2960 nového občanského zákoníku rozumět i péči o zahradu poškozeného (s doplňkovými dotazy pro případ kladné odpovědi na tento první dotaz, a to ve vztahu k péči o zahradu jako koníčku poškozeného a k vlivu umístění zahrady u podnikatelského prostoru poškozeného).

Nejvyšší soud odkázal ve vztahu k vymezení obsahu účelně vynaložených nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost na svou obsáhlou judikaturu jak § 449 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tak k § 2960 nového občanského zákoníku (např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3838/2018, uveřejněný pod číslem 15/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). „Podle tohoto rozsudku náklady spojené s péčí o zdraví zahrnují vedle výdajů na léčebnou péči poškozeného, která není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění, též výdaje na účelně vynaloženou osobní péči, která nemá jen lékařský charakter (např. úkony osobní hygieny, přípravy stravy a jejího přijímání, vyměšování, oblékání, jichž není poškozený zcela či zčásti sám schopen), a výdaje na péči o jeho domácnost (např. obstarávání nákupů, úklid, praní i vyřizování potřebných záležitostí na poště, na úřadech apod.). Náhrada se týká nákladů k pořízení potřebných pomůcek i k zabezpečení činností, které poškozený nezvládá, prostřednictvím jiných osob. Účelnost nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného je třeba měřit nejen hlediskem ekonomickým, nýbrž i širším pohledem, který zohledňuje snahu společnosti o začlenění zdravotně hendikepovaných osob do společenského života ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, publikované pod č. 10/2010 Sb. m. s. Rovněž však bylo v tomto rozhodnutí zdůrazněno, že je potřeba vždy zvažovat ekonomickou účelnost nákladů péče o poškozeného a veškeré náklady, jež poškozený uplatňuje, nelze bez dalšího podřadit pod náklady péče o poškozeného.“

Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že výklad § 2960 nového občanského zákoníku, jak jej dovodil soud prvního stupně, příliš rozšiřuje pojem péče o domácnost, neboť do něj spadají pouze ty činnosti, které se pojí prakticky s každou domácností tak, aby v ní bylo možno vést důstojný život. Péči o zahradu do tohoto pojmu odvolací soud nezahrnul s odůvodněním, že zahrada není pravidelnou složkou domácnosti. Podle dovolacího soudu je potřeba uvažovat o běžné domácnosti a úkonech souvisejících s běžným chodem domácnosti, jak by je vynaložil průměrný poškozený. I odborná literatura podle něj řadí k nákladům péče o domácnost pouze náklady na obstarávání nákupů, úklid, praní, vyřizování záležitostí na poště, úřadech apod. 

„Ačkoli je lidský život nekonečně variabilní a je třeba zajistit plné odčinění újmy poškozeného, nelze pojem plného odčinění újmy na zdraví absolutizovat. Odčinění této újmy je ze své povahy limitováno. Je tomu tak především s ohledem na taxativní výčet nároků na náhradu újmy na zdraví (viz § 2958 – § 2967 o. z.). Odčiňují se jen újmy, které jsou adekvátním důsledkem jednání škůdce, tedy u nichž je jednání škůdce podstatnou a předvídatelnou příčinou újmy. Již sám zákonný požadavek účelnosti nákladů péče vybízí k jejich restriktivnímu pojetí. Náklady péče o poškozeného a jeho domácnost poskytované rodinnými příslušníky lze hradit pouze v rozsahu přesahujícím rámec běžné lidské a rodinné solidarity a spolupráce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 786/2016, uveřejněný pod číslem 27/2018 Sb. rozh. obč.). Ač byly tyto závěry vysloveny ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2012, uplatní se i při výkladu aktuální právní úpravy.“

Podle názoru Nejvyššího soudu k absurdním důsledkům by vedl názor, že v případě poškození zdraví člověka, jehož zálibou bylo např. horolezectví, lze pod náklady péče zahrnout výdaje jeho rodinných příslušníků, kteří by se místo něj zúčastnili horolezeckých výprav do Himálaje. 
Nad rámec právního hodnocení ohledně právního základu nároku dále soud upozornil, že bylo prokázáno, že náklady vyčíslené ve výši 657 982,– Kč byly hrubě nadhodnoceny, znaleckým posudkem byly vyčísleny účtované práce na čtvrtinovou částku.

Podle dovolacího soudu se „jedná o pokračování ve volnočasové aktivitě dovolatele, který již není schopen ji vykonávat sám, a proto k péči o zahradu využívá své syny. V pravém slova smyslu však již nejde o realizaci vlastní záliby. Rovněž by bylo obtížné rozlišit, do jaké míry vykonávají rodinní příslušníci péči o zahradu namísto poškozeného v důsledku jeho poškození zdraví, nad rámec běžné rodinné spolupráce, anebo z důvodu vlastní záliby. Navíc vzhledem k věku žalobce v době úrazu (téměř 60 let), velikosti zahrady a rozsahu na ní vykonávaných prací nebylo reálné předpokládat, že by tyto práce i nadále byl žalobce schopen dlouhodobě a v plném rozsahu zajišťovat, i kdyby újmu na zdraví neutrpěl. Náhradu za péči o zahradu, kterou vykonával poškozený jako osobní zálibu a nyní ji vykonávají jiní příslušníci rodiny, tedy nelze požadovat v rámci nároku na náhradu nákladů péče o domácnost poškozeného. Je přitom nerozhodné, zda jde o volnočasové aktivity vázané pouze na osobu dovolatele (např. sportovní či umělecká činnost), či v nich lze do jisté míry pokračovat prostřednictvím jiného (sběratelství, modelářství nebo právě zahrádkaření). Z tohoto důvodu není podstatné, kde se zahrada nalézá, zda jde o pozemek přiléhající k provozovně podnikání, či zahrádkářskou kolonii, ale že nejde o domácnost poškozeného ve smyslu § 2960 o. z.“.

Zcela aktuálně dodejme, že ve věci byla následně podána ústavní stížnost, řízení o ní bylo Ústavním soudem vedeno pod sp. zn. IV.ÚS 1623/24. Dne 3. 9. 2025 Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, když neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo způsobit tvrzené porušení práv žalobce, v závěrech soudů předchozích stupňů neshledal znaky libovůle, překvapivosti, nepředvídatelnosti ani přílišného formalismu.  
Lze tedy shrnout, že ne všechny činnosti vykonávané poškozeným před vznikem újmy na zdraví v rámci jeho „domácího“ života lze podřadit pod pojem péče o domácnost, a pokud se jedná o činnost přesahující rámec péče o domácnost, náklady na ni nelze požadovat v rámci nároku na náhradu těchto nákladů.    

Náhrada újmy způsobené provozní činností a možnost liberace

Jedním z případů, kdy lze (ve srovnání mezi předchozí právní úpravou odpovědnosti za škodu a právní úpravou povinnosti nahradit škodu či újmu přijatou NOZ) hovořit o zmírnění odpovědnosti za škodu, je právní úprava povinnosti nahradit újmu z provozní činnosti. Zatímco právní úprava odpovědnosti za škodu z provozní činnosti podle zákona č. 40/1964 Sb. umožňovala zproštění této odpovědnosti kromě případů, kdy škoda vznikla vlastním jednáním poškozeného, pouze v případě způsobení škody neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu (viz § 420a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.), NOZ podle § 2924 umožňuje provozovateli zprostit se povinnosti k náhradě, pokud provozovatel prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Nejedná se tedy o nutnost vynaložit „veškerou“ péči, požadavek zákona zní na „veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat“. Je třeba zdůraznit, že důkazní břemeno k tomuto zproštění tíží provozovatele, a v konkrétním případě bude záležet na tom, zda je unese. 

Ke splnění těchto podmínek (vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo) se pak Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 227/2024 ze dne 22. 8. 2024. 

Předmětem sporu byl nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví (konkrétně náhrada za bolest způsobenou úrazem a operacemi) způsobené zákaznici obchodu, která uklouzla a zranila se pádem na listí z ředkviček ležící na podlaze prodejny. K úrazu došlo v prodejně v úseku zeleniny v místě, kde je koš na naťovou nebo listovou zeleninu, kam mají zákazníci odhazovat odpad ze zeleniny (odpad však někdy padá i na zem), a v předvánoční době, kdy bylo v prodejně velké množství zákazníků. 

Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalované a nedovodil liberaci, když opatření žalované k předejití vzniku újmy (kontrolami čistoty podlahy byl pověřen určitý pracovník, vedoucí prodejny pak kontrolovala obchůzky pracovníka, interval kontrol podlahy byl žalovanou stanoven jako dvouhodinový, pracovnice úseku případný nepořádek sama uklízela i mimo stanovené intervaly, v případě potřeby prakticky okamžitě, v případě většího znečištění pak volala uklízečku či obsluhu uklízecího stroje; při slevových akcích se kontroly podlahy prováděly dříve než ve dvouhodinových intervalech) neshledal dostatečnými. Soud prvního stupně byl toho názoru, že by kontroly měly probíhat častěji. 

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do merita potvrdil, kdy podle názoru soudu žalovaná neprokázala, že vynaložila opravdu veškerou péči, kterou po ní lze rozumně požadovat, aby k újmě nedošlo. Úklid ve dvouhodinových intervalech odvolací soud nepovažoval za dostatečný a případné kontroly mimo tento interval považoval za neorganizované a nahodilé. 

Věc byla předložena dovolacímu soudu. Z uplatněných dovolacích důvodů považoval Nejvyšší soud za relevantní argumentaci k podmínkám zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2924 věty druhé NOZ. Dovolání ohledně této otázky shledal přípustným, protože tzv. liberační důvod podle této úpravy nebyl dosud ve srovnatelných skutkových poměrech dovolacím soudem řešen. Dovolání následně ve výsledku shledal i důvodným.

Podle názoru Nejvyššího soudu „k výkladu podmínek, za nichž může škůdce úspěšně uplatnit liberační důvod uvedený v druhé větě § 2924 o. z., tedy vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, plyne z důvodové zprávy k občanskému zákoníku, že výrazem ‚rozumně požadovat‘ je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální, tedy nikoli všechna myslitelná opatření, která jsou sice proveditelná, ale kladla by na provozovatele přepjaté požadavky. Provozovatel se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že si počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (tj. jako řádný a odborně způsobilý provozovatel)“.

„Nejvyšší soud považuje úvahy odvolacího soudu k dané otázce za zjevně nepřiměřené a ztotožňuje se naopak s námitkami žalované, že si jako řádný a odborně způsobilý provozovatel počínala. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úklid na úseku ovoce a zeleniny v den úrazu žalobkyně nebyl prováděn mechanicky v nejzazších dvouhodinových intervalech, jak měla žalovaná předepsáno pro své zaměstnance, ale že příslušná pracovnice tohoto úseku, která tam byla takřka nepřetržitě, prováděla úklid v případě potřeby okamžitě. Odvolací soud považoval tuto skutečnost za nepodstatnou s odůvodněním, že šlo o ‚neorganizovaný, nahodilý úklid, který v daném případě zjevně nesplnil svůj účel předejít vzniku újmy u zákazníka‘. K tomu Nejvyšší soud předně uvádí, že nelze přijatá opatření k předcházení škodám hodnotit jako nedostatečná jen proto, že ke škodě došlo, neboť v takovém případě by se provozovatel v podstatě nemohl své povinnosti k náhradě škody nikdy zprostit a tato povinnost by se stala absolutní. I kdyby samotná formální organizační opatření přijatá žalovanou k zajištění úklidu nebyla dostatečná ke zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2924 věta druhá o. z., podstatné je, jak skutečně si žalovaná (včetně jejích zaměstnanců) při předcházení škodě počínala, tedy i prováděním úklidu nad rámec časového rozvrhu podle konkrétní situace a potřeby udržet dostatečnou čistotu podlahy od zbytků zeleniny.“

„Z prokázaných okolností případu vyplývá, že občasnému výskytu odpadu z prodávané zeleniny na podlaze prodejny v daném úseku zjevně prakticky zabránit nelze, neboť jde o okolnost, která v posledku závisí na chování zákazníků, nikoli na chování pracovníků žalované. Po provozovateli daného způsobu prodeje ovoce a zeleniny lze rozumně požadovat, aby přijal odpovídající opatření k minimalizaci rizika z toho vyplývající. Jak v řízení vyšlo najevo, žalovaná taková opatření učinila. Vedle toho, že celá provozovna měla dostatečně kvalitní protiskluzovou podlahu, umístila žalovaná v daném úseku koš určený pro odhazování odpadu a příslušná pracovnice nacházející se v daném úseku prováděla úklid odpadu spadlého na zem podle aktuální potřeby. Po žalované pak nepochybně nelze rozumně požadovat, aby v každé minutě sledovala každého zákazníka, který nakupuje zeleninu, zda mu neupadne několik listů zeleniny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2571/2021).“

Žalovaná se podle závěru Nejvyššího soudu své povinnosti nahradit škodu zprostila, a proto žalobu zamítl.

Pro úplnost z hlediska posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu je třeba uvést, že naopak za nedůvodnou shledal Nejvyšší soud argumentaci žalované tím, že odvolací soud posoudil nesprávně právní otázku charakteru její činnosti, resp. příčinné souvislosti mezi případnou provozní činností žalované a újmou žalobkyně. 

Odvolací soud se podle názoru Nejvyššího soudu od relevantní judikatury Nejvyššího soudu v tomto směru neodchýlil, když uzavřel, že činnost žalované v předmětné prodejně je provozní činností ve smyslu § 2924 NOZ: „Tento závěr je v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 2492/2014 a 25 Cdo 1552/2021. V první z uvedených věcí Nejvyšší soud dovodil (byť při výkladu dřívějšího ustanovení § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též „obč. zák.“), že zákon definici provozní činnosti nepodává, a její obsah je proto vykládán jako činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí ve formě tzv. provozu, tedy zpravidla opakovaně za použití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti (provozovna) vybaveno. Provozní činností je v tomto smyslu tedy i provoz prodejny, nakládání a manipulace s prodávanými předměty a s tím spojené organizační a technické činnosti.“ Hodnocení činnosti žalované jako provozní činnosti tedy bylo odvolacím soudem učiněno správně. 

Odvolací soud se pak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ani ohledně příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované a újmou na straně žalobkyně (zda byla újma způsobena provozní činností žalované, nebo věcí, kterou žalovaná k této činnosti použila). „Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 776/2012, předpokladem odpovědnosti podle § 420a obč. zák. není porušení právní povinnosti, nýbrž zákonem kvalifikovaná skutečnost (škodní událost), která byla příčinou vzniku škody. Vyvolávajícím činitelem vzniku škody může být sama činnost, jež má provozní povahu, avšak jen tehdy, byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti, tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek, popřípadě za obdobných podmínek i věc při provozní činnosti použitá. Není přitom rozhodující, zda provozní činnost probíhala bezvadně, nýbrž podstatné je, zda právě samotná činnost či při ní použitá věc svou povahou zapříčinily vznik škody.“

Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy potvrdilo, že pokud provozovatel prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, může se zprostit povinnosti k náhradě škody. Vždy však bude záležet na okolnostech každého konkrétního případu.

Přípustnost dovolání – sporování znaleckého posudku

Pokud se zabýváme problematikou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nelze zapomínat, že podmínky přezkumu rozhodnutí v rámci řízení před Nejvyšším soudem jsou značně omezeny, kdy přípustnost přezkumu Nejvyšším soudem je dána primárně pro otázky právní, nikoliv skutkové. K praktickým důsledkům tohoto omezení lze z novějších rozhodnutí zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2575/2023 ze dne 6. 3. 2025.

Podanou žalobou se žalobci domáhali náhrady škody a újmy v souvislosti s poškozením zdraví poškozené při laparoskopickém odstranění žlučníku. V průběhu operace došlo k závažné komplikaci a poranění žlučových cest, které trvale poškodily zdraví poškozené. Náhradu škody a újmy nárokovali kromě samotné poškozené také její manžel a syn. 

Soud prvního stupně dospěl na základě znaleckého dokazování k závěru, že šlo o neodvratitelnou chybu operatéra mající původ v anatomické anomálii, která nemohla být v dané situaci rozpoznána. Soud tedy nedovodil pochybení při poskytování zdravotní péče žalovanou, která byla poskytnuta lege artis. Odvolací soud ve výroku o věci samé potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutím bylo žalobci podáno dovolání. Žalobci tvrdili, že v dané věci došlo k pochybení operatéra, kterému bylo možno předejít, šlo tedy o odvratitelnou chybu, za niž má být žalovaná odpovědná. Dále podle jejich názoru důkazní břemeno o prokázání liberačního důvodu leželo na žalované, která neprokázala žádný liberační důvod. Existenci abnormalit či anatomických variet dovolatelé za liberační důvod nepokládali. V neposlední řadě uváděli, že podle jejich názoru mělo dojít k přenesení důkazního břemene na žalovanou, neboť podle nich nebyla zdravotní dokumentace úplná a řádná. 

Dovolací soud ve svém rozhodnutí k této věci zejména uvedl, že dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Přitom „specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče… spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců-lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014)“.

V tomto případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno především na skutkovém závěru, že žalovaná postupovala v souladu s odbornými lékařskými poznatky a standardními postupy, tedy lege artis, k přerušení nesprávného žlučového vývodu došlo nepředvídatelnou okolností mající původ ve vlastnostech biologické hmoty, a proto žalovaná neporušila žádnou právní povinnost. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků však podle Nejvyššího soudu nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. 

Obdobný závěr dovodil Nejvyšší soud i ve vztahu k vedení zdravotní dokumentace, když podle jeho názoru „je závěr o úplnosti a správnosti zdravotní dokumentace závěrem odborným, k němuž je zapotřebí odborných znalostí, neboť soud není schopen posoudit, zda zdravotní dokumentace byla vedena řádně, zda v konkrétním případě obsahuje všechny údaje, jež obsahovat má, a zda byla postačujícím podkladem pro podání znaleckého posudku“. 

Nadto v tomto konkrétním případě podle soudu nebyl důvod pro úvahy o neusnesení důkazního břemene, když neúspěch žalobců byl dán tím, že žalovaná prokázala, že neporušila právní povinnost.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu připomnělo, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem se specifickými podmínkami jeho přípustnosti a ne každý nesouhlas s pravomocným rozhodnutím soudu tyto podmínky zakládá. Zejména je třeba rozlišovat mezi otázkami skutkovými a právními. 

Důkazní prostředky

Spory o náhradu škody jsou již z jejich podstaty jedněmi z právně i důkazně složitějších. Pokud se jedná o důkazní stránku věci, strana sporu, kterou tíží důkazní břemeno, musí být schopna svá tvrzení prokázat způsobem, který bude pro soud dostatečný. Proto je z hlediska vedení sporu podstatné, která ze stran nese důkazní břemeno a ohledně kterých skutečností. Kromě několika výjimek (jako může být např. výše zmíněné přenesení důkazního břemene ve vztahu k prokazování poskytování lékařské péče lege artis v případě nedostatečně vedené zdravotnické dokumentace, jehož se v uvedeném sporu proti zdravotnickému zařízení neúspěšně snažili žalobci dosáhnout) pak dokazování ohledně předpokladů odpovědnosti za škodu v zásadě tíží poškozeného, škůdce pak nese důkazní břemeno ohledně splnění podmínek pro zproštění odpovědnosti. K důkazním prostředkům a unesení důkazního břemene uveďme jedno aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu k odpovědnosti za škodu, a to sp. zn. 25 Cdo 1669/2024 ze dne 2. 4. 2025. Předmětem sporu byl nárok na náhradu škody v souvislosti s dopravní nehodou. Skutkové okolnosti byly takové, že žalovaný vyjížděl z parkovacího místa a nedal přednost poškozenému na motocyklu. Motocykl žalobce narazil do vozidla žalovaného a při pádu byl žalobce zraněn. Jeho ošetřující lékař rozhodl o pracovní neschopnosti od 28. 7. 2016 do 11. 8. 2017. Po skončení pracovní neschopnosti pracoval žalobce na zkrácený úvazek. 

Soud prvního stupně poškozenému přiznal část nároku za ztrátu na výdělku po dobu jeho pracovní neschopnosti, a to za období od 28. 7. 2016 do 24. 8. 2016, a dále za neposkytnuté stravné v tomto období. Nárok za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 25. 8. 2016 do 11. 8. 2017 a za neposkytnuté stravné za toto období zamítl.

V rámci dokazování při soudním sporu znalec uzavřel, že z odborných vyšetření žalobce ortopedem a neurologem neplyne žádné zdravotní omezení, které by vyžadovalo další trvání pracovní neschopnosti. Žalobce byl ponechán v pracovní neschopnosti pro subjektivní potíže, které neměly podle zdravotnické dokumentace žádný objektivně zjistitelný důvod. Podle posudkové lékařky poškozený není invalidní. 

Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě byly naplněny podmínky odpovědnosti žalovaného za vzniklou újmu podle § 2962 NOZ, ovšem pouze v rozsahu ztráty na výdělku za dobu od 28. 7. 2016 do 24. 8. 2016, protože pracovní neschopnost žalobce byla v příčinné souvislosti s újmou utrpěnou při dopravní nehodě prokazatelně jen po tuto dobu. Dále až do 11. 8. 2017, kdy praktický lékař shledal žalobce schopným práce, již žalobce netrpěl objektivně zjištěnými následky předmětné dopravní nehody. Proto odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přesahující dobu od 28. 7. 2016 do 24. 8. 2016. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepovažoval za důvodný ani nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, když nebylo prokázáno snížení žalobcova výdělku v příčinné souvislosti s úrazem utrpěným při dopravní nehodě zaviněné žalovaným.

Poškozený podal proti rozsudku dovolání odůvodněné tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, který subjekt je oprávněn posuzovat délku pracovní neschopnosti u poškozeného při dopravní nehodě, resp. z rozhodnutí kterého subjektu má soud vycházet při stanovení délky pracovní neschopnosti, k níž došlo v příčinné souvislosti s úrazem způsobeným dopravní nehodou – zda se při stanovení doby trvání pracovní neschopnosti má vycházet z aktuálních znalostí a informací o zdravotním stavu poškozeného v době rozhodování o její délce (jak to činí ošetřující lékař), nebo zda je znalec oprávněn posoudit její délku i s ohledem na závěry vyšetření, které však byly známy až následně. 

Podle názoru dovolacího soudu „ošetřující lékař podle § 57 zákona o nemocenském pojištění vydává rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti a podle § 59 téhož zákona vydává rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti pacienta. Ustanovení § 61 zákona o nemocenském pojištění ukládá ošetřujícímu lékaři v souvislosti s rozhodováním o dočasné pracovní neschopnosti pacienta sice mnohé povinnosti, mezi něž však nepatří zjišťování příčin nepříznivého zdravotního stavu pacienta. Rozhodnutí o vzniku a ukončení dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem tedy není bez dalšího důkazem o tom, že pacient byl v dočasné pracovní neschopnosti pro újmu na zdraví způsobenou škodní událostí, a tím spíše není důkazem vyšší síly či lepší vypovídací hodnoty než jiné důkazní prostředky, způsobilé prokázat vztah příčiny a následku mezi zdravotním stavem pacienta a protiprávním jednáním škůdce. Mezi tyto další důkazní prostředky, kterými lze prokázat, zda pracovní neschopnost poškozeného trvala po celou dobu výlučně (či zčásti) pro újmu na zdraví způsobenou škůdcem, patří mimo jiné (zdravotní dokumentace, lékařských zpráv, odborných vyjádření) též posudek znalce z oboru zdravotnictví“. Nalézací soudy tedy postupovaly správně, když nevycházely pouze z potvrzení o pracovní neschopnosti poškozeného.

S ohledem na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu lze tedy uvést, že spektrum možných důkazních prostředků je v rámci českého právního řádu poměrně široké, vyhodnocení provedených důkazů pak náleží soudu. Z výše uvedeného případu pak vyplývá, že rozhodnutí o vzniku a ukončení dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem není nevyvratitelným důkazem ve vztahu ke škodní události (zejm. vztahu mezi protiprávním jednáním škůdce a zdravotním stavem pacienta). 

Ne/závaznost rozsudku o náhradě škody pro spor o pojistné plnění z pojištění odpovědnosti 

Jakkoliv pojištění fakticky navazuje na náhradu škody nebo újmy (kdy existence povinnosti pojištěného nahradit škodu nebo újmu je logicky jedním z předpokladů práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti), mezi právem na pojistné plnění a právem na náhradu škody je nutno rozlišovat. Jedná se o samostatné nároky, z čehož vyplývají další souvislosti, ať už hmotněprávní, či procesněprávní, jako např. promlčení či příslušnost soudu. Souvisí s tím také další důsledek, jemuž v některých případech pojištění nevěnují náležitou pozornost. Skutečnost, že byla v řízení o náhradu škody určena odpovědnost škůdce za škodu a jeho povinnost ji nahradit, ještě automaticky neznamená, že je takové rozhodnutí závazné v následném sporu proti pojistiteli o pojistné plnění vztahující se k pojištění odpovědnosti pojištěného škůdce za takovou škodu.

Je nutno zdůraznit, že nárok pojištěného na pojistné plnění, který byl předmětem níže uvedeného soudního sporu, se vztahoval k jeho odpovědnosti za škodu a újmu v režimu zákona č. 40/1964 Sb. V rámci právní úpravy účinné do 31. 1. 2013 byly tyto náhrady podle okolností konkrétního případu odškodňovány v rámci dvou možných nároků. Zejména se jednalo o specifický nárok v rámci náhrady škody, tzv. jednorázové odškodnění pozůstalých osob podle § 444 odst. 3 tohoto zákona. Nárok podle této úpravy byl limitován jak z hlediska oprávněných osob, tak z hlediska výše nároku zákonem. Vedle tohoto nároku se v určitých případech pozůstalí mohli domáhat náhrady nemajetkové újmy podle § 13 za zásah do osobnostních práv podle § 11 zákona č. 40/1964 Sb. Současná úprava povinnosti nahradit újmu způsobenou usmrcením (nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví) osoby blízké je koncipována odlišně, kdy se jedná o jeden z nároků na náhradu nemajetkové újmy, který se hradí v případě usmrcení nebo zvlášť závažného ublížení na zdraví – tzv. odškodnění duševních útrap.  

I přes rozdíl v právním režimu odpovědnosti škůdce za škodu a újmu v níže uvedeném soudním sporu se závěr Nejvyššího soudu ohledně vázanosti, resp. nevázanosti rozhodnutí vydaného proti škůdci ve vztahu k pojištění odpovědnosti uplatní i v současnosti. Jedná se o rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 774/2024 ze dne 16. 4. 2024.

Předmětem sporu bylo pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla. Pojištěný jako řidič motorového vozidla způsobil dopravní nehodu, při níž zranil chodce, který následně zranění podlehl. Synovi zesnulého chodce pojistitel vyplatil jednorázové odškodnění v rozsahu daném zákonem (§ 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.), tedy 240 000 Kč. Vedle toho trestní soud uložil škůdci zaplatit pozůstalému na náhradě nemajetkové újmy částku 400 000 Kč. Tuto povinnost škůdce splnil a následně se domáhal pojistného plnění v této částce proti pojistiteli jako nároku na pojistné plnění. 

Soud prvního stupně žalobu o pojistné plnění zamítl s tím, že nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o mimořádnosti újmy poškozeného představované zásahem do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu § 11 zákona č. 40/1964 Sb., odůvodňující náhradu podle § 13 zákona č. 40/1964 Sb. nad rámec jednorázového odškodnění již poskytnutého pojistitelem podle § 444 odst. 3 tohoto zákona. 

Odvolací soud věc právně posoudil jinak, když došel k závěru, že soud je v občanskoprávním řízení podle § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán rozhodnutím trestního soudu o tom, zda a v jaké výši vzniklo poškozenému právo na odškodnění podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. za újmu způsobenou úmrtím příbuzného, a nemůže si ji podle § 135 odst. 2 o. s. ř. posoudit sám. Nárok pojištěného na pojistné plnění tak podle názoru odvolacího soudu vznikl.

Následně podané dovolání bylo odůvodněno právní otázkou, zda je pravomocné rozhodnutí o rozsahu povinnosti škůdce zaplatit poškozenému náhradu újmy vydané v trestním řízení závazné pro soud rozhodující o povinnosti pojistitele poskytnout za škůdce pojistné plnění poškozenému (či škůdci za plnění, které sám zaplatil poškozenému). Podle argumentace pojistitele se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 59/2023). Pojišťovna nebyla stranou trestního řízení a nemohla tedy ani realizovat své právo být slyšena a vyjádřit se ke skutkové a právní stránce věci, navíc ji pojištěný o trestním řízení vůbec neinformoval a současně se i vzdal práva na odvolání.

Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud dovodil, že „judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pravomocný rozsudek ve sporu o náhradu škody mezi poškozeným a škůdcem je závazný pouze pro tyto (hlavní) účastníky řízení, které jeho vydání předcházelo, a netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro spor, v němž poškozený či škůdce požaduje plnění vůči pojistiteli (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015, a ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3850/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 59/2023, a ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2629/2012). Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že plnění pojistitele odpovědnosti z provozu motorového vozidla poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, tedy toto plnění má charakter pojistného plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017). Odvolací soud se od této judikatury odchýlil, pokud uzavřel, že je jako soud v civilním řízení vázán výrokem trestního soudu o povinnosti škůdce nahradit poškozenému škodu ve sporu, v němž se tento škůdce (pojištěný) domáhá pojistného plnění vůči pojistiteli. V řízení o žalobě pojištěného proti pojistiteli o pojistné plnění představované tím, co pojištěný škůdce podle pravomocného rozhodnutí vydaného v adhezním řízení zaplatil poškozenému na náhradu škody, je soud vázán jen výrokem o tom, že pojištěnému bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo nahradit škodu. Otázku, zda je pojišťovna povinna toto plnění pojištěnému nahradit, je oprávněn a povinen posoudit sám“.

Za nepřiléhavou považoval dovolací soud argumentaci rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 1338/2006, protože v předmětné věci byl řešen tzv. postižní nárok pojistitele, nikoliv nárok pojištěného na pojistné plnění vůči pojistiteli. Nadto v dané věci dovolací soud vyslovil závaznost ve vztahu ke škůdci, který byl ale v dané věci účastníkem jak trestního řízení, tak řízení o postižním nároku pojišťovny, a proto svou námitku o spoluzavinění další osoby měl uplatnit již v trestním řízení, kde soudy rozhodovaly o náhradě škody, nikoli až v rámci řízení o postižním nároku pojistitele.

Výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak potvrdilo již předchozí judikaturu v tom směru, že rozsudek vydaný ve sporu o náhradu škody mezi poškozeným a škůdcem není závazný pro posouzení povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění ve sporu o pojistné plnění. Případnou povinnost pojistitele plnit z pojistné smlouvy je povinen posoudit sám soud v příslušném sporu vedeném proti pojistiteli.

Plnění z pojištění odpovědnosti v případě insolvence pojištěného  

Abychom se nevěnovali pouze problematice spíše procesního charakteru nebo dokazování, podívejme se na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce spojené s pojištěním odpovědnosti za škodu v případě, že se pojištěný – škůdce – nachází v insolvenci. Jedná se o rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2304/2022 ze dne 30. 6. 2023.

V tomto případě se insolvenční správce dlužníka domáhal po pojistiteli vyplacení pojistného plnění z pojištění odpovědnosti dlužníka za škodu. Dlužník měl pochybit v průběhu veřejné zakázky, jejíž přípravu a průběh měl na základě mandátní smlouvy zajistit. Škoda vzniklá poškozenému pak měla spočívat v tom, že poskytovatel dotace snížil poškozenému dotaci.

Po zrušení prvního rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem následně opětovně soud prvního stupně žalobu zamítl, když zjednodušeně řečeno uvedený nárok podle jeho názoru nebyl kryt pojištěním.

Odvolací soud následně vyhodnotil, že žalovaný nárok je nárokem na pojistné plnění, nikoliv nárokem na náhradu škody, ale z předmětné pojistné smlouvy nemá dlužník jako pojištěný právo na výplatu pojistného plnění. V rozsahu a za podmínek pojistné smlouvy by měl právo pouze na to, aby pojistitel vyplatil pojistné plnění poškozenému. Právo na úhradu pojistného plnění přímo sobě (do majetkové podstaty) pojištěný nemá, takový nárok by měl pouze tehdy, kdyby vzniklou škodu poškozenému sám zaplatil. Na základě tohoto závěru se pak soud již nezabýval tím, zda jsou dány předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, či dalšími námitkami.

Proti rozsudku podal žalobce dovolání, a to jednak ve vztahu k poučovací povinnosti soudu a dále s otázkou, zda je insolvenční správce dlužníka jako pojištěného oprávněn požadovat po pojistiteli z titulu sjednaného pojištění odpovědnosti za škodu výplatu pojistného plnění do majetkové podstaty dlužníka v situaci, kdy poškozený přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku z titulu náhrady škody (pohledávka byla v insolvenčním řízení uznána a bude uspokojována).

Nejvyšší soud nejprve posuzoval, jaká práva či povinnosti by pojištěnému a pojistiteli náležely, kdyby insolvenční řízení nebylo, a následně se zabýval posouzením, zda do těchto práv a povinností zasahuje insolvenční právo.

Pojistný vztah pojištěného se řídil zákonem o pojistné smlouvě (zákon č. 37/2004 Sb.), podle jehož ustanovení § 43 a § 44 pojistitel uhradí škodu, za kterou odpovídá pojištěný a na niž se pojištění vztahuje, zásadně poškozenému. Pouze pokud uhradí pojištěný škodu poškozenému, vzniká mu proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, a to až do výše, kterou by jinak (v souladu s pojistnou smlouvou a zákonem) měl povinnost plnit pojistitel. Pojištěnému tedy nenáleží právo na poskytnutí pojistného plnění jemu, pokud poškozenému sám škodu nenahradil, a toto by bylo důvodem pro zamítnutí žaloby.

K poměrům insolvenčního řízení pak soud dovodil následující: „Tím, že na něj přejde prohlášením konkursu na majetek dlužníka oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (§ 229 odst. 1, odst. 3 písm. c/, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona), vstupuje insolvenční správce do těch práv a povinností, jimiž byl k okamžiku prohlášení konkursu nadán dlužník; to platí i ohledně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky, lhostejno, zda vzešly ze smluv, nebo z jiných právních důvodů. Neurčuje-li insolvenční zákon jinak (srov. např. úpravu obsaženou v ustanovení § 263 a násl. insolvenčního zákona), neliší se postavení insolvenčního správce, jenž prohlášením konkursu vstoupil (jako správce majetkové podstaty) na místo dosavadního věřitele (dlužníka), od postavení případných jiných právních nástupců (sukcesorů) na místě původního věřitele (původního majitele pohledávky).“ 

Z žádného ustanovení insolvenčního zákona (ani z povahy insolvenční správy majetku) pak nevyplývá, že by insolvenční správce dlužníka, pokud dlužník sám dříve neuhradil škodu poškozenému, měl či mohl po prohlášení konkursu na majetek dlužníka vymáhat pojistné plnění jinak než způsobem uvedeným v ustanovení § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě.

„Nemohl-li dlužník (coby pojištěný) vymoci pojistné plnění podle § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě pro sebe (na svůj účet) před zahájením insolvenčního řízení, pak neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by mělo platit něco jiného jen proto, že pojistné plnění je (bylo) vymáháno insolvenčním správcem dlužníka až po prohlášení konkursu na majetek dlužníka.“

Pokud se jedná o žalobcem tvrzenou překvapivost rozhodnutí, ani zde Nejvyšší soud vadu řízení neshledal.

Pro úplnost uveďme, že proti tomuto rozhodnutí byla podána i ústavní stížnost (sp. zn. I.ÚS 2461/23) odůvodněná tvrzenou překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu, nepoučením soudem o jiném právním názoru a neumožněním procesní reakce. Ústavní stížnost však byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, když mj. Ústavní soud dovodil, že relevantní argumentaci uplatnila žalovaná již před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, a tedy nebylo překvapivé, že se jí odvolací soud zabýval.

Nejvyšší soud tedy výše uvedeným rozhodnutím potvrdil zákonnou úpravu pojištění, kdy v případě pojištění odpovědnosti za škodu pojistitel vyplácí pojistné plnění v zásadě poškozenému, a to i v případě, že je ohledně pojištěného vedeno insolvenční řízení.

Postižní nárok – ne/možnost moderace výše nároku soudem

Závěrem bych ráda zmínila dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se týkají eventuálního následného kroku pojistitele po vyplacení pojistného plnění, a to jeho postižního nároku. Jakkoliv je účelem pojištění odpovědnosti kromě ochrany poškozeného také ochrana pojištěného před finančními následky jeho povinnosti nahradit škodu nebo újmu, právní úprava pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (jak dosavadní zákon č. 168/1999 Sb., tak nový zákon č. 30/2024 Sb.) předjímá, že mohou nastat situace, kdy se pojištěný dopustí velmi závažného porušení povinností definovaného zákonem, a v takovém případě v tomto pojištění převáží pouze zájem na ochraně poškozeného (tedy pojistitel vyplatí poškozenému pojistné plnění), nicméně jednání pojištěného nemá být pojištěním chráněno, a tedy pojistitel má vůči pojištěnému právo na náhradu vyplaceného plnění. Ve vztahu k postižním nárokům pojistitele a judikatuře je třeba zdůraznit, že znění zákona v této oblasti procházelo vývojem, a tedy je třeba vždy věnovat pozornost tomu, o jaký postižní důvod se v kterém případě jedná.

Jako první si uveďme rozhodnutí, v němž se Nejvyšší soud vypořádal s argumentací pojištěného možností moderovat takové právo pojistitele (jako lze moderovat právo na náhradu škody podle § 2953 NOZ). Jedná se o rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2888/2020 ze dne 31. 8. 2022. V tomto případě řidička bez řidičského oprávnění způsobila dopravní nehodu, v jejímž důsledku zemřela další osoba. Zraněný nebyl připoután bezpečnostním pásem, ovšem tato skutečnost podle skutkových zjištění soudu neměla vliv na vzniklá zranění. Řidička byla v trestním řízení pravomocně odsouzena. Pojistitel vyplatil z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla nejbližším příbuzným zemřelého (otci, matce, bratrovi a babičkám) pojistné plnění za utrpěnou újmu z titulu duševních útrap a za majetkovou škodu a dále zdravotní pojišťovně vynaložené náklady na léčení poškozeného a vůči řidičce uplatňoval postižní nárok podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

Soud prvního stupně i odvolací soud pojistiteli převážnou část nárokované částky přiznaly. Částky, které byly příbuzným poškozeného za vzniklé psychické utrpení vyplaceny ze strany pojistitele, nebyly podle názoru soudů nikterak nepřiměřené, byly stanoveny s ohledem na judikaturu soudů v obdobných věcech a zcela odpovídaly zásadám slušnosti. Soudy dále dovodily důvody pro krácení plnění z důvodu spoluzavinění poškozeného, který si byl vědom, že řidička řídí bez řidičského oprávnění. 

Pokud se jedná o podstatu postižního nároku, odvolací soud navázal na předchozí judikaturu v tom směru, že dovodil, že postižní právo žalobkyně není právem na náhradu škody, nýbrž zvláštním originárním právem proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho pojistitel plnil. Nebylo tak možné postupovat ani podle ustanovení § 2953 NOZ a stanovený rozsah regresní náhrady moderovat, jak žádala žalovaná s ohledem na okolnosti případu a své nepříznivé majetkové poměry.

Žalovaná v dovolání namítla, že odvolací soud nepřipustil možnost krácení nároků pojišťovny za pomoci analogické aplikace ustanovení § 2915 odst. 2 nového občanského zákoníku (pozn.: škoda způsobená několika osobami) a ustanovení § 2953 téhož zákona (pozn.: snížení náhrady), a v tomto směru odkázala na rozsudek ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3552/2014. Dále žalovaná poukazovala na řadu důvodů zvláštního zřetele hodných, zejména pak na smrt spoluodpovědného provozovatele vozidla (otce poškozeného), vůči kterému se již nemůže reálně domáhat vypořádání ve smyslu § 2916 NOZ (pozn.: vypořádání osob společně a nerozdílně povinných k náhradě škody podle účasti na způsobení vzniklé škody). 

V neposlední řadě bylo žalovanou řidičkou namítáno, že soud dospěl k nesprávnému závěru, že není zapotřebí prokazovat existenci duševních útrap blízkých příbuzných poškozeného (když v některých případech nemusí nemajetková újma vzniknout z důvodu narušených nebo neudržovaných vztahů s poškozeným či z důvodu nemožnosti navázání takových vztahů). 

Ohledně většiny otázek nastíněných žalovanou shledal Nejvyšší soud dovolání nepřípustným. U otázky, zda bylo možné v nynějším řízení krátit nároky pojišťovny analogicky podle ustanovení § 2915 odst. 2 NOZ (pozn.: škoda způsobená několika osobami), došel k závěru, že na ní rozsudek odvolacího soudu nespočíval, protože odvolací soud nedospěl k závěru o solidární odpovědnosti za vzniklou škodu žalované s další osobou.

Pokud se jedná o okolnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy, platí, že je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Podle shrnutí Nejvyššího soudu: „Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.“

K argumentaci žalované pak Nejvyšší soud dovodil následující závěry. Pokud se jedná o duševní útrapy příbuzných, v nalézacím řízení vyšlo najevo, že duševní útrapy blízkým příbuzným v důsledku úmrtí poškozeného nepochybně vznikly, a soudy výši náhrady stanovily s ohledem na judikaturu soudů v obdobných věcech, proto jim nelze nic vytknout, a ohledně této otázky tedy dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání.

Dovolací soud nepovažoval za přípustnou ani otázku týkající se nepřipoutání poškozeného bezpečnostním pásem a požadavek žalované na ustanovení znalce k ní, když v tomto se jednalo o námitku proti skutkovým zjištěním a ta není způsobilým dovolacím důvodem.

V rámci dovolacího přezkumu se však Nejvyšší soud zabýval řešením otázky snížení postižního práva pojistitele v daném případě na základě (analogické) aplikace moderačního práva soudu podle § 2953 NOZ.

Podle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu „předpokladem postižního práva pojistitele vůči určité osobě (pojištěnému) podle ustanovení § 10 odst. 1 ZPOPV jako originárního práva, jež není právem na náhradu škody, je jednak skutečnost, že pojistitel plnil poškozenému z důvodu vzniku odpovědnosti z provozu vozidla (tj. poskytl mu pojistné plnění), dále že se pojištění vztahuje na povinnost této osoby (pojištěného) nahradit újmu způsobenou provozem daného vozidla a konečně že došlo k naplnění některé z podmínek stanovených v ustanovení § 10 odst. 1 ZPOPV. Ve stejném rozsahu, v němž pojistiteli vznikla povinnost plnit poškozenému z důvodu pojištění odpovědnosti z provozu daného vozidla, pak pojištěný odpovídá pojistiteli podle § 10 odst. 1 ZPOPV za nahrazení takto vyplacené částky. Proto za situace, kdy pojistitel plnil poškozenému (důvodně) z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (resp. z titulu pojištění odpovědnosti všech takto pojištěných osob), nejsou okolnosti vylučující odpovědnost některého z pojištěných vůči poškozenému či vedoucí ke snížení výše náhrady škody, k níž je poškozenému povinen, z hlediska postižního práva pojistitele významné, byl-li na straně tohoto pojištěného naplněn důvod podle § 10 odst. 1 ZPOPV“.

Pokud se jedná o možnou přímou aplikaci ustanovení o moderaci, zde Nejvyšší soud dovodil, že „skutečnost, že postižní právo pojistitele podle § 10 odst. 1 ZPOPV nemá povahu práva na náhradu škody, nýbrž se jedná o originární právo pojistitele vůči pojištěnému, vylučuje přímou aplikaci ustanovení § 2953 o. z., které umožňuje soudu z důvodů zvláštního zřetele hodných přiměřeně snížit právo poškozeného na náhradu škody...“.

K analogické aplikaci tohoto ustanovení pak dovodil, že „účelem ustanovení § 2953 o. z. je poskytnout soudu nástroj, kterým by při rozhodování o náhradě škody náhradu přiměřeně snížil, a zmírnil tak důsledky restituční povinnosti vůči škůdci v případech, kdy by se uložení povinnosti k plné náhradě újmy jevilo jako nespravedlivé… Nelze přitom přehlédnout, že moderační právo soudu je podle § 2953 odst. 1 věta druhá o. z. vyloučeno v případech, kdy škoda byla způsobena úmyslně“. 

Dále Nejvyšší soud dovodil, že „předpokladem užití analogie jako nástroje soudcovského dotváření práva je závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu. O takovou mezeru se jedná toliko v případě, kdy argumenty objektivně teleologického výkladu, které jsou relevantní při interpretaci příslušného ustanovení, platí i pro skutkové stavy, které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohoto ustanovení (jsou tudíž v oblasti mimo rozsah pojmu). Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou popsány v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý následek stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se teleologie tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti zákona, který je možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury …“.

Ve vztahu k rozhodovanému případu, tedy pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla a porušení povinnosti řidičkou, pak dovolací soudu uvedl následující: „Skutečnost, že na ochranu pojištěného, který svým jednáním porušil základní povinnost při provozu vozidla na pozemních komunikacích, a to konkrétně tím, že řídil vozidlo bez řidičského oprávnění a v příčinné souvislosti s tím způsobil jinému újmu, a je proto povinen pojistiteli k plnění postižního práva podle § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV, právní předpisy nepamatují s tzv. moderačním právem soudu, teleologickou mezeru v právu nepředstavuje (tj. nejde z pohledu obecných principů a hodnot o důsledek opomenutí zákonodárce). Lze mít naopak za to, že jde o vědomé rozhodnutí zákonodárce, který pojištěného nepovažoval v daném případě za hodného zvláštní ochrany.“

Nejvyšší soud tedy dovodil, že ustanovení o moderaci nelze na daný postižní nárok pojistitele vůči pojištěnému uplatnit ani přímo, ani analogicky.

Postižní nárok – opuštění místa dopravní nehody

K postižním nárokům pojistitele uveďme ještě jedno novější rozhodnutí týkající se také pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a to konkrétně postižního nároku pojistitele v situaci, kdy pojištěný po způsobení dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody. Jedná se o rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2700/2023 ze dne 12. 3. 2024.

V daném případě se pojistitel domáhal postižního nároku vůči zaměstnavateli řidiče, který způsobil dopravní nehodu (při níž poškodil jiné vozidlo a lavičku) a opustil místo dopravní nehody podle názoru pojistitele bez zřetele hodného důvodu. Zaměstnanec opuštění místa nehody odůvodnil tím, že převážel větší množství peněz.

Soud prvního stupně nárok pojistiteli v převážné části přiznal. Dovodil sice, že není dán nárok pojistitele podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., kdy, ačkoliv zaměstnanec nesplnil svou povinnost ohlásit dopravní nehodu, tato skutečnost nevedla ke zmaření či ke ztížení možnosti řádného šetření pojistitele, ovšem podmínkou postižního nároku podle § 10 odst. 1 písm. c) téhož ustanovení není, aby pojistitel prokázal, že v důsledku toho, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustí místo dopravní nehody, došlo ke znemožnění zjištění skutečných příčin vzniku dopravní nehody. Podle názoru soudu prvního stupně tak již samotné opuštění místa nehody v sobě zahrnuje znaky protiprávnosti, pokud k tomu nebyl zřetele hodný důvod. Nárok pojistitele proto soud prvního stupně shledal oprávněným. Odvolací soud v napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Předmětem dovolacího přezkumu podle podaného dovolání mělo být posouzení otázky, zda opuštění místa dopravní nehody (bez zřetele hodného důvodu) podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. představuje samostatnou skutkovou podstatu (zahrnující v sobě ztížení šetření pojistitele bez dalšího), či zda pojišťovna musí v případě uplatnění postižního práva podle tohoto ustanovení prokázat také to, že došlo ke znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody, a příčinnou souvislost mezi těmito skutečnostmi. Názor odvolacího soudu byl podle žalovaného nesprávný.

Nejvyšší soud při hodnocení této otázky vycházel nejen z jazykového výkladu, ale také historických souvislostí vzniku daného ustanovení, jeho smyslu a účelu, tedy z výkladu historického a teleologického.

Pokud se jedná o jazykový výklad, dovodil Nejvyšší soud, že z jazykového vyjádření vyplývá, že pokud opustil pojištěný bez zřetele hodného důvodu místo dopravní nehody, automaticky to znamená, že tím znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody (typicky za účelem vyhnutí se dechové zkoušce). 

Stejně tak historický výklad podle názoru Nejvyššího soudu svědčí o závěru, že tento nárok pojistitele „v případě, že pojištěný bezdůvodně opustí místo dopravní nehody, není podmíněn naplněním předpokladu, že v důsledku takového chování pojištěného došlo ke znemožnění či ztížení možnosti řádného šetření pojistitele“ (když zde dovodil, že aktuální znění předmětného ustanovení nenavazuje na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu z doby, kdy takový důvod postižního nároku zákonem upraven explicitně nebyl, tedy z doby před účinností zákona č. 304/2016 Sb., např. na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4585/2007).

Ke stejnému závěru pak dospěl soud také při výkladu teleologickém, kdy „smyslem ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV je sankcionování chování pojištěného, který zapříčinil dopravní nehodu a který bez objektivní příčiny opustil místo, kde k ní došlo, přiznáním regresního nároku pojistiteli. Oproti právním normám upraveným § 10 odst. 1 písm. b) a e) ZPOPV, které rovněž reagují na porušení povinností pojištěného po dopravní nehodě, jež mohly mít vliv na možnost pojistitele zjistit příčiny dopravní nehody či naplnění podmínek pro vznik postižného nároku pojistitele, ovšem § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV upravuje situace, které na zjištění reálných okolností vzniku dopravní nehody vliv měly [uvedené vyplývá již ze samotného jazykového vyjádření zmíněných norem, neboť zatímco § 10 odst. 1 písm. b) a e) ZPOPV zmiňují také možnost ‚ztížení‘ šetření pojistitele, úprava ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV operuje se ‚znemožněním‘]“.

Podle závěru Nejvyššího soudu, „opustí-li totiž pojištěný místo dopravní nehody, znemožňuje tím např. provedení dechové zkoušky za účelem zjištění přítomnosti alkoholu nebo omamných látek v jeho krvi bezprostředně po dopravní nehodě [tedy určení, zda byly naplněny podmínky pro vznik postižního nároku pojistitele podle § 10 odst. 1 písm. i) ZPOPV], zjištění technického stavu pojištěného vozidla bezprostředně po dopravní nehodě apod.“.

Všechny výše uvedené výklady tak vedly Nejvyšší soud k závěru, že „opuštění místa dopravní nehody pojištěným bez zřetele hodného důvodu představuje nepřijatelné protiprávní chování, jež bez dalšího znemožňuje zjištění skutečné příčiny dopravní nehody a které tak samo o sobě zakládá právo pojistitele požadovat po pojištěném to, co za něho plnil“ (podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb.).