Víte, jak správně nastavit pravidla pro spolupráci s osobami samostatně výdělečně činnými (OSVČ), aby ji následně státní orgány nepřehodnotily jako nelegální práci ve smyslu zákona o zaměstnanosti či laicky řečeno skrytý pracovní poměr?
Jednoznačnou odpověď na tuto otázku nezná nikdo. A to zejména proto, že české právo nemá dostatečně detailní (kazuistickou) úpravu, která by poskytla bezpečný návod, jak vztah s OSVČ nastrukturovat. Pro vytyčení alespoň přibližných hranic mezi právem dovolenou spoluprací s OSVČ a nelegální prací je tedy klíčová judikatura, která hodnotí a koriguje závěry, které v této oblasti činí inspektoráty práce jako orgány veřejné správy dohlížející na správné fungování trhu zaměstnanosti.
Připomeňme si, že dojde-li inspektorát práce k závěru, že spolupráce s OSVČ naplňuje znaky tzv. závislé práce, může uložit pokutu až do výše 10 milionů Kč. A právě vysoké pokutě se u Nejvyššího správního soudu (NSS) nedávno bránila i společnost, jejíž obchodní model do značné míry spoléhá na doručování online objednaného zboží zákazníkům prostřednictvím velkého počtu kurýrů angažovaných právě jako OSVČ.
NSS nedávným rozsudkem z dubna 2025 vydaným pod sp. zn. 7 Ads 344/2024 sice vrátil věc prvostupňovému soudu k novému projednání, zároveň ale poskytl některé závěry a myšlenky, které v kontextu angažování OSVČ považujeme za důležité.
NSS v první řadě výslovně zdůrazňuje, že posuzování takových případů nejde zjednodušovat či paušalizovat – každý závěr musí být založen na pečlivém zjištění skutečného skutkového stavu a jeho důkladném a individuálním posouzení. NSS v tomto ohledu tedy odmítá praxi soudů nižší instance, kterou je (bez podrobnější argumentace) jako závislá práce posouzena v zásadě jakákoli intenzivnější spolupráce s OSVČ nebo kterou jsou brány v potaz pouze ty aspekty spolupráce, které svědčí pro existenci případné závislé práce, a nejsou hodnoceny ty aspekty, které svědčí o opaku.
Zajímavým bodem soudního rozhodnutí je výčet některých konkrétních aspektů spolupráce s OSVČ, které podle NSS nebyly soudem nižšího stupně řádně zhodnoceny a vzaty v potaz. Jedná se o následující aspekty: (i) OSVČ poskytovaly služby dobrovolně a nepravidelně, (ii) OSVČ si mohly plánovat svoji činnost, resp. samy si zorganizovat pracovní den prostřednictvím rezervace zakázek v systému zadavatele, a to včetně přestávek v práci, a mohly si samy zvolit dny, kdy pracovat nebudou, (iii) existovala různorodost fakturace za jednotlivá období, (iv) byl domluven systém smluvních pokut (který by v pracovněprávním vztahu možný nebyl), (v) OSVČ měly možnost sjednat pro danou práci subdodavatele a (vi) nebyly zřejmé žádné konkrétní pokyny zaměstnavatele co do četnosti a typu, které by svědčily o závislé práci.
Uvedené aspekty tak mohou sloužit jako „check-list“, až budete vztah s OSVČ plánovat či ověřovat.
Za zmínku stojí též úvaha NSS o činnostech tzv. obojetné povahy, které lze vykonávat jak v režimu závislé práce (jako zaměstnanec), tak v režimu nezávislé práce (jako OSVČ). Do této skupiny podle NSS patří velká většina menších živnostníků: „specialisté v oboru informačních technologií (programátoři, tvůrci webových stránek, systémoví specialisté), švadleny, kováři, obchodní zástupci, nejrůznější poradci, analytici či publicisté, řidiči (taxikáři, řidiči nákladních automobilů), ale i řada řemesel z oblasti stavebnictví, včetně zdánlivě nekvalifikovaných činností, jako je provádění výkopových prací, jakož i například nejrůznější činnosti v lesnictví, zemědělství, letectví (piloti, mechanici), stejně jako různé údržbářské či úklidové činnosti“.
