Ztížení společenského uplatnění v soudní praxi

Poměrně záhy po nabytí účinnosti o. z. z roku 2012 byla zpracována tzv. Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“), která měla za úkol stanovit rámec pro tyto kompenzace. Jak je uvedeno v textu, „smyslem je eliminovat subjektivismus a libovůli a přispět ke sjednocení soudní praxe a naplnění požadavku, aby v obdobných případech bylo poskytnuto srovnatelné odškodnění (§ 13 o. z.).“ Metodiku vypracovali zejména představitelé justice ve spolupráci se Společností medicínského práva spolu se zástupci pojistitelů a dalších odborníků z oblasti práva a medicíny pod odbornou garancí 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Přes mírně zavádějící název tedy nejde o materiál vytvořený Nejvyšším soudem, který jej vzal pouze na vědomí, umístil jej na svých webových stránkách a publikoval ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 63/2014 (Cpjn 14/2014). Tato Metodika byla počátkem letošního roku doplněna a vznikla tzv. Metodika verze 2.0^1.

Pokud jde o odškodňování ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“), Metodika vytváří systém, který vedle lékařských kritérií zohledňuje rovněž omezení života ve vztahu k obvyklému poškozenému a umožňuje přihlédnout k individuálním odlišnostem jednotlivého případu. K hodnocení trvalých následků pro určení výše ZSU by mělo být přistoupeno poté, co se zdravotní stav ustálí, což zpravidla bývá do jednoho roku od škodní události. 

Stupeň závažnosti trvalého zdravotního postižení je Metodikou pojat jako procentní vyjádření ztráty životních příležitostí ve škále pro jednotlivé položky v celkem devíti oblastech společenského uplatnění². Stav poškozeného se hodnotí ve dvou kategoriích: tzv. kapacita jako schopnost vykonat činnost bez jakýchkoliv pomůcek – facilitátorů – a výkon jako schopnost vykonat činnost za použití facilitátorů. Stupeň vyjadřující rozsah obtíží při provádění jednotlivých činností vyjadřuje tzv. kvalifikátor. Kvalifikátory se použijí ve stupni omezení od 0 představující žádnou obtíž do 4 představující tzv. úplnou obtíž. Je-li však možno přesnější určení, stanoví se stupeň omezení přímo procentní sazbou. 

Metodika definuje rovněž částku představující hodnotu zmařeného života při absolutním vyřazení ze všech sfér společenského zapojení. Tato částka je vyjádřena pomocí 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného. Procentní podíl odpovídající zjištěnému stupni omezení pak má vyjadřovat ztrátu průměrného potenciálu. Individuální přístup umožňuje modifikaci výjimečnými okolnostmi na straně poškozeného (např. věk, určitý talent apod.) i na straně škůdce (např. úmysl a chování po škodní události). Jak upozorňuje komentář, metodika počítá s tím, že základní částka bude takto individuálně modifikována v řádu desítek procent, maximálně do celkového dvojnásobku.³ U závažných úrazů tak není výjimkou, že částky, které – nejčastěji – pojišťovny škůdce jako kompenzace ZSU vyplácejí, přesahují 20 mil. Kč. 

Česká koncepce odškodňování ZSU vychází z účelu odškodňování nemateriální újmy jako kompenzace újmy, která poškozenému vznikla. Nemá se tak jednat o sankci pro škůdce ani částku, která pokryje veškeré potřeby poškozeného spojené s jeho zdravotním stavem. K tomu jsou určeny jiné nároky. 

Takové pojetí zřejmě našlo inspiraci v sousedních zemích, neboť nám blízká úprava v Rakousku a Německu se k náhradě újmy staví obdobně⁴ a navazuje na prvorepublikovou koncepci občanského zákoníku z roku 1937. 

Smyslem úpravy je tedy následky poškozeného zmírnit a kompenzovat jej peněžitým plněním. Jak však upozorňuje doktrína i praxe, je třeba si položit otázku, zda v některých případech není tento účel náhrady popřen a zda se z něj v konečném důsledku nestává sankce pro škůdce.⁵

Je nutné se proto podívat na to, zda v některých případech odškodnění ZSU nemůže svůj účel již ani naplnit, neboť je zdravotní poškození tak zásadní, že příjemci už reálně nemůže ke kompenzaci, tj. k primárnímu účelu, sloužit. Následně pak, je-li nárok přiznán, se tak reálně stává spíše jakousi výše zmíněnou sankcí pro škůdce, neboť může bohužel vzniknout i situace, kdy poškozený nemůže sám již kompenzaci nikterak využít, ale škůdci je uložena se základní premisou, že je odpovědný za tento stav. Vzniká tak stav, v němž škůdce plní z důvodu, že situace je sice pro poškozeného nevratná a samotná kompenzace mu újmu nemůže odčinit, neboť tuto újmu z důvodu zdravotního stavu nevnímá (např. došlo k vážnému poškození mozku), ale škůdce musí zaplatit, neboť za to odpovídá.

Tyto otázky jsou klíčové nejen pro pojišťovny, které nejčastěji odškodňují nároky poškozených (ve významné míře z povinného ručení při dopravních nehodách), ale ve svém důsledku pro všechny plátce takového pojištění. Jsou to nakonec právě pojistníci, kdo tyto částky v pojištění hradí.

Níže uvedená část článku se tak právě těmito otázkami blíže zabývá. Zajímavá je rovněž otázka regresního nároku v případně výplaty pojistného plnění u životního pojištění a souběhu těchto plnění. Tyto otázky však přesahují aktuální téma tohoto článku.

Problematika určení výše ZSU při brzkém úmrtí poškozeného

Dovolací soud řešil v nedávné době velmi zajímavou otázku. Proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání, jehož přípustnost žalovaná spatřovala v řešení Nejvyšším soudem dosud neřešené otázky modifikace náhrady za ZSU poškozeného, který krátce po poškození zdraví zemře. Žalovaná v tomto případě zpochybňovala nejen okamžik ustálení zdravotního stavu, ale i výši náhrady za ZSU, přičemž zastávala názor, že by v případech poškozených zemřelých velmi krátce po ustálení zdravotního stavu mělo dojít ke snížení odškodnění v desítkách procent až blížícímu se úplnému odepření náhrady v případech úmrtí v řádu dnů po ustálení zdravotního stavu, neboť tzv. překážka lepší budoucnosti u nich netrvá, a tedy nemůže dojít k naplnění smyslu a účelu náhrady za ZSU. Žalovaná tak reálně vycházela z účelu ZSU výše uvedeného, tj. argumentovala tím, že odškodnění nemateriální újmy poškozeného již nedává smysl, neboť ten jej fakticky již vnímat nemůže. 

V rozhodnutí čj. 25 Cdo 1630/2023–560 ze dne 14. 12. 2023 Nejvyšší soud výslovně uvedl následující: „15. Lze připustit, že účelem poskytnutí peněžité náhrady nemajetkové újmy na zdraví je opatřit poškozenému náhradní požitky za ty, o které v důsledku poškození zdraví přišel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 455/2022), a že tento účel poskytnutím peněžitého plnění dědicům poškozeného již nemůže být naplněn. […] 16. Ani námitka, že překážka lepší budoucnosti poškozeného trvala příliš krátce, není v dané věci přiléhavá, neboť již podle judikatury ke ztížení společenského uplatnění podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a vyhlášky č. 440/2001 Sb. náhrada za ZSU je jednorázovým plněním, a proto ji nelze rozpočítávat na předpokládanou dobu života poškozeného a považovat ji za jakousi skrytou doživotní rentu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009). Stejný závěr platí i pro aktuální právní úpravu. 17. Není namístě ani analogické krácení náhrady podle pravidel obsažených v Metodice. 

Pokud Metodika doporučuje krácení náhrady z důvodu vyššího věku poškozeného, činí tak proto, že ZSU je zpravidla závažnější u osob mladších, které se s ním budou muset vyrovnávat po delší dobu, než u osob starších, které mnohé aktivity společenského uplatnění během dosavadního života zrealizovaly, jinými slovy nemajetková újma osob mladších je zásadně závažnější než újma osob starších, a proto je i náhrada této újmy vyšší. V případě smrti přímého poškozeného se však jeho újma nijak neumenšuje, a výše jednorázové náhrady nemajetkové újmy na zdraví nemůže tedy být závislá na nahodilé okolnosti, zda se přímý poškozený dožije přiznání a poskytnutí náhrady.“

Nejvyšší soud tedy uzavřel, že okolnost, kdy poškozený, který utrpěl újmu na zdraví, uplatnil žalobou u soudu nárok na náhradu za ZSU, popřípadě na pojistné plnění na tuto náhradu, krátce poté zemřel a nárok přešel na jeho dědice, není důvodem ke snížení náhrady za ZSU poškozeného. Současně však Nejvyšší soud konstatoval, že podstatou nároku je nahradit požitky, o které v důsledku újmy poškozený přišel.

Je nezbytné konstatovat, že toto rozhodnutí je plně v souladu se současnou rozhodovací praxí, na kterou ostatně samo odkazuje. 

Je ale taková praxe opravdu v souladu s účelem normy? Aniž by měl být jakkoli popřen smysl a účel náhrady škody na zdraví, je třeba se zabývat skutečným systémem vzájemného propojení nároků. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatuje, že smrt poškozeného není důvodem pro jakékoli zásahy do náhrady za ZSU. Přitom argumentuje tím, že (i) odškodnění ZSU lze zdědit a že (ii) toto odškodnění je jednorázová částka, proto vlastně dává smysl, že se smrtí poškozeného neumenšuje. Dávají ale tato východiska smysl?

Přechod nároku na dědice

Třaskavou otázkou je také přechod nároku na bolestné a náhradu za ZSU na dědice poškozeného. Podle § 579 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 platilo, a ani judikatura⁶ proti těmto závěrům nijak nebrojila – smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na odškodnění bolestného a náhrady ZSU. Nároky poškozeného, který posléze zemřel, tak nepřecházely na dědice ani v případě, že byly již pravomocně přiznány soudním rozhodnutím⁷. Zemřel-li dovolatel (ztratil způsobilost být účastníkem řízení) v průběhu dovolacího řízení, okamžikem jeho smrti zanikl uplatněný nárok na náhradu za ZSU (předmět dovolacího řízení) podle § 579 odst. 2, věty za středníkem, občanského zákoníku, aniž by došlo k jeho přechodu na dědice⁸.

Podle současné právní úpravy (srov. § 1475 odst. 2 o. z.) spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována. Tento výklad již potvrdil Nejvyšší soud⁹, který rozhodl tak, že nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví přechází na dědice poškozeného.

O. Pavelek upozorňuje na dva zásadní problémy tohoto rozhodnutí: „V první řadě je zde popřena kompenzační funkce náhrady nemajetkové újmy na zdraví a za druhé, odškodňování příbuzných při usmrcení nebo při zvlášť závažném ublížení na zdraví je upraveno v § 2959 o. z. De facto tak dojde k tomu, že v uvedeném případě budou rodiče odškodněni dvakrát a v konečném důsledku tak bude tento způsob náhrady vnímán spíše jako sankce pro škůdce. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že jedním z kritérií, tak jak je vymezila judikatura, je také jiná satisfakce poškozeného podle § 2959 o. z.“

Tj. přiznání „celého“ nároku náhrady za ZSU v případě brzké smrti tak reálně znamená, že ten, komu měla být újma kompenzována, již z kompenzace neprofituje, neboť to není možné. Současně však nemůže obstát argument, že přechodem na dědice jsou zmírněny důsledky ve vztahu k dědicům, neboť ti mají nárok vlastní. Platí proto, že judikatura v podstatě vychází z premisy, že i když nemůže nárok pomoci již v ničem poškozenému, má na něj tento nárok a mají jej i dědicové. 

Další problematické situace

Uvedené závěry však nejsou problematické jen v případě smrti poškozeného, byť v jejím kontextu je současný systém nejvíce patrný.

 
Odškodnění ZSU totiž neplní reálně svou funkci ani v případě, kdy je poškozený např. v umělém spánku či vigilním kómatu. V takových případech pro poškozeného přiznávané odškodnění faktickou kompenzační funkci nemá.

Jakkoli nelze pochybovat o tom, že poškozený reálně nemůže vůbec realizovat své společenské uplatnění, je namístě uvést, že si ani ze zdravotních důvodů neuvědomí, že mu za to byla poskytnuta nějaká forma odškodnění. Tj. je naprosto odlišné, pokud je zde např. tanečnice, která se z důvodu zlomení nohy musí vypořádat se situací, že tato její kariéra skončila, a dostane za to skutečnou kompenzaci, a pokud jde o osobu ve vigilním kómatu, která nevnímá. Ačkoli takovému poškozenému bychom mohli vyplatit též kompenzaci, poškozenému tato v jeho nemajetkové újmě vůbec nepomůže. Skutečným adresátem nároku se tak stávají příbuzní poškozeného, kteří opravdu vnímají duševní útrapy spojené s tím, že jejich život získává ve vztahu k poškozenému nový rozměr. Je pak proto otázkou, zda by v takových případech neměl být finanční nárok poškozeného na odškodnění za ZSU transformován ve vyšší kompenzaci příbuzných podle § 2959 o. z., avšak i s tímto je třeba zacházet obezřetně, neboť vyšší kompenzace (nad rámec tzv. judikaturního základu) je v recentní judikatuře již tzv. sekundárním obětem v určitých případech rovněž přiznávána.

Závěr

Máme za to, že je logické se minimálně, nezbytně v případech výše popsaných, začít otázkou smyslu a účelu náhrady za ZSU zabývat. Mnohem více totiž v těchto případech slouží nárok jako kompenzace pro příbuzné než pro samotného poškozeného. Nicméně příbuzní mají ze zákona vlastní kompenzační nároky. Nelze se pak divit, že uvedené vyvolává frustraci ve škůdci, který, i když si plně uvědomuje následky svého jednání a chce toto kompenzovat, nerozumí tomu, proč kompenzuje totéž reálně dvakrát. Finanční následky pak se stejným vnímáním řeší povinné pojišťovny, které u dopravních nehod majoritně plnění vyplácí. Je rovněž nutné si uvědomit, že mnohdy škůdce nezpůsobil škodu úmyslně. Nezpůsobil ji ani např. pod vlivem alkoholu či pod vlivem omamných a psychotropních látek. Jakkoliv není cílem tohoto článkuupírat poškozeným jejich práva ani jakkoliv chránit škůdce ani pojišťovny, je nutné si uvědomit, že k některým škodním událostem dochází nešťastnou souhrou okolností. 

Shora popsané situace nejsou jediné, kdy je třeba právní úpravu a její výklad podrobit hlubší analýze. Za zamyšlení stojí rovněž situace, kdy díky pokroku lékařské vědy mohou být v budoucnu následky škodní události odstraněny. Není vyloučena situace, kdy poškozený ztratí možnost ovládat končetiny v důsledku škodní události a je mu přiznána kompenzace (tato může být dle Metodiky až kolem 20 milionů Kč) a následně rok poté mu bude pokrokem lékařské vědy pohybová funkce plně navrácena. Obdobně vpřed jde lékařská věda např. i u poškození zraku. Jednalo by se pak o bezdůvodné obohacení na straně poškozeného, když je tento nárok jednorázovou platbou? Pokud ano (což je velmi diskutabilní), měl by škůdce, resp. jeho pojišťovna, která tyto nároky odškodňuje, vůbec šanci se o tomto zlepšení dozvědět?Nebylo by tak skutečně lepším přístupem ZSU odškodňovat postupně?

Autorky článku jsou si vědomy, že přiznávání odškodnění za škodní událost je citlivé téma. U soudu vystupuje na jedné straně žalobce, jenž vinou žalovaného utrpěl obrovské příkoří, popř. jeho potomci, a na druhé straně osoba, která tuto újmu způsobila (byť nechtěně). Vnímání sounáležitosti s poškozeným je v jednacích síních téměř hmatatelné. Účelem článku není snaha jakkoli trpící o jejich nároky připravit. Nároky však musí být vždy odůvodněné a spravedlivé v celospolečenském kontextu.

Pokud vše uvedené ilustrujeme na příkladu, pak zde můžeme mít poškozeného např. z dopravní nehody. Půjde o mladého, krásného a zdravého člověka. V důsledku nehody u něj nastane stav vigilního kómatu. Jeho společenský život prakticky skončil, přičemž tento poškozený to nevnímá, neví bohužel o světě. Ve věci vznikají milionové náklady na péči, které jsou kompenzovány pojišťovnou škůdce samostatně. Kompenzovány jsou i nároky rodiny, rovněž samostatně. Současná praxe však přiznává těmto poškozeným i mnohamilionové nároky kompenzace za ZSU. Jejich výše je dána praktickou nefunkčností těla poškozeného. 

Současně ale poškozenému již nic kompenzovat nemohou, neboť ten nemůže pocítit smysl a účel, tj. že mu někdo nahradil to, o co přišel. Vědomí nahradit nelze, poškozený tak nikdy pocit kompenzace nezíská. Přiznání nároku tak kompenzací fakticky není. Je možná kompenzací pro příbuzné, kteří ale své nároky mají, všechny prostředky se pak kumulují u nich. 

Jak bylo výše uvedeno, na své nároky mají poškození právo. Je však nutné polemizovat o tom, zda je účel výplaty mnohamilionových částek pro poškozeného za ZSU skutečně naplňován.