„Klimatická změna a migrace mění vlády,“ začal jste svoje vystoupení na pódiu. Je to opravdu tak?
Je to tak, ale odděleně. Není to klimatická migrace, která by měnila složení vlád a parlamentů. Je to oddělené. To znamená téma mezinárodní migrace, které je tady velice citlivé přinejmenším posledních deset let od velké evropské migrační krize v roce 2015. A téma změny klimatu, které je tady možná ještě trošičku déle, ale bylo především v České republice potlačováno.
Ale teď, posledních deset až patnáct let, je to téma, které do velké míry hraje významnou roli na různých předvolebních mítincích a v předvolebních debatách. A možná je čím dál tím více intenzivní, což je vidět i na složení právě těch parlamentů a vlád, ve kterých jsou strany, které podporují opatření, která by měla nějakým způsobem dopady změny klimatu snižovat. Anebo naopak nepodporují, což nyní vypadá, že bude případ České republiky.
Kdybych spojila ty dva termíny dohromady, vznikne mi klimatická migrace. Jak velký fenomén tohle je?
Je to fenomén, který se pomaličku rozvíjí, protože jeho výzkum začal teprve před necelými 20 lety. V té době se dokonce mluvilo o environmentální migraci, tedy více obecně.
Pojem klimatická migrace je koncept, který vznikl zhruba před deseti lety. Jeho výzkum se čím dál tím více sofistikuje a dostáváme se k prvním datům, ale ten fenomén jako takový je propojen s ekonomickými faktory migrace. A právě to, jak je propojen a do jaké míry je masivní, jaké jsou predikce klimatických migrantů, to je vědeckou otázkou, na kterou se snažíme stále odpovídat. Je to stále ještě v plenkách.
To znamená, že klimatická může se rovnat ekonomická migrace?
No, to je trošku provokativní myšlenka, kterou razím já s tím, že při svých výzkumech v Asii a Africe jsem našel celou řadu obyvatel, kteří jsou postiženi dopady změny klimatu. A ty dopady mají vliv i na jejich příjmy. Jsou to ve většině případů zemědělci, farmáři, kteří právě vlivem povodní, cyklon, hurikánů, ale také třeba sucha ztrácejí základní zdroje své obživy, což je vlastně ekonomický fenomén a tím pádem dochází k tomu propojení.
Když se podíváme na predikce, tak do roku 2050 by na světě mohlo být přes 216 milionů klimatických migrantů. Už v roce 2022 jich prý bylo víc než válečných uprchlíků. Co je tedy nutí opustit domovy? Je to fakt, že nemají práci, nemají obživu? Nebo je to v případě zvedání hladiny oceánů třeba to, že už tam opravdu není možnost žít kvůli nedostatku vody nebo naopak přílišnému množství mořské vody?
Když začnu od konce, tak zvyšování hladiny moří zatím nevyvolává masivní migrační proudy. Zatím máme data jen z některých nízko ležících ostrovů nebo pobřežních oblastí a mluvíme spíše o tisících nebo desítkách tisíc lidí, kteří ale na druhou stranu musí tuhle oblast opustit permanentně. V těchto případech se už není kam vracet.
Kdežto ta velká čísla, ty desítky milionů, které jste zmínila, jsou lidé, kteří opouštějí ty oblasti nejčastěji kvůli povodním. Ale oni tu šanci vrátit se zatím mají a záleží na jejich kapacitě sociální a ekonomické, jestli se jim to vyplatí, nebo ne. Někteří z nich už zůstanou ve městech nebo více bezpečných lokalitách na venkově a už se nevrací. Byl jsem v takových komunitách v bangladéšské deltě, kde opravdu lidé přesídlili, vystavěli si nové, více rezilientní domy, žijí už v lepších podmínkách a jsou více spokojení.
Anebo jsem je potkal právě v těch městech, hlavních městech nebo regionálních hlavních městech, Khulna, Dhaka. A tam tito lidé zůstávají, už se nehodlají vrátit. Ale zatím, aspoň dle dat, která znám nebo která já mám, se většina z nich vrací. Můžu říct snad i drtivá většina. To znamená, že ten důležitý faktor, který rozhoduje, jestli zůstat, nebo se vrátit, je dán vlastnictvím půdy a ekonomickými příležitostmi. Pokud neztrácí přístup ke své půdě a pokud tato půda není trvale nebo na dalších 10–15 let zaplavená vlivem eroze, tak ti lidé už zůstávají ve městech.
Takhle to zní, jako by to byl problém Asie, Afriky, ale povodně máme i v Česku.
Povodně máme i v Česku. My jsme tu také zhruba před 12 lety dělali poměrně masivní výzkum oblasti povodí řeky Bečvy. Mezi více než 600 domácnostmi jsme zjišťovali, jaké byly dopady povodní v této oblasti od roku 1997. To byly ty velké moravské povodně, vlastně v moderní historii České republiky největší povodně, které tuhle zemi postihly. Ale tato oblast byla postižena i dalšími povodněmi až do roku 2010, v některých oblastech i čtyřikrát za toto období. A my jsme se ptali, jakým způsobem se adaptují.
Zjistili jsme, že někteří z nich opravdu odešli z této oblasti, zvláště když byli postiženi opakovaně, tak to prostě vzdali. S těmi jsme bohužel neměli šanci mluvit, protože na základě zákona o osobních informacích jsme se nemohli dostat k novým adresám a kontaktům, abychom je oslovili. Ale viděli jsme ty prázdné domy, a když jsme mluvili se starosty a starostkami z těchto obcí, tak nám potvrdili, že právě tihle lidé už tady nežijí a po těchto povodních odešli pryč.
Těch byla ale menšina. Většina se snaží zůstat právě na základě vlastnictví půdy a nemovitosti, kterou zde mají. Snaží se adaptovat. Zjistili jsme, mimo jiné, že se neadaptují ti, kteří byli postiženi nejčastěji. A naopak se snaží připravit na další povodně ti, kteří byli postiženi jen jednou anebo jim riziko povodní příliš nehrozí.
Snaží se zpevnit pozemky, které tam mají, snaží se vybudovat nějaké valy tak, aby se voda už nedostala do jejich domů, anebo někteří z nich se snaží přestěhovat v rámci těch obcí. Pro mě to bylo zajímavé po letech výzkumu klimatické migrace. Přestože výzkumy jsem dělal po celém světě, tak tady, kousek od místa, kde žiju, jsem našel první pozitivní případ klimatické migrace. Lidé z postižené části obce se přestěhovali na kopec nebo do kopce, kde si postavili absolutně nový dům, vyměnili pozemky s obcí, dva roky žili v nějakých sociálních bytech, během té doby vystavěli naprosto rezilientní dům, kde použili veškerá možná adaptační opatření, která byste si mohla v ČR představit. Žijí prostě v třígeneračním domě a vypadali jako velice šťastní a spokojení lidé ve srovnání s tím, jak to muselo vypadat v roce 1997, když mi ukazovali to místo, kde byl jejich dům téměř zbořený a pak byl naprosto srovnán se zemí, protože už nebylo možné v něm dál žít.
Takže i v Česku klimatická změna způsobuje klimatickou migraci, ale takovou trochu jinou, než o které většinou mluvíme. Když se vrátím k té globální klimatické migraci, je to tak, že klimatická změna nutí k migraci ty nejchudší? Anebo to neplatí? Protože voda si nevybírá.
Voda si nevybírá, sucho si nevybírá, vlastně všechny ty přírodní hazardy nebo environmentální změny působí stejně. Ale samozřejmě více rezilientní jsou lidé s většími příjmy. To znamená, že ti, co mají větší příjmy, mají možnost se přestěhovat a dost často zvolí bezpečnější bydlení v bezpečnější oblasti. Lidé, kteří mají nižší příjmy, ti už musí volit a udělat si cost-benefit analýzu, jestli zůstanou, protože ta možnost přemístit se je drahá. Takže když odpovím na vaši otázku, nejchudší z nejchudších nemůžou migrovat, protože oni ztratili vlastně téměř všechno, i ten zdroj obživy, a nemají peníze na to, někam migrovat. Migrace je drahá.
Potřebujete mít určitou kapacitu, informace, znalosti a peníze na to, dostat se do této oblasti. Takže nejčastější migrační strategie, kterou můžeme vidět třeba i u ekonomických pracovních migrantů, kteří do EU přicházejí z Afriky a Asie, je ta, že vysílají člena domácnosti. Jednoho dva, co jim dovolí finance. Ti se snaží najít nové, bezpečnější a samozřejmě také z pohledu ekonomiky domácnosti nebo i vzdělání lepší místo.
A pokud ho najdou, snaží se pak pozvat zbytek rodiny nebo domácnosti do těchto oblastí. Funguje to jak v rámci jednotlivých postižených států rozvojového světa, jak v rámci regionů, zkoumal jsem například Bangladéšany odcházející do Indie, tak to funguje i mezikontinentálně. Jsou to ti lidé, o kterých jsem hovořil, kteří přicházejí z toho středního východu Afriky do Evropy.
Vy jste to naznačil na začátku. Evropa čím dál tím častěji hledá cesty, jak tyto migranty od cesty do Evropy odradit. Zároveň jste ale ve svém vystoupení řekl, že nemigrace je nejhorší cesta.
Evropa dělá obě dvě strategie. Snaží se sem některé migranty nalákat. Má celou řadu programů a projektů, jak sem nalákat tzv. vysoce kvalifikované migranty, to znamená imigranty, kteří mají vysoké kompetence. Nemusí být nutně vysokoškolsky vzdělaní, ale mají třeba IT kompetence, které se tady do určité doby žádaly. Nebo jsou jiným způsobem vzdělaní a my je tu potřebujeme. Takže Evropa na jednu stranu sem láká imigraci, protože si je vědoma toho, že stárne. Ale na druhé straně je i to, co jste říkala, to znamená, že se snaží bránit té neřízené migraci. Snaží se tu migraci řídit. Což je správný koncept, který určitě lze dělat.
Ale to, co nefunguje, je ta restrikce. To znamená, pokud my na jednu stranu dáme jenom zákazy a nedáme sem na druhou stranu nástroje, aby se ti lidé měli možnost sem dostat legálním způsobem, regulérními cestami, tak v tom případě vytváříme prostor pro to, aby se ti lidé sem dostávali neregulérními cestami. Někdo to nepřesně nazývá nelegálními.
To je samozřejmě cesta i pro převaděče, převaděčské skupiny, které se snažíme kriminalizovat. Oni ale v podstatě nabízejí servis, jak se sem dostat. To znamená, že ta správná cesta by měla existovat, to, co jste zmínila, je snažit se tu migraci řídit.
A nabízet obě cesty. Motivovat k tomu, protože my tu pracovní sílu tady potřebujeme. Potřebujeme ji nejen my v České republice, ale v celé Evropě.
Protože jsou tady povolání, která už nechceme vykonávat anebo je nechceme vykonávat za nízké ceny, kdežto oni o to zájem mají. My je tady v té ekonomice potřebujeme. Na druhou stranu nemůžeme sem pozvat všechny, protože na to nemáme vhodné kapacity od bydlení po sociální, zdravotní a další systémy.
Takže snaha řídit tu migraci je ta správná snaha. Co se týká druhé části vaší otázky, že nemigrace je ta špatná strategie, tak to je právě to, co se v angličtině nazývá „trapped population“. To jsou lidé, kteří by chtěli odejít, a ti jsou i tady v České republice, ale nemají šanci.
Jestli to mohu vztáhnout k případu v České republice, ať je to bližší, zvláště také z pohledu pojišťoven, tak to jsou třeba lidé, které my jsme našli v povodí té řeky Bečvy, kteří jsou opakovaně, třeba i každým rokem, zaplavováni. Samozřejmě pojišťovny je z ekonomických důvodů odmítají pojistit, ale ti lidé nemají jinou šanci. Oni by rádi i ten dům prodali, ale on je neprodejný.
Oni by ho rádi prodali a za utržené peníze by si koupili bydlení v nějakém městě, koupili si třeba i menší byt, aby tam mohli dál žít, ale v podstatě nemají šanci. Když jsem se jich ptal, co třeba hypotéka, tak celá řada z nich už byla na úrovni seniorního věku nebo byli dokonce v důchodu, takže tito lidé jsou bez šance. Žádná banka jim půjčku nedá. Ale pokud ještě v důchodovém věku nebyli, tak stejně tu půjčku nedostali, protože ta hypotéka je na 15 20 i více let a oni ji už prostě nedostanou. Nebo ani jejich příjmy nebyly dostatečné.
To znamená, že oni jsou uvězněni v tom systému bez podpory veřejných institucí a nemají jak se z t oho dostat pryč. Na druhou stranu jsme v našem výzkumu našli populace, a to bylo velmi často, kdy ti lidé, protože výzkum byl uskutečněn na venkově, v malých městech a vesnicích, neměli dostatečné příjmy k tomu, aby se mohli adaptovat, opravit své domy a tak dále. Celá řada, skoro všichni, si stěžovali, že získali poměrně malé procento škody, že jim pojišťovny, ať to byla jakákoliv, nebyly ochotny uhradit 90–100 % jejich škod, a naše průměry ukázaly, že maximum, kam se lidé dostali, bylo 50–60 %. Nejčastější míra byla kolem 30–40 %. Ten zbytek na to neměl dostatečné příjmy, takže se snažili nalézt práci v nejbližších městech, kde měli příjmy vyšší.
Zvýšili tedy svou, v angličtině se tomu říká „commuting“, dojezdovou vzdálenost do měst, kde se snažili najít lépe placenou práci, tak aby ty získané peníze navíc mohli investovat do opravy svých domů a nových adaptačních opatření.
Zmínil jste takzvanou podpojištěnost, o které se v rámci České republiky hodně v poslední době mluví, protože to ukázal jak případ povodní, tak případ tornáda, kdy si lidé opravdu neaktualizují hodnotu nemovitosti tak, aby odpovídala dnešní době, a to se pak projevuje i v jejich pojistném. Kdybychom to měli shrnout a vrátila bych se na ten globálnější obrázek, kdy čeká svět, Evropu ta hlavní migrační vlna, kdy se ty klimatické změny projeví natolik, že klimatických migrantů bude opravdu velké množství, jak se na to může už dnes připravit, aby z toho těžila, aby ji to neohrozilo?
Já myslím, že to nevíme. Kdybych tohle věděl, tak už přebírám nějakou Nobelovu cenu za ekonomii, mír a možná ještě něco jiného dohromady. To opravdu nevíme. Tady, jak jsem říkal, výzkum začal před více než 10–15 lety a podmínky se velice mění. Ty klimatické podmínky, ta jejich kaskádovitost se proměňují.
My tady ještě nemáme dostatek informací, jak se mění prostředí, ve kterém tito lidé žijí, a jak se změní jejich rezilience, jakou mají ještě kapacitu. My jsme naopak překvapeni. Zjišťujeme, že tu rezilientní kapacitu mají poměrně vysokou, vyšší, než jsme si původně mysleli. Takže nás spíš překvapuje, jak jsou odolní.
Nicméně, nechci se vyhnout vaší otázce, to by nebylo fér. Když se vrátíme k mé myšlence, kterou jsem naznačil, že to propojení pracovní migrace je s tou klimatickou a že do budoucna ta pracovní migrace bude více a více klimatická, tak si myslím, že během několika desetiletí opravdu budeme tady mít lidi, kteří budou již dopředu vědět, ještě než ztratí úplně všechno, že pro ně bude lepší změnit místo svého pobytu, a vlivem sociálních médií nebo těch médií, která budou za 10 15 20 let, budou vědět, jak se sem dostat a jaký je tady život.
A když se ještě splní to, co ukazuje můj výzkum, že jsou to dost často mladí lidé, kteří mají své přirozené ambice, kteří zjišťují, že je nejsou schopni naplnit ve svých chudých ekonomikách, ale jsou si jisti, že by to mohli učinit v těch bohatých, protože tam jsou možnosti větší, tak když se tyhle tři faktory spojí, tak si myslím, že ti lidé budou mít větší šanci a zároveň větší úspěšnost dostat se sem. A myslím si, že s trendem stárnutí evropské populace tu budou možná i více vítáni, než jsou v současné době.
