V případech náhrady újmy na zdraví je již téměř neodmyslitelnou pomůckou metodika Nejvyššího soudu, která pro účely určení výše bolestného obsahuje přehled bolestivých stavů ohodnocených body, kterým se následně přiřazuje finanční hodnota. Z podstaty věci tento výčet neobsahuje všechny možné bolestivé stavy a zejména neobsahuje bolestivé stavy způsobené lékařskými zákroky. Pro tyto případy metodika stanoví, že má být použita položka svou povahou nejbližší. V praxi pak tato analogická aplikace často působí problémy.
Právě problematikou analogické aplikace položek metodiky a jejích limitů při ohodnocení bolestivých stavů způsobených lékařskými zákroky se v nedávném rozhodnutí pod spisovou značkou 22 Cdo 455/2022 zabýval Nejvyšší soud.
Žalobce v tomto případě při srážce s automobilem utrpěl četná závažná zranění, která si vyžádala řadu lékařských zákroků. V rámci soudního řízení bylo zpracováno několik znaleckých posudků, přičemž v jednom z nich znalec přistoupil k hodnocení bolestivosti jednotlivých lékařských zákroků analogicky podle metodiky a ohodnotil například anestezii jako těžký otřes mozku nebo zavedení dýchací trubice jako položky cizí těleso v ústech, hrtanu a průdušnici. Soudy prvního i druhého stupně toto hodnocení znalce odmítly jako excesivní s tím, že všechny lékařské zákroky, které žalobce prodělal, byly provedeny v důsledku řešení primárního úrazu a jejich ocenění je vyjádřeno již v bolestném za úraz. Dále zdůraznily nepřiměřenost bodového ohodnocení analogicky aplikovaných položek, když je podle nich nezbytné rozlišovat mezi bolestí způsobenou vražením cizího tělesa do lidského těla zpravidla za plného vědomí a šetrným zavedením lékařského nástroje s použitím analgetik (souhrn bodů za takto analogicky znalcem ohodnocené lékařské zákroky odpovídal například položce traumatické amputace ruky v zápěstí). Žalobci tedy přiznali nárok na bolestné pouze ve výši, která odpovídala primárnímu úrazu.
Nejvyšší soud dal soudům nižších stupňů za pravdu v tom, že nemají pouze nekriticky přebírat závěry znaleckých posudků, nicméně zdůraznil, že posouzení míry vytrpěné bolesti je odbornou otázkou, a musí být proto hodnoceno znalcem. Pokud se bodové hodnocení určené znalcem jeví jako nepřiměřené, jako tomu bylo v tomto případě, nemůže soud bez dalšího rozhodnout, že takové bolestivé stavy nebudou odškodněny, ale má si případně za účelem ohodnocení bolesti vytrpěné při konkrétním lékařském zákroku vyžádat posudek od specializovaného lékaře.
Zároveň Nejvyšší soud potvrdil, že nemá být hodnocen každý dílčí úkon nebo „každý řez skalpelem“ samostatně, i to, že první operace má být hodnocena jako otevřená rána a další invazivní zákroky mají být hodnoceny samostatně, jen pokud jsou srovnatelné s operací (nemá být tedy odškodňována například nitrožilní aplikace léků apod.). V ostatních případech je bolestivost léčby zahrnuta již v hodnocení bolestného za úraz. Nejvyšší soud však připustil, že v případech, které si vyžádají významné invazivní zákroky nad rámec obvyklého způsobu léčby, je namístě, aby byly odčiněny i bolesti spojené s takovými zákroky. Pro tyto případy Nejvyšší soud považuje za využitelný systém, kdy je analogicky použita položka metodiky, u které dojde k poměrnému snížení bodového hodnocení například na polovinu.
K použití metodiky se nedávno vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutí pod spisovou značkou I. ÚS 1010/22, ve kterém se zabýval výší náhrady za ztížení společenského uplatnění. I Ústavní soud potvrdil povinnost soudů aktivně se zapojit do určení výše náhrady nemajetkové újmy oproti nekritickému přejímání závěrů znaleckých posudků. Zašel v tomto ohledu nicméněještě o krok dál, když soudům uložil pečlivě posuzovat, zda je v konkrétním případě míra ztížení společenského uplatnění skutečně odbornou otázkou, kterou má hodnotit znalec. Podle Ústavního soudu totiž stačí k vyřešení této otázky často vlastní závěr soudu na základě jiných důkazních prostředků, zejména svědeckých a účastnických výpovědí.
Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy na jednu stranu otevírá možnost uplatněnínároku na bolestné i ve vztahu k některým samostatným lékařským zákrokům, zároveňale explicitně odmítá excesivní analogické hodnocení dílčích úkonů podle položek, které bolesti skutečně vytrpěné při takovém zákroku zjevně neodpovídají. V návaznosti narozhodnutí Ústavního soudu pak můžeme jen zvědavě vyčkávat, zda jeho přání odklonu odmetodiky bude obecnými soudy vyslyšeno.
