Chybí písemná smlouva. Co to pro pojistitele znamená?

Nejvyšší soud vyložil, že odpověď na tuto otázku je nutné hledat ve smyslu a účelu ustanovení, které povinnost písemné formy vyžaduje. Účelem písemné formy je přitom ochrana soukromých zájmů – plní zejména takzvanou varovnou funkci vůči pojistníkovi. Pokud totiž pojistník uzavírá pojistnou smlouvu na dobu delší než jeden rok, lze očekávat, že se zavazuje k platbě relativně vysokého pojistného – a zákon se jej tudíž snaží v tomto směru chránit před neuváženým krokem. Druhým účelem je usnadnit pojistníkovi případné dokazování toho, že k uzavření pojistné smlouvy došlo. Vzhledem k tomu, že písemná forma neslouží k ochraně veřejného zájmu, může její nedodržení způsobit nanejvýš relativní neplatnost.³ Relativní neplatnosti se však může dovolat pouze ten, na jehož ochranu je neplatnost stanovena – tedy pojistník.

Neméně zajímavý je také kontext, který Nejvyšší soud k rozhodování o této otázce vedl. Ačkoliv skutkový stav není z rozhodnutí zcela zřejmý, jisté je, že zde byla snaha pojistitele a pojistníka „reaktivovat“ pojistnou smlouvu, která předtím zanikla pro neplacení pojistného. V naší praxi se ukazuje, že se jedná o poměrně častý nástroj, kterým pojistitelé dávají svým klientům možnost pokračovat v pojistném vztahu, pokud dlužné pojistné doplatí. Odvolací soud zde přitom potvrdil, že ve chvíli, kdy již došlo k zániku smluvního vztahu, není „reaktivace“ ničím jiným než uzavřením nové pojistné smlouvy za stejných či obdobných podmínek. S tímto názorem se pak implicitně ztotožnil i Nejvyšší soud.

Pojistitel by měl mít tudíž na paměti, že i v případě, kdy vůle stran směřuje k obnovení pojistného vztahu, který zde dříve existoval, je nutné „reaktivaci“ vnímat jako proces uzavírání nové smlouvy, a to se všemi jeho náležitostmi.

Pokud však při uzavírání smlouvy nebude dodržena písemná forma, neplatnosti právního jednání se sám pojistitel dovolat nemůže a učinit tak může pouze pojistník. Podle § 2758 odst. 2 občanského zákoníku ale platí, že nedostatek formy pojistné smlouvy je zhojen, „přijal-li pojistník nabídku včasným zaplacením pojistného“. S ohledem na to, že typickou podmínkou „reaktivace“ bývá požadavek na úhradu pojistného, by se mohlo zdát, že ryze neformální „reaktivaci“ nic nebrání.

I přesto je ale potřeba dbát na určitost projevu vůle, kdy může při reaktivaci pouhým odkazem na parametry zaniklé smlouvy vzniknout například pochybnost, na jakou dobu se nový pojistný vztah sjednává. S uzavřením nové pojistné smlouvy je spojena také řada povinností pojistitele, jako například vystavení pojistky. Zapomenout nelze ani na veřejnoprávní povinnosti v souvislosti s předsmluvní fází, zejména zjišťování potřeb a cílů zákazníka, vyhotovení záznamu z jednání a poskytnutí povinných předsmluvních informací.

Pokud bude přihlédnuto k výše uvedenému, nelze podle našeho názoru odsoudit to, že pojistitel přijme jisté riziko související s tím, že jím (pečlivě) zvolený technický způsob komunikace nevyhoví konzervativnímu pohledu soudu na požadavky písemné formy. Trend bezpapírové komunikace je nezpochybnitelný a ani pojišťovny nemohou zůstat pozadu. Při rozhodování o tom by však mělo být bráno v potaz, jaká právní jednání mohou být stižena neplatností, aby se z mírného rizika nestalo riziko systémové, které by mohlo být v budoucnu zneužito „hromadnými akcemi“ proti pojistiteli.