| Tento článek byl publikován v Pojistných rozpravách 2022/39. |
V září 2022 se prvním poskytovatelem licencovaného PEPPu stal slovenský investiční fond Finax, který zahájil činnost v roce 2018 jako fintech start-up a v polovině roku 2022 spravoval aktiva 40 000 klientů v celkové výši 350 mil. eur; operuje též v Polsku, Chorvatsku, Maďarsku a Česku (Corsetti, 2022). Finax nabízí investiční spoření pod názvem Evropský důchod. V polovině roku 2021 výkonný ředitel EIOPA Parente očekával, že v první den účinnosti panevropské legislativy vstoupí na trh EU 13 poskytovatelů panevropského osobního penzijního produktu s tím, že celkem asi 50 „hráčů“ zamýšlí tak učinit v prvních dvou letech (Tuck, 2021). Nepočítalo se ovšem s válkou na Ukrajině...
Evropská unie rozlišuje 3 základní penzijní pilíře: veřejné penze (systém veřejného sociálního zabezpečení), povinné či dobrovolné zaměstnanecké penze a dobrovolné soukromé/osobní penze – viz schéma 1. Povinné soukromé penze (2. pilíř podle klasifikace OECD) zařazuje jako pilíř 1bis. První penzijní pilíř není regulován na úrovni EU. Zaměstnanecké penze jsou v EU regulovány směrnicí Evropského parlamentu a Rady EU 2003/41/ES o činnostech institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění a dohledu nad nimi. „Tato směrnice... představuje první krok na cestě ke vnitřnímu trhu s poskytováním zaměstnaneckého penzijního pojištění organizovaného v celoevropském měřítku“ (IORPs, 2003). Česko implementovalo tuto směrnici jen formálně, fakticky „nepomohlo“ ani rozhodnutí Evropského soudního dvora ohledně neúplného provedení směrnice o zaměstnaneckém penzijním pojištění Českou republikou (Aradská, 2010). Ani po novele zákona č. 340/2006 Sb., o činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění, z roku 2011 nelze tyto instituce u nás zakládat a tytéž instituce ze zahraničí se u nás nesmějí usazovat, patrně ke škodě zaměstnanců řady českých velkopodniků se zahraničním vlastníkem. Je to však v souladu s vyhraněně liberálním sociálním modelem. Nicméně přeshraniční činnost institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění z jiných členských států EU je možná; podniky usazené v Česku mohou přispívat do penzijních plánů nabízených těmito institucemi.
Panevropský osobní penzijní produkt
Koncepce PEPP vychází z celkové potřebnosti individuálního finančního zabezpečení na stáří a z nepříznivých demografických projekcí pro nastávající desetiletí. Veřejné a zaměstnanecké penze „za sebou“ ponechávají i v EU velkou „penzijní mezeru“, kterou by měla či mohla vyplnit osobní penze, resp. 3. penzijní pilíř. Uvádí se, že dnes má nějaký osobní penzijní produkt jen 27 % Evropanů ve věku 25–59 let (Mesršmíd, 2019), navíc s koncentrací v několika zemích EU. PEPP má mít potenciál zdvojnásobit trh osobních penzí do roku 2030, za předpokladu příznivého daňového režimu PEPP ve všech zemích EU (EC, 2017). Řada českých autorů se naopak domnívá, že PEPP „díru do světa“ neudělá. Vychází totiž z toho, že „panevropský osobní penzijní produkt nenahrazuje domácí penzijko. Jeho cílem je harmonizace v členských zemích EU a jde o alternativu, kterou budou využívat lidé cestující pracovně po Evropě“ (Sobková, 2022). Česká penzijní mezera, daná naším veřejným důchodovým pojištěním, je dnes nadprůměrná, a to s nemalým přispěním snížení sazby daně z příjmů ze závislé činnosti; od roku 2023 dojde ke snížení penzijní mezery o výchovné na dítě 500 Kč měsíčně.
Panevropský osobní penzijní produkt není (produktovou) obdobou např. českého penzijního připojištění či doplňkového penzijního spoření; je to spíše jistá známka kvality (Quality Label): produkt je transparentní a nákladově efektivní, což je dáno jeho autorizací a dohledem (národními orgány), monitoringem (EIOPA) a centrálním registrem (EK). Z produktového hlediska je tak podstatnější, kdo může poskytovat/prodávat PEPP. Podle § 3 českého zákona o PEPP „žádost o registraci panevropského osobního penzijního produktu může podat
a) banka,
b) spořitelní a úvěrní družstvo,
c) tuzemská pojišťovna, které bylo uděleno povolení k provozování pojišťovací činnosti podle pojistných odvětví životního pojištění,
d) obchodník s cennými papíry, který má v povolení uvedenou investiční službu obhospodařování majetku zákazníka, je-li jeho součástí investiční nástroj, na základě volné úvahy v rámci smluvního ujednání,
e) investiční společnost, která je oprávněna obhospodařovat standardní fondy nebo srovnatelné zahraniční investiční fondy nebo která je oprávněna přesáhnout rozhodný limit, nebo
f) samosprávný investiční fond, který je standardním fondem nebo je oprávněn přesáhnout rozhodný limit“.
Českým panevropským osobním penzijním produktem tak může být spoření, životní pojištění a investování (podílové a investiční fondy). V seznamu možných poskytovatelů chybí česká specifika: stavební spořitelny a především penzijní společnosti, což je výrazem naší vládní politiky. Nikdo nepochybuje o tom, že české penzijní připojištění se státním příspěvkem a doplňkové penzijní spoření patří do 3. penzijního pilíře, jejich výhradní poskytovatelé ale nemohou využít (případných) výhod PEPP jako evropské platformy výhodného penzijního spoření. Proč? Odpověď je jednoduchá: je to čisté politikum. Ministerstvo financí, potažmo vláda, se vymlouvá na to, že „vzhledem k tomu, že není možné zasahovat do organizace národních penzijních systémů, nařízení o PEPP nenahrazuje ani neharmonizuje stávající vnitrostátní penzijní systémy, nýbrž umožňuje jednotlivcům využít nabídku nového dobrovolného rámce pro penzijní spoření, jenž zároveň zajišťuje vysokou ochranu prostředků účastníků“ (vláda, 2019). Proč by české penzijní společnosti nemohly mít zájem o známku kvality PEPP? Patrně jde o to, aby produkty penzijních společností měly (i nadále) výsadní přístup ke státnímu příspěvku. Touto formou státní podpory se nařízení Evropského parlamentu a Rady EU o PEPP vůbec nezabývá, nejde o standardní nástroj.
Produktová paleta jednotlivých poskytovatelů je omezena: především musí nabízet „základní PEPP“ (basic PEPP), který je pojat jako jednoduchý a dostupný přednastavený (default) produkt (při nabídce zájemci). Nařízení o PEPP tento základní produkt výrazně reguluje. Náklady, resp. poplatky účtované klientům mohou činit maximálně 1 % akumulovaného kapitálu ročně; toto omezení se nevztahuje pro zabezpečení nad rámec základního krytí (např. plnění v případě smrti). Dále zde platí kapitálová záruka: klienti mají, zjednodušeně řečeno, nárok na plnění nejméně ve výši zaplacených příspěvků. Přesněji řečeno: kapitálová hodnota základního produktu nesmí být nižší než celkové příspěvky klienta (nominálně, bez zřetele k inflaci). Kromě základního produktu může poskytovatel nabízet dalších 5 produktů (investičních opcí).
Produkty PEPP mohou obsahovat několik druhů plnění: jednorázovou výplatu, anuitu, postupné čerpání nebo kombinace těchto forem. Pojistné produkty mohou být nabízeny jen životními pojišťovnami či ve spolupráci s nimi. Po pěti letech trvání smlouvy mohou klienti změnit volbu produktu nebo i poskytovatele. Toto právo mají i opakovaně (po dalších pěti letech).
Zásadní důraz je kladen na transparentnost panevropského osobního penzijního produktu, včetně náležité průhlednosti nákladů a poplatků. K tomu patří i povinné důkladné seznámení se standardizovaným dokumentem obsahujícím klíčové informace (Key Information Document, KID) před uzavřením smlouvy a každoroční výpisy z účtu (přehled dávek PEPP).
Původně se předpokládala přenositelnost PEPP v rámci celé EU. „Idea PEPP je postavena na tom, aby účastník nemusel měnit poskytovatele ani produkt, když se stěhuje v rámci EU, a u vybraného produktu mohl ideálně využívat výhody v členském státě, kde právě bydlí a pracuje...
V oblasti přenositelnosti produktu, což má být hlavní výhoda nově koncipovaného soukromého penzijního produktu, doznal návrh ovšem podstatného zúžení, a to co do povinností poskytovatelů ohledně zabezpečení podúčtů pro jednotlivé členské státy. EK navrhla zajistit otevření podúčtů pro všechny členské státy na žádost účastníka. Ve výsledném textu bude mít nicméně poskytovatel PEPP povinnost do tří let od použitelnosti nařízení zabezpečit podúčet aspoň pro dva členské státy. Pro každý podúčet pro příslušný členský stát platí podmínky pro tzv. „akumulační a výplatní fázi“ tohoto produktu daného členského státu“ (Kubátová, 2019).
Panevropský penzijní produkt podléhá dohledu v jednotlivých zemích EU; jednotliví poskytovatelé samozřejmě podléhají i svému „odvětvovému“ dohledu. V souladu s kompetencemi EU evropská legislativa neupravuje případnou státní podporu. Dokumenty zmiňující tuto podporu pojednávají pouze o daňových stimulech – s tím, že záleží na jednotlivých členských zemích, zda je použijí. Je to samozřejmě důležitý parametr pro rozvoj PEPP. „Největší otázkou, které čelí PEPPy, je daňový režim, který dostanou; je to hlavní otázka, kterou lidé pokládají, a je to slon v místnosti“ (Grahame-Clarke, 2018). Ministerstvo financí se při této příležitosti ani nesnažilo vyřešit zásadní problém českého třetího penzijního pilíře.
Penzijní připojištění
Český důchodový systém se oficiálně skládá ze dvou penzijních pilířů: z veřejného „důchodového pojištění“ a ze soukromého „doplňkového penzijního spoření“. Paralelně k „doplňkovému penzijnímu spoření“ existuje též klasické a investiční „soukromé životní pojištění“ – s odlišnou státní podporou, která je jen u příspěvků zaměstnavatele shodná (a společná!) s doplňkovým penzijním spořením.
„Penzijní připojištění se státním příspěvkem“ vzniklo v roce 1994 jako státem podporovaný systém soukromého důchodového pojištění. Původní produkt vytvářel dojem penzijního pojištění s poměrně velkou variabilitou: základním plněním podle dikce zákona byl starobní důchod a bylo možno poskytovat i invalidní a další důchody. Jenže „místo“ penze bylo možno bez problému obdržet „jednorázové vyrovnání“ – čili si prostě vybrat vklad i se státními příspěvky a úroky („zhodnocením“). A dávkově definovaný invalidní důchod, z pohledu zabezpečení klientů ideální konstrukce, byl pro penzijní fondy komplikací, kterou nenabízely i proto, že k příspěvku na něj nebyl nárok na státní příspěvek – z nepochopitelných důvodů. Ač tedy produkt „penzijní připojištění“ měl být především pojištěním, ve skutečnosti byl v zásadě pouhým neúčelovým spořením, podobně jako stavební spoření. Výhodou tohoto „penzijního“ spoření byla možnost výběru vkladů s úroky od věku 50 let, navíc u mladých bylo možno po 15 letech obdržet polovinu naspořených prostředků a zákon umožňoval i výběr prostředků již po jednom roce (při věku od 50 let), což některé fondy i nabízely. Při státním příspěvku až 50 % příspěvku účastníka tak penzijní připojištění představovalo ještě výhodnější produkt, než bylo stavební spoření (původně s jednotným státním příspěvkem 25 %) – pro osoby ve věku přes 40 let.
Extrémně vysoká státní podpora penzijního připojištění se promítla v počtu smluv penzijního připojištění; koncem roku 2001 bylo v systému téměř 2,5 mil. účastníků. Již tehdy bylo významné ukončování penzijního připojištění s výplatou jednorázového vyrovnání a sjednávání nových smluv seniory. Počty smluv výrazně rostly i v následu jících letech; k velkému meziročnímu nárůstu – o více jak půl miliónu – došlo v roce 2012, na více než 5,1 mil., marketingovým „využitím“ velké důchodové reformy ze strany penzijních fondů: „vložení“ penzijního připojištění do „transformovaných fondů“ penzijních společností bylo impulsem k obsáhlé prodejní kampani před 30. 11. 2012, kdy došlo k uzavření těchto fondů pro nové klienty. Prodejci argumentovali především výhodností garance vložených prostředků a možností výběru poloviny ušetřených prostředků po 15 letech (u mladých lidí). Prodejní argumentace plně odpovídala zájmům klientů; výrazná preference konzervativních fondů, resp. spoření bez rizika, není ostatně českým specifikem. Dokládá to mj. výběrové šetření v 10 evropských zemích: 73 % respondentů dalo přednost bezpečnosti/jistotě penzijního spoření před jeho výnosností. Bezpečnost je prioritou č. 1 pro 60 % respondentů. Významnými prioritami je též možnost přerušit placení příspěvků (33 %), přenechat je potomkům (32 %) a likvidita (průběžný přístup k úsporám, 32 %). Naproti tomu výnosnost/výkonnost patří mezi nejméně významné priority v penzijním spoření, spolu s přenositelností úspor v rámci EU (Insurance Europe, 2020). Moderní behaviorální ekonomie dospěla k závěru, že naprostá většina klientů nemá schopnost a potřebu vybírat si penzijní produktči penzijní fond.
Systém penzijního připojištění byl dlouhodobě kritizován jako nedostatečně transparentní – počínaje tím, že nebyl oddělen majetek penzijních fondů od majetku účastníků. „Neoddělení“ majetku bylo důsledkem výchozí „hybridní“ koncepce penzijního připojištění, kdy se původně vycházelo z konceptu zaměstnaneckých penzijních fondů, které ve své kapitalizované podobě dávkově definovaného plánu (také) nemají majetek oddělen – protože u nich v zásadě není co „oddělovat“: vše patří účastníkům, zaměstnavatel je „jen“ sponzorem.
Kdyby Klausova vláda použila konstrukci produktů soukromých životních pojišťoven, resp. využila standardního západního pojistného práva, tak by problém s oddělením majetku společnosti a klientů nevznikl: v účetnictví se u klasických životních pojištění také neuvádí majetek klientů, protože se jedná „pouze“ o nároky na plnění při splnění příslušných předpokladů, resp. pojistných podmínek. Problém byl proto spíše v tom, že účetnictví a audit českých penzijních fondů byly silně zjednodušené – oproti životním pojišťovnám. Kdybychom si problém penzijního připojištění z tohoto hlediska mohli zjednodušit pominutím pojistných prvků (doživotní penze, dávkově definovaný invalidní důchod), které v praxi stejně neměly a ani nemohly mít praktický význam, tak bychom tento sektor měli komparovat s teoretickým modelem spořitelny (banky), která jen sbírá vklady „účastníků“ a investuje je převážně do státních obligací (což byla a je česká praxe, daná i produktem penzijního připojištění). Jedinou významnou odchylkou penzijního připojištění od bankovního spoření by bylo to, že úrokovou sazbu stanoví penzijní fond až po skončení roku, podle dosažených výnosů. V náročném tržním prostředí by si penzijní fondy a banky konkurovaly výší úrokové míry a nebyla by zde žádná potřeba nějakého dodatečného oddělení majetku majitelů společnosti a vkladatelů.
Problém penzijního připojištění nebyl zejména v tom, že by majetky a práva nebyly dostatečně odděleny či vymezeny, ale v nedokonalém tržním prostředí; můžeme to označit i jako selhání trhu. S tím, že obecně zde není zvláštní rozdíl od bankovního či pojistného trhu. Zvláštností českého trhu penzijního připojištění bylo to, že prodávaný produkt byl velmi jednoduchý a obchodní marže penzijních fondů byly či mohly být podstatně více transparentní. Proto také např. ministerstvo financí v materiálu pro poradu ekonomických ministrů v roce 2007 uvádělo, že „jsou nedostatečně nastavená pravidla pro stanovení výše nákladů“ a že tato otázka bude řešena stanovením horní meze úplaty za spravování majetku účastníků.
Doplňkové penzijní spoření
Model „podílových fondů“ byl zaveden v rámci velké důchodové reformy od roku 2013. Penzijní fondy se musely transformovat na „penzijní společnosti“, dosavadní penzijní připojištění bylo uzavřeno (pro nové účastníky) a prohlášeno za „transformovaný fond“, obhospodařovaný penzijní společností. Noví klienti mohou vstoupit pouze do některého z nových „účastnických fondů“ penzijní společnosti, tam mohou přestoupit i účastníci z transformovaného fondu. Účastnické fondy jsou postaveny na modelu podílových fondů; transformované fondy představují jakýsi hybrid dosavadního a nového systému: zákon stanovil maximální úplatu za jejich obhospodařování 0,6 % z aktiv ročně plus 15 % ze zisku transformovaného fondu (z toho nejméně 5 % ze zisku jde do zvláštního rezervního fondu). Poplatek 0,6 % z aktiv byl přitom méně než polovina předchozích vykazovaných provozních nákladů penzijních fondů na úrovni 1,4–1,5 % z aktiv ročně (Šídlo, 2012); v mezinárodním porovnání za rok 2013 nás OECD uvedlo jako zemi s nejvyššími provozními náklady, v roce 2016 jsme byli na druhém místě za Lotyšskem – viz obrázek 1. Tyto provozní náklady jsou u nás v posledním desetiletí stále méně souhrnně vykazovány (státem, ČNB i APS ČR), navíc (nejen u nás) nepředstavují celkovou režii (a marži) penzijních fondů.
V rámci velké důchodové reformy bylo rovněž zavedeno „důchodové spoření“ coby 2. penzijní pilíř, rovněž s využitím „modelu podílových fondů“. Jeho výhradními poskytovateli byly tytéž (nové) penzijní společnosti. Tento nový penzijní pilíř skončil fiaskem; také proto, že nebylo možné vyplácet přiměřené provize (jako v jiných zemích). Zákon o ukončení důchodového spoření byl přijat v roce 2015, při té příležitosti se podařilo v parlamentu (poslaneckým návrhem) vylobbovat zvýšení poplatků pro účastníky 3. pilíře. Po zrušení důchodového spoření se vláda rozhodla dále zvýšit atraktivitu doplňkového penzijního spoření. Od roku 2016 se do systému mohou zapojit účastníci mladší 18 let: rodiče mohou pro své děti uzavřít smlouvu o doplňkovém penzijním spoření. Místo dosažení důchodového věku, jak je tomu u státního důchodu, byl věk, od kterého mají účastníci nárok na penzi, stanoven na 60 let. V zájmu snížení podílu jednorázových vyrovnání a podpory dlouhodobého čerpání prostředků jsou nově výplaty penze pobírané po dobu delší než deset let osvobozeny od daně. Za účelem zvýšení příspěvků se od roku 2017 zvýšila daňová úleva na příspěvky účastníka z 12 000 Kč na 24 000 Kč ročně (tj. příspěvky mezi 1000 a 3000 Kč měsíčně jsou daňově odečitatelné) a výše příspěvků zaměstnavatelů, která se nepovažuje za zdanitelný příjem, se zvýšila o 20 000 Kč na 50 000 Kč ročně.
Novela z roku 2016 rovněž zatraktivnila doplňkový penzijní systém pro poskytovatele. Tato skutečnost vedla ke zvýšení nákladů pro účastníky. Aby se zlepšila distribuce penzijních produktů, maximální výše provize zprostředkovatelů se zvýšila z 3,5 % na 7 % průměrné mzdy za každou novou smlouvu.
V případě transformovaných fondů se maximální výše úplaty za správu zvýšila z 0,6 % na 0,8 % celkových aktiv. Maximální výše úplaty za zhodnocení majetku se mezitím snížila o 5 procentních bodů na 10 % ze zisku. Zvýšení poplatků bylo zdůvodňováno obavou penzijních společností, že v tehdejším prostředí finančního trhu nemohou splnit záruku nezáporného výnosu. V případě účastnických fondů se maximální úplata za správu zvýšila z 0,8 % na 1 % celkových aktiv a maximální výše úplaty za zhodnocení majetku se zvedla o 5 procentních bodů, na 15 % ze zhodnocení nad původní hodnotu penzijní jednotky. U povinného konzervativního fondu existovala výjimka, úplaty za správu a zhodnocení se nezvýšily; jsou tedy nižší než u ostatních účastnických fondů.
Důchodová reforma vedla k otočení trendu růstu počtu účastníků penzijního připojištění a doplňkového penzijního spoření – viz obrázek 2. I po 10 letech od reformy v kmeni tohoto penzijního pilíře výrazně převažuje „staré dobré“ penzijní připojištění nad nově zavedenými podílovými fondy (mezi nimiž jsou i „konzervativní fondy“!). V této souvislosti lze zmínit, že „valná většina klientů penzijních společností začíná spořit v průměru ve 40 letech. Typickým účastníkem je podle údajů APS ČR žena ve věku 47,5 roku. Spoří 97 měsíců (zhruba osm let), přičemž má nyní naspořeno 77 tisíc korun. Průměrná úložka dosahuje částky 651 korun“ (Buřínská, 2017). Za takovéto úspory se žádný (do)životní důchod nepořídí. V zásadě jde jen o „hru“, fiskální iluzi, která živí firmy zvané penzijní společnosti, jejich prodejce a majitele. Typický účastník ani dnes nedosáhne na daňový odpočet.
„Každý slyší na peníze zadarmo. I bez práce jsou někdy koláče, což je případ penzijka (ale i třeba stavebka). K roku 2019 se to má s příspěvky následovně...[viz tabulka 1 – JV]. V prvním řádku naleznete váš měsíční příspěvek. Jde o částku, kterou musíte pravidelně přispívat, abyste měli nárok na výhody od státu. Minimální příspěvek, ke kterému vás stát motivuje, je 300 Kč měsíčně. Při takovém příspěvku vám stát pošle navíc 90 Kč. Jen tak, bez žádných dalších podmínek. Není to prima? (...) Situace se zlepšuje až do vašeho měsíčního příspěvku v hodnotě 1000 Kč. V takové situaci pak dostanete slušných 230 Kč měsíčně, což se ročně rovná skoro 3000 Kč. To je částka, kterou válet se na ulici jen tak nenajdete. Poté se dostáváte do daňového zvýhodnění, které roste až do výše vašeho měsíčního příspěvku v hodnotě 3000 Kč. Dle mého názoru však tato výhoda není pro mladší investory příliš relevantní“ (Prasátko, 2019).
Degresívní konstrukce státního příspěvku existuje u nás od zavedení penzijního připojištění. K příspěvku účastníka 100 Kč měsíčně dokonce náležel státní příspěvek 50 Kč! (Původně jen v prvních dvou letech trvání tohoto připojištění, byla to jakási „startovní prémie“. Neberte to, tehdy to byla cena celého kuřete; také to byl prodejní argument!) Novelou zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem byl od roku 2000 zvýšen státní příspěvek od třetího roku trvání smlouvy na sazbu, která původně platila jen pro první dva roky a s podstatným přispěním penzijní lobby byl zaveden odpočet od základu daně z příjmů při příspěvku účastníka nad 500 Kč (do 1500 Kč) měsíčně; zavedení těchto odpočtů je politicky snazší, protože „nejsou vidět“ (nevykazují se ve státním rozpočtu!), z odborného hlediska se ovšem jedná o mezinárodní ostudu; diplomaticky řečeno je koncepce státní podpory jako celek ve srovnání s ostatními zeměmi OECD neobvyklá. (Absolutní a relativní výši státní podpory příspěvků účastníků ukazuje obrázek 3.) Výsledkem této politiky je velký počet účastníků s nízkým průměrným příspěvkem (cca 2,5 % mzdy). Na příspěvek zaměstnavatele se po této novele zákona neposkytuje státní příspěvek, ale na druhé straně bylo možno od této novely v omezené míře příspěvek zaměstnavatele zahrnout do nákladů. S ročním zpožděním byla uzákoněna paralelní analogická daňová podpora pro tzv. soukromé životní pojištění poskytované pojišťovnami.
Zavedení jedné sazby daně z příjmů fyzických osob při přechodu na tzv. zdanění superhrubé mzdy od roku 2008 umožnilo jednoduchý propočet míry státní podpory příspěvků zaměstnavatele na penzijní připojištění, soukromé životní pojištění a pozdější doplňkové penzijní spoření. Tabulka 2 uvádí propočet pro příspěvek zaměstnavatele ve výši 24 000 Kč ročně, jako alternativu ke zvýšení hrubé mzdy zaměstnance o 17 910 Kč ročně. Aplikujeme zde stávající sociální a zdravotní pojistné a zdanění superhrubé mzdy (do roku 2020). Výsledná státní podpora 11 660 Kč představuje 48,6 % příspěvku zaměstnavatele, z pohledu zaměstnance jde o 94,5 % čisté mzdy. (Státní podpora 65,1 % z hrubé mzdy byla využita v reklamě.) S takovýmito parametry můžeme aspirovat na první místo na světě! Ve většině zemí OECD nelze takto jednoduchou kalkulaci udělat.
Přijetím Babišova poslaneckého návrhu na snížení daně z příjmů ze závislé činnosti formou odstranění zdanění superhrubé mzdy od roku 2021 se míra státní podpory příspěvků zaměstnavatele snížila na 44,8 % příspěvku zaměstnavatele, resp. 81,1 % čisté mzdy.
Hlavním účelem sjednávání českého penzijního spoření nebylo a není individuální zabezpečení ve stáří, natož pak formou anuity/penze. Účelem je zbavit se nadbytečné likvidity a daňová optimalizace. Zásadní význam pro vysoký počet účastníků měla konstrukce „penzijního připojištění“: v praxi se jednalo o jednoduchý bankovní spořicí produkt, s vysokou explicitní státní podporou v podobě státního příspěvku (až 50 %!), s garancí nezáporného nominálního výnosu. Fiskální iluze, spočívající v domněnce, že státní podpora je zdarma, hrála přitom také významnou roli.
To vše vysvětluje nebývale vysoký počet účastníků.„Třetí pilíř reálně není penzijním schématem. Podobá se spořicímu účtu s daňovou podporou. Systém by neměl být prezentován veřejnosti jako zdroj významného budoucího příjmu“ (World Bank, 2017). „Osobní penze mají relativně širokou klientelu jen v několika členských zemích (pokrytí přes 60 % v Česku, přes 30 % v... Německu), zatímco ve většině členských zemí je pokrytí nevelké a roztříštěné a v několika téměř neexistující“ (EC, 2017). Když to dovedeme do všech důsledků, tak dojdeme k závěru, že „3. pilíř (dobrovolné penzijní spoření) by neměl dostávat dotace, které jsou regresívní a které nemají žádný významný vliv na soukromé spoření“ (Willmore, 2000). Standardní třetí penzijní pilíř nemá nikde ve světě praktický význam pro většinu obyvatelstva, a to ani zdaleka.
Fialova vláda podle svého programového prohlášení slibuje na úseku důchodů:
• Realizujeme a do konce roku 2023 předložíme skutečnou důchodovou reformu s cílem nastavení stabilního systému férových důchodů.
• Připravíme návrh důchodové reformy, který se bude skládat ze dvou hlavních složek a třetí, dobrovolné, základní složka se zvýší a bude reflektovat požadavky na důstojnost života ve stáří a finanční možnosti státu.
• Zásluhová složka bude vycházet z odvodů do pojistného systému a počtu vychovaných dětí.
• Dobrovolná složka bude zřízena ve formě státního nebo veřejnoprávního fondu inspirovaná zahraničními zkušenostmi.
• Zachováme a budeme podporovat soukromé penzijní spoření. ...
• Zavedeme možnost platit 1 % svého důchodového pojištění rodičům nebo prarodičům.
• Podpoříme dobrovolné penzijní spoření, např. ve formě účtu dlouhodobých investic“ (Fiala a kol., 2022). Reforma důchodového systému má být „postavena na celospolečenském konsenzu, který zajistí dlouhodobou perspektivu“. Problematika třetího penzijního pilíře je v prohlášení málo vysvětlena.
„Dobrovolná složka důchodové reformy ve formě státního nebo veřejnoprávního fondu“ má svůj původ ve vizi České pirátské strany. „Piráti podporují možnost zřízení státního důchodového fondu... s osobními konty poplatníků sociálního pojištění pro dobrovolné spoření nad rámec povinného sociálního pojištění, částečně inspirovaného Norskem či Švédskem... Fond by měl být spravován státní institucí... Výnos z fondu by měl být alespoň ve výši inflace. Prostředky vložené do státního fondu by měl garantovat stát do výše 100 % vkladu. Prostředky fondu by primárně sloužily pro financování potřeb průběžného důchodového systému, ale možné by byly i určité investiční aktivity. Pokud by občan chtěl využít naspořené prostředky ve státním důchodovém fondu před splněním podmínek řádného důchodu, mohl by vybrat pouze peníze, které vložil, bez zhodnocení. Výjimkou s možností plné výše výběru by byly případy, kdy by chtěl střadatel využít dané prostředky na zajištění své vlastní potřeby bydlení, která je například v Belgii považována za čtvrtý pilíř zajištění na stáří. Peníze by mohl občan posílat jednoduše přímo na daný účet kdykoliv... Zaměstnavatelé by mohli prostředky vložené do státního důchodového fondu svým zaměstnancům odečíst od základu daně. Vytvoření státního důchodového fondu v rámci 1. pilíře je prvním krokem k možné důchodové reformě. Plně příjmově zásluhový Národní penzijní fond by mohl být vhodným doplňkem solidárního průběžně financovaného důchodového systému“ (Martínek a Forýtek, 2019). „Stát by zhodnocení prostředků uložených ve fondu zajišťoval svými bezpečnými investicemi. Jednou z možností je nákup výhodných státních dluhopisů s úrokem nad inflací určených přednostně pro nákup fondem (obdobně jako Dluhopisy Republiky, konkrétně tzv. protiinflační dluhopis s pohyblivým úrokem kopírujícím vývoj spotřebitelských cen navýšeným o 0,5 p. b. ročně). Další možností by bylo poskytování půjček státu s úrokem nad inflací na základě rámcových smluv nebo přímé smluvní financování investičních akcí státu (výstavby infrastruktury, sociálního bydlení, těžba přírodního bohatství /např. lithia/ apod.). Výše, do které by mohli střadatelé vkládat své prostředky, které by se zhodnocovaly, by byla omezena na 25 % mediánové mzdy ročně. V cenách roku 2018 by tak maximální částka činila 88 tisíc korun... Po dosažení věku s nárokem na důchod by byla střadatelům vyplácena průběžná výplata omezená na maximální měsíční částku se zhodnocením. Piráti podporují vlastní bydlení jakožto pomyslný IV. pilíř důchodového systému. Proto by prostředky se zhodnocením byly vypláceny i v případě zajištění vlastní bytové potřeby střadatele, a to kdykoliv po dobu spoření. Střadatelé by prostředky z fondu mohli vybrat i před dosažením důchodového věku, avšak bez zhodnocení“ (Martínek, 2019).
Ministr financí Stanjura v rozhovorech uvedl, že „není prostě možné spoléhat se pouze na státní důchod. Už jen kvůli demografickému vývoji. Nejsilnější ročníky začnou chodit do důchodu kolem roku 2030. Tam se poměr mezi přispívajícími a pobírajícími začne lámat. Proto musíme přesvědčit mladší generace, aby si začaly šetřit na důchod včas“ (Budai, 2022a). V tomto smyslu ale ve vládním prohlášení nic není.
Probíhá připomínkové řízení k návrhu MF na novelu zákona o doplňkovém penzijním spoření s účinností od roku 2024. „Cílem je zejména rozvoj kapitálového trhu v Česku, a to formou takzvaného investičního penzijního účtu. Zvýhodnit by se mělo i stávající doplňkové penzijní spoření, a to zvýšením státního příspěvku... Investiční penzijní účet... bude alternativou ke stávajícímu penzijnímu spoření a jeho specifikem bude to, že vzhledem ke své povaze bude moci přinést vyšší výnosy. Ovšem za cenu vyššího rizika... v podstatě jde o souhrnný název pro již existující finanční produkty, které umožňují vytváření úspor na stáří. Jen budou více zvýhodňovány státem a lidé tak budou motivovaní je více používat“ (Budai, 2022b). „Investiční penzijní účet“ je novým označením pro „účet dlouhodobých investic“, který byl v návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s rozvojem kapitálového trhu, předloženého vládou do minulé poslanecké sněmovny (aniž byl projednán). Na základě návrhu příslušné lobby se zde vytváří nový „dynamický“ účastnický fond. „Podle Asociace penzijních společností ale nemá příliš smysl zavádět nový produkt, když ty současné také umožňují rizikovější investiční strategie“ (Nguyen, 2022).
Z obdobných pohnutek „má být zaveden takzvaný alternativní účastnický fond, který bude fungovat vedle současných standardních účastnických fondů a transformovaných fondů. Alternativní fond bude mít volnější investiční pravidla a penzijní společnosti tak budou moci investovat rizikověji. „Výslovně se umožňují například investice do veřejné infrastruktury, do nemovitostí nebo do nekótovaných společností,“ zdůvodňuje ministerstvo. Investovat tedy bude možné nově například do startupů“ (Budai, 2022b). Dále má být nově možnost si ponechat úspory ve starém (transformovaném) fondu a začít nově přispívat do účastnických fondů. „Možnost zůstat jednou nohou v transformovaném fondu a druhou vstoupit do účastnického je správná. Odpovídá požadavkům lidí,“ kvitoval tuto reformu prezident Asociace penzijních společností Poklop“ (Nguyen, 2022). Tak či onak tyto produktové změny nepředstavují (potřebnou) zásadní reformu českého 3. penzijního pilíře. Ministerstvo financí patrně vůbec nepoložilo otázku, proč „penzijní společnosti“ mají mít výsadní postavení v tomto pilíři, když jinde ve světě nepotřebují žádné speciální instituce. Proč aspoň nechtějí otevřít tento segment trhu životním pojišťovnám a bankám?
Druhou tematikou návrhu novely zákona o doplňkovém penzijním spoření je státní podpora. Degresívní sazebník státního příspěvku (30–23 %) se má změnit na lineární sazbu 18 % z příspěvku účastníka v rozmezí 500 Kč a 1500 Kč měsíčně. MF tím prý chce „motivovat lidi k většímu ukládání peněz na stáří“ (Budai, 2022b). Druhou navrhovanou změnou je sloučení daňových odpočtů doplňkového penzijního spoření a „soukromého životního pojištění“ na celkových až 48 000 Kč ročně (to uvítají zejména starobní důchodci, kteří si spoří na penzi, a přitom již nemohou využít daňového odpočtu životního pojištění).
Návrh novely zákona o doplňkovém penzijním spoření neřeší zásadní problémy tohoto českého penzijního pilíře. Nebere se na vědomí, že toto spoření nemá praktický význam nikde ve světě. „Třetí pilíř reálně není penzij-
ním schématem. Podobá se spořicímu účtu s daňovou podporou. Systém by neměl být prezentován veřejnosti jako zdroj významného budoucího příjmu“ (World Bank, 2017). „Osobní penze mají relativně širokou klientelu jen
v několika členských zemích (pokrytí přes 60 % v Česku, přes 30 % v... Německu), zatímco ve většině členských zemí je pokrytí nevelké a roztříštěné a v několika téměř neexistující“ (EC, 2017).
Soukromé životní pojištění má analogickou daňovou podporu jako doplňkové penzijní spoření, leč nemá nárok na státní příspěvek 1080 až 2760 Kč ročně, poskytovaný k příspěvkům účastníků doplňkového penzijního spoření 3600 až 12 000 Kč ročně. K dalším příspěvkům účastníka až 24 000 Kč ročně náleží daňový odpočet (s rovnou sazbou 15 %). U tzv. soukromého životního pojištění náleží pojistníkovi/pojištěnému jen daňový odpočet až 24 000 Kč ročně, což představuje protiústavní nerovnost. Naproti tomu příspěvky zaměstnavatele k oběma produktům mají stejný a společný daňový režim! Všechny tyto různice jsou projevem nekompetentní české politiky.
Paralelní existence několika systémů štědré fiskální podpory (státní příspěvek, daňové odpočty, osvobození příspěvků zaměstnavatele od placení pojistného na sociální a zdravotní pojištění), dokonce i u jednoho produktu (doplňkové penzijní spoření), je zásadní deformací českého trhu. Diametrálně rozdílné podmínky pro dílčí segmenty tohoto penzijního pilíře činí celý tento pilíř protiústavním – ústavně konformní systém musí mít stejné podmínky pro všechny klienty, jakož i pro všechny produkty a také pro všechny poskytovatele těchto produktů. Tak tomu u nás ale vůbec není, a to dokonce ve všech těchto třech směrech. To má i zcela konkrétní dopad na klienty, prostřednictvím velmi nedokonalého trhu. Přitom to jakoby nikomu nevadí – klienti si nestěžují (ochrana spotřebitele jim přitom není oporou) a finanční společnosti také ne. Prakticky všechny významné finanční skupiny mají totiž ve svém portfoliu životní pojišťovnu i penzijní společnost – takže jim různé podmínky zjevně nevadí.
Doporučení OECD (2020) pro reformu 3. penzijního pilíře jednostranně preferují neoliberální penzijní politiku, která by vedla k jeho transformaci na tzv. 2. penzijní pilíř podle typologie Světové banky (Vostatek, 2021). Zájem např. českých penzijních společností o takovou reformu je pochopitelný, je však v rozporu se „standardní“ úlohou 3. penzijního pilíře v zemích OECD. To samozřejmě není v protikladu s povolením existence zaměstnaneckých penzijních fondů, zde by se především měly projevovat zájmy odborů a zaměstnavatelů. Jistý prostor pro jejich existenci (penzijní mezera) zde existuje a veřejná politika se vedle toho může orientovat i sociálnědemokratickým směrem: k posílení sociálního důchodového pojištění.
V úvahu přichází i dobrovolné sociální důchodové připojištění. Tyto možnosti vyplnění penzijní mezery jednostranná zpráva OECD (2020) vůbec nezmiňuje.
Návrh reformy třetího penzijního pilíře
Zásadní reforma stávajícího penzijního připojištění, doplňkového penzijního spoření, soukromého životního pojištění (a také stavebního spoření) je nutná a obecně vzato máme k dispozici několik variant veřejné volby. Z technického hlediska je nejjednodušší liberální politika: zrušit veškerou státní podporu finančních produktů a snížit daně. Sociálnědemokratická politika by mohla mít širší záběr: zrušení podpory finančních produktů by mohlo být spojeno se zvýšením penzí či jiných sociálních výdajů – např. s argumentem, že relativní výše starobních důchodů u nás zaostává za průměrem OECD či EU. V úvahu přichází také dobrovolné sociální důchodové připojištění, pokud by vlastní sociální důchodové pojištění mělo odpovídající kvalitu a techniku (jako např. v Rakousku: systém „penzijního konta“).
Jako konzervativní (křesťanskodemokratickou) politiku lze označit přechod k výhradnímu uplatnění daňového odpočtu s tím, že výplata penzijních úspor bude plně zatížena daní z příjmů fyzických osob (daňový režim EET). Jedná se o nejčastější praxi ve světě, která bývá výhodná zejména pro vyšší příjmové skupiny, díky obvyklé existenci progresívních sazeb daně z příjmů. V podmínkách v zásadě jedné sazby daně z příjmů (jako u nás) je tomuto systému ekvivalentní daňový režim TEE, kdy se spoří či investuje ze zdaněných příjmů a státní podporou je osvobození kapitálových příjmů od zdanění. Daňový režim TEE mají u nás investice do podílových a investičních fondů. Daňový režim TEE je v posledním desetiletí ve světě stále více doporučován, na úkor režimu EET, protože je výrazně jednodušší a také spravedlivější (rovný přístup ke všem příjmovým skupinám); nehledě již na to, že při aplikaci systému EET je významné riziko, že daňové sazby budou v budoucnu jiné (až dojde ke zdanění např. celých penzijních úspor). Z tohoto pohledu u nás v krátké době „hrozí“ zvýšení sazby daně z osobních příjmů z 15 % na 26 % – zahrnutím zaměstnaneckého pojistného do této daně, v rámci realizace základní etapy jednotného inkasního místa (Vostatek, 2022). Pro Česko lze tak jednoznačně doporučit daňový režim TEE, pokud bude třeba nějakou státní podporu zachovat. Žádný penzijní sociální model nepracuje s přímým státním příspěvkem ze státního rozpočtu či se státní podporou příspěvků zaměstnavatele.
Obecně vzato je důchod/anuita ideálním produktem zabezpečení ve stáří. To ale poměrně málo vyhovuje klientům, pokud by si takovou (drahou) anuitu měli zakoupit ze svého. Tyto anuity jsou problémem i pro soukromý sektor, jak o tom svědčí nedávné britské a německé zkušenosti: povinná anuitizace penzijního spoření musela být zrušena, ve Velké Británii se tak stalo pod liberálním heslem „freedom and choice“. Samotné penzijní spoření je dosti nedokonalou náhražkou anuity, o čemž mj. svědčí i to, že toto spoření bývá nezřídka modifikováno možností např. koupě domu či půjčky z těchto úspor. Ostatně bydlení je stále více (a u nás zejména) výhodnou investicí i na stáří; významnou úlohu v tom hraje i vládní bytová politika. Dosti je využíváno i možnosti předčasného výběru úspor; v USA takto uniká 30–40 % „penzijních“ úspor.
Nejen ministerstvo financí se v souvislosti s návrhem na „účet dlouhodobých investic“ odvolávalo na zahraniční individuální spořicí účty (ISA); ostatně to odpovídá výslovnému doporučení Světové banky (World Bank, 2017). Produkt typu britských individuálních spořicích účtů (new ISA) nebo kanadských daněprostých spořicích účtů (TFSA) může být optimálním (politickým) řešením pro český třetí penzijní pilíř. Jeho základní behaviorální fintou je to, že klient je omezen ve výši ročního, resp. celoživotního vkladu/investice (v našich podmínkách např. 60 000 Kč ročně) a neomezen v čase a výši výběru úspor. „TFSA je dlouhodobý investiční nástroj. Jeho nejlepším využitím je spoření na stáří!“ (Kasper, 2019) Daňový režim těchto produktů je TEE: jediný režim státní podpory, který lze pro Česko případně doporučit. Je jednoduchý, nevyžaduje agendu státních příspěvků. Daněprostý spořicí účet otevře rovný podnikatelský prostor pro všechny příslušné finanční společnosti; zbytečné dříve či později odpadnou. Osvobození výnosů od zdanění (TEE) lze navíc podpořit argumentem, že úroky/zhodnocení (pro lidi) jsou dnes nižší než inflace a daň tak zdaňuje především inflaci. Obecné zdanění úrokových příjmů obyvatelstva (v normální době) by přitom mělo být vyšší (např. 25 % – jako v Rakousku).
V modelovém systému zdanění osobních příjmů by měly být zdaňovány i veřejné (a zaměstnanecké) penze. I u nás to lze realizovat (bez snížení penzí netto), zde však budeme vycházet z toho, že nejde o politickou prioritu. Za tohoto předpokladu bude/může mít, po přechodu k systému daněprostých spořicích účtů, státní podporu i spoření výdělečně nečinných penzistů. Tím se naváže na dnešní státní příspěvek k doplňkovému penzijnímu spoření.
Budeme-li mít i po adekvátní reformě třetího penzijního pilíře státní podporu typu ISA/TFSA či EET, měla by se týkat (výhradně) potenciálních poskytovatelů „panevropského penzijního produktu“. Ti se jistě chopí příležitosti nabízet PEPP.
Závěr
Stávající české soukromé penzijní spoření nelze „zachovat“ (jak si předsevzala Fialova vláda) a přitom smysluplně aplikovat novou evropskou a českou legislativu panevropského osobního penzijního produktu; k tomu ještě jaksi navíc podpořit „dobrovolné penzijní spoření, např. ve formě účtu dlouhodobých investic“.
Český 3. penzijní pilíř vyžaduje zásadní reformu již proto, že zásadním způsobem neplní svou obecnou základní funkci – není nástrojem zabezpečení ve stáří. V nejobecnějším slova smyslu tuto úlohu důsledně neplní patrně nikde na světě, protože jeho výstupem není penze (anuita). V tomto směru nic nezmůže ani státní podpora, která je u nás relativně největší na světě – u příspěvků zaměstnavatele na doplňkové penzijní spoření a soukromé životní pojištění. Zásadním nedostatkem tohoto českého penzijního pilíře je neústavnost „systému“ státní podpory – v důsledku různého fiskálního přístupu k obecně srovnatelným produktům a jejich poskytovatelům. Řešením těchto zásadních problémů je – obecně vzato – veřejná volba jednoho ze základních penzijních sociálních modelů. Nepředpokládáme, že by (dnešní) česká vláda se rozhodla pro neoliberální penzijní politiku (dodnes doporučovanou OECD), při níž by 3. penzijní pilíř byl jen jakýmsi přílepkem druhého penzijního pilíře, podle klasifikace Světové banky. Liberální i sociálnědemokratická penzijní politika by negovala jakoukoliv státní podporu penzijního či jiného spoření. Naopak modelová křesťanskodemokratická politika využívá systému odložené daně z příjmů (daňový režim EET); jednodušší je přitom daňový režim TEE, kde jsou od daně osvobozeny kapitálové výnosy. Potřebám klientů nejvíce odpovídá režim TEE, obsažený v produktech daněprostých, individuálních spořicích účtů; uplatní se zde všichni poskytovatelé tzv. panevropského osobního penzijního produktu.
Legislativa panevropského osobního penzijního produktu je kvalitní a měli bychom ji využít k (objektivně nutné) reformě českého třetího penzijního pilíře. PEPP je příležitostí především pro životní pojišťovny, aby se mohly „pochlubit“ dalším zkvalitňováním služeb obyvatelstvu. Pro nás není nejpodstatnější, že PEPP byl zkonstruován primárně pro pracovníky pohybující se mezi členskými zeměmi EU. PEPP je především značkou kvality, více pro nás dnes EU v tomto směru udělat nemůže. Nezareaguje-li vláda, potažmo ministerstvo financí, tak bude třeba se obrátit na ústavní soud.
Použité zdroje:
APS ČR (2022). Grafy. Praha: Asociace penzijních společností ČR. Dostupné z: https://www.apscr.cz/grafy/.
Aradská, D. (2010). Rozhodnutí Evropského soudního dvora ohledně neúplného provedení směrnice o zaměstnan- eckém penzijním pojištění Českou republikou. Praha: Randl Partners. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/ rozhodnuti-evropskeho-soudniho-dvora-ohledne-neuplne-ho-provedeni-smernice-o-zamestnaneckem-penzijnim-po- jisteni-ceskou-republikou-60330.html.
Budai, D. (2022a). Ministerstvo financí chystá změny třetího pilíře: Forma výplaty, daňové zvýhodnění a vyšší příspěvky. Dostupné z: https://ceskeduchody.cz/zpravy/ministerstvo-fi- nanci-chysta-zmeny-tretiho-duchodoveho-pilire.
Budai, D. (2022b). Ministr Stanjura připravil změny spoření na důchod: Alternativní fond a odlišné státní příspěvky. Dostupné z: https://ceskeduchody.cz/zpravy/zbynek-stanjura-pripravil- zmeny-sporeni-na-duchod-alternativni-fond-statni-prispevky.
Buřínská, B. (2017). Lidé si na penzi naspořili již 390 miliard, přesto spoří málo. Novinky.cz. Dostupné z: https://www. novinky.cz/clanek/finance-lide-si-na-penzi-nasporili-jiz-390- miliard-presto-spori-malo-40034524.
Corsetti, M. (2022). Börse Express – Finax: Celoevropský penzijní produkt je nyní dostupný v první zemi EU. Dostupné z: https://spectrumline.cz/borse-express-finax-celoevropsky- provadeci-produkt-je-nyni-dostupny-v-prvni-zemi-eu/.
EC (2017). Pan-European Personal Pension Product (PEPP). EUBusiness. Dostupné z: https://www.eubusiness.com/ topics/finance/pepp-pension.
Eichhorst, W. a kol. (2011). Pension systems in the EU – contingent liabilities and assets in the public and private sector. Brussels: European Union. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/activities/committees/stud- ies.do?language=EN.
Fiala, P. a kol. (2022). Programové prohlášení vlády České republiky. Praha. Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/ jednani-vlady/programove-prohlaseni/programove-pro- hlaseni-vlady-Petra-Fialy.pdf.
Grahame-Clarke, W. (2018). European pension plan’s ‘elephant in the room’. International Adviser. Dostupné z: https://international-adviser.com/european-pension-plans- elephant-in-the-room/.
Insurance Europe (2020). What do Europeans want from their pension savings? Pension Survey – Key Findings. Dostupné z: https://www.insuranceeurope.eu/sites/ default/files/attachments/What%20do%20Europeans%20 want%20from%20their%20pension%20savings.pdf.
IORPs (2003). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/41/ES ze dne 3. června 2003 o činnostech institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění a dohledu nad nimi. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriS- erv.do?uri=CELEX:32003L0041:EN:HTML.
Kasper, R. (2019). The New 2020 TFSA Explained. Money after Graduation. Dostupné z: https://www.moneyafter- graduation.com/tfsa-explained/.
Kubátová, I. (2019). Nařízení o panevropském osobním penzijním produktu. Pojistný obzor, č. 2.
Martínek, T. (2019). Piráti představili vizi státního fondu penzijního připojištění. Česká pirátská strana. Komise
pro spravedlivé důchody, 24. 5. 2019. Dostupné z: https://www.pirati.cz/tiskove-zpravy/pirati-predstavili-stat- ni-penzijni-fond.html.
Martínek, T. a Forýtek, L. (2019). Národní penzijní fond. Pracovní verze vize Národního penzijního fondu navržená důchodovým týmem Pirátů. Česká pirátská strana. Dostupné z: https://www.pirati.cz/assets/pdf/vize-npf.pdf.
Mesršmíd, J. (2019). PEPP a důchodový systém. Pojistné rozpravy, č. 36.
Nguyen, T. L. (2022). Stanjura navrhuje reformu třetího pilíře. Spořit na důchod půjde i formou investičního účtu. E15.cz. Dostupné z: https://www.e15.cz/domaci/stanju- ra-navrhuje-reformu-tretiho-pilire-sporit-na-duchod-pu- jde-i-formou-investicniho-uctu-1392663.
OECD (2017). Pensions at a Glance 2017: OECD and G20 Indicators. Paris: OECD Publishing. Dostupné z: https://doi.org/10.1787/pension_glance-2017-en.
OECD (2020). OECD Reviews of Pension Systems: Czech Republic. Paris: OECD Publishing. Dostupné z: https://doi.org/10.1787/e6387738-en.
Prasátko, J. (2019). Zkouška z dospělosti III: Doplňkové penzijní spoření. Rozbité prasátko. Dostupné z: https://rozbiteprasatko.cz/co-je-doplnkove-penzijni-sporeni/.
Sobková, M. (2022). PEPP je tady. Díru do světa ale neudělá. Bankovnictví, č. 2.
Šídlo, D. (2012). Penzijní fondy 2012: inflaci překonaly čtyři. Dostupné z: http://finexpert.e15.cz/penzijni-fondy-2012-in- flaci-prekonaly-ctyri.
Tuck, N. (2021). EIOPA expects 13 PEPP providers to launch on first day in March 2022. European Pensions. Dostupné z: https://www.europeanpensions.net/ep/EIOPA-expects-13- PEPP-providers-to-launch-on-first-day-in-March-2022.php.
Vláda (2019). Důvodová zpráva. Návrh zákona o panevrop- ském osobním penzijním produktu a o změně některých souvisejících zákonů. Dostupné z: https://www.zakonypro- lidi.cz/media2/file/2009/File...
Vostatek, J. (2021). České penzijní spoření nejen pohledem OECD. Pojistné rozpravy, č. 38.
Vostatek, J. (2022). Jednotné inkasní místo pro Česko. FÓRUM sociální politiky, č. 2.
World Bank (2017). Capital Market Assessment / Market Development Options: Czech Republic. Washington:
The World Bank. Dostupné z: https://www.mfcr.cz/cs/ soukromy-sektor/kapitalovy-trh/podnikani-na-kapi- talovem-trhu/2017/zprava-svetove-banky-o-kapital- ovem-trhu-29766.
