Zákon o whistleblowingu aneb co čekat a je to příležitost pro pojistné produkty?

Směrnice požadovala, aby veřejnoprávní subjekty zavedly oznamovací systémy do 17. prosince 2021, kdy pro soukromoprávní subjekty byla lhůta stanovena na 17. prosince 2023. Nyní již lze bezpečně tvrdit, že první z těchto termínů český zákonodárce nestihne. Ministerstvo spravedlnosti, které mělo podle předchozího i aktuálního návrhu zákona o ochraně oznamovatelů provozovat vnější oznamovací systém, se tak na konci roku 2021 ujalo iniciativy a vydalo metodiku o přímé aplikovatelnosti směrnice EU o whistleblowingu, a to zejména ve vztahu k veřejnoprávním subjektům (byť s jistými a některými odborníky kritizovanými přesahy i vůči subjektům soukromoprávním). Současně Ministerstvo spravedlnosti již umožňuje podávat oznámení, byť doposud není v zákoně zakotveno prolomení povinnosti mlčenlivosti oznamovatele (což je pro oznamovatele značným rizikem) a ministerstvo reálně žádnou zákonnou pravomoc v této oblasti dosud nemá¹ .

Systém ochrany oznamovatelů už existuje

To vše vedlo k tomu, že nyní již velká většina veřejnoprávních subjektů zavedla vnitřní oznamovací systém podle dřívějšího či aktuálního návrhu zákona o ochraně oznamovatelů („návrh zákona“). Ze soukromoprávních subjektů mají tento systém zavedeny zejména společnosti, které již řeší ochranu oznamovatelů na úrovni koncernu, které již byly dříve povinny ochranu oznamovatelů zavést (např. subjekty ve finančním sektoru), popř. které vnímají velkou přidanou hodnotu v možnosti proaktivního odhalování protiprávního či neetického jednání a tím i v ochraně společnosti jako takové. Čili stručně – velké množství subjektu již zavedlo určitý systém ochrany oznamovatelů, který se dříve či později bude řídit návrhem zákona, který snad bude účinný v druhé polovině roku 2023. Jaké z tohoto mohou vzniknout řešitelům oznámení i organizacím odpovědnosti?

Nejprve k možné odpovědnosti organizace, která má povinnost zavést systém pro řešení oznámení podle návrhu zákona. Nejrychlejší cestou k odpovědnosti jsou bezesporu pokuty za přestupky, které mohou být organizacím uloženy například za:

—  vystavení oznamovatele nebo jemu spřízněné osoby odvetným opatřením (např. vyhození z práce, přeřazení na nižší pozici, odnětí bonusů apod.);
—  neurčení osoby řešitele oznámení či nezajištění možnosti podat oznámení;
—  nezajištění uveřejnění informací;
—  nezajištění ochrany obsahu oznámení;
—  nezajištění posouzení důvodnosti oznámení řešitelem oznámení;
—  nezajištění vyrozumění oznamovatele o přijetí oznámení a dalších skutečnostech;
—  nezajištění přijetí vhodných opatření k nápravě;
—  postihnutí řešitele oznámení za řádný výkon jeho činnosti.

Pokuty za přestupky

V zásadě lze shrnout, že nesplnění jakékoli povinnosti organizace podle návrhu zákona je jako přestupek sankcionováno pokutou, a to ve výši do 400 tis. Kč nebo do 1 mil. Kč, podle závažnosti.

Potenciálně vyšší míra odpovědnosti organizace může vzniknout z titulu způsobení škody řešiteli oznámení a zejména oznamovateli. Pokud např. organizace takzvaně zamete oznámení pod stůl, což povede k pokračující šikaně zaměstnance, popř. i k jeho vyhození, může to vést k milionovému odškodnění vůči takto poškozenému zaměstnanci. A pokud by neřešení oznámení vedlo k zásadní újmě na straně organizace, mohli by se škody domáhat i poškození akcionáři, tentokrát již v prakticky neomezené výši. Organizace tak má zcela jednoznačnou motivaci systém pro řešení oznámení zavést a udržovat jej funkční.

Odpovědný dle návrhu zákona může být ale i řešitel oznámení. Tomuto může být uložena pokuta například za následující přestupky:

— neoznámení, že přestal splňovat podmínku bezúhonnosti;
— odepření přijetí oznámení nebo neposouzení jeho důvodnosti;
— nevyrozumění oznamovatele o výsledku posouzení oznámení;
— poskytnutí informace způsobilé zmařit nebo ohrozit účel podávání oznámení;
— poskytnutí informace o totožnosti oznamovatele nebo jemu spřízněné osoby bez jejich písemného souhlasu.

Za tyto přestupky lze uložit pokuty do 20 tis. Kč, 50 tis. Kč nebo 100 tis. Kč, podle závažnosti. I na řešitele ale může dopadnout povinnost hradit škodu poškozené osobě, zejména oznamovateli, popř. v některých případech i akcionářům. Regresně přitom po řešiteli může škodu vymáhat také organizace (viz výše).

Podle návrhu zákona sice nemůže být řešitel postihován za řádný výkon své činnosti, to však nevylučuje jeho odpovědnost v případech, kdy své zákonné povinnosti poruší. A často to může být i jen z nedbalosti, např. pokud mu oznámení v návalu práce zapadne. Poměrně jednoduše se tak může dostat do situace, kdy po něm organizace uplatňuje milionové škody.

Svou povahou je přitom řešitel oznámení na pomezí mezi nestranným, spíše konzultujícím a v zásadě neodpovědným pověřencem pro ochranu osobních údajů a manažerem organizace v oblasti compliance s výkonnou pravomocí a plnou odpovědností.

Kdo reálně bývá pověřenou osobou?

V praxi se často stává, že organizace z organizačních či ekonomických důvodů neurčí osobu dostatečně specializovanou (např. pracovníka vnitřního auditu nebo externího právního poradce), ale pověří výkonem této role nejbližšího volného pracovníka, typicky pracovníka z oblasti HR.

Nejen v těchto případech je tak pojištění odpovědnosti řešitele oznámení vhodným produktem, který může osobě řešitele oznámení přinést určitou míru jistoty, že jí z výkonu této role (často minimálně honorované) nevzniknou neúměrná rizika.

Vzrůst zájmu o téma whistleblowingu lze očekávat zase s blížícím se příchodem účinnosti návrhu zákona, v druhé polovině roku 2023 tak může být ideální čas na nabízení souvisejících produktů, například na četných veřejných akcích k tomuto tématu, popř. v kooperaci s poskytovateli platforem pro řešení oznámení.