Wrongful birth: Nejvyšší soud poprvé k náhradě za nesprávně provedený screening

Jde o žaloby, kterými se domáhají nároku na náhradu nemajetkové újmy rodiče dítěte, které trpí genetickým onemocněním zjistitelným při těhotenském screeningu, který ovšem v důsledku pochybení zdravotnického zařízení takovou vývojovou vadu plodu neodhalil. Tento typ nároků je rozšířený zejména v USA a Velké Británii, tedy v odlišných právních řádech common law. K této problematice se ale již měl možnost několikrát vyjádřit i Evropský soud pro lidská práva¹ a řada evropských států² . Český Nejvyšší soud se takovým nárokem nicméně zabýval letos v lednu úplně poprvé v rozhodnutí pod spisovou značkou 25 Cdo 2202/2021.

Rodiče dcery, která se narodila s Downovým syndromem přesto, že genetické testy v prvním trimestru riziko tohoto syndromu vinou chybného provedení neindikovaly, se po zdravotnickém zařízení domáhají náhrady újmy za to, že byli zbaveni možnosti se rozhodnout pro interrupci, jsou nuceni žít s obavami o vývoj a zdraví své dcery a péče o ni významně zasahuje do jejich každodenního života. Nejvyšší soud při svém rozhodování provedl poměrně zevrubné úvahy založené na obecných východiscích práva na náhradu újmy za zásah do osobnostních práv člověka, zahraniční rozhodovací praxi, ale právě také posuzování základních etických a společenských otázek (podrobnosti se dočtete v odůvodnění rozsudku) a dospěl k závěru, že neodhalení genetické vady plodu v důsledku pochybení zdravotnického zařízení může představovat zásah do osobnostních práv rodičů a způsobit nemajetkovou újmu, která je nahraditelná. Zdůraznil však, že je nezbytné důsledně odlišovat, do jakých jednotlivých osobnostních práv bylo v daném případě zasaženo a jaká újma tím byla způsobena. Konkrétně pak vymezil tři kategorie zásahů do osobnostních práv a související újmy, které mohou v takových případech vznikat: (1) újma způsobená zásahem do práva rodičů na reprodukční sebeurčení a plánování rodiny; (2) újma způsobená šokem při zjištění skutečného zdravotního stavu dítěte; (3) nemajetková újma způsobená zásahem do práva na soukromý a rodinný život vznikající tím, že rodiče musí být svědky života svého handicapovaného dítěte a že prožívají strach o jeho vývoj a budoucnost.

První z typů újmy je věcně způsoben tím, že jsou rodiče v důsledku nesprávně provedeného vyšetření zbaveni možnosti se rozhodnout, zda chtějí v těhotenství pokračovat, nebo jestli s ohledem na zjištěnou diagnózu podstoupí umělé přerušení těhotenství. Zásadním předpokladem pro vznik takového nároku proto je, aby rodiče měli v případě správné diagnózy možnost interrupci podstoupit. Tato základní premisa v českém právním prostředí naplněna je, jelikož umělé přerušení těhotenství je při splnění zákonných podmínek dovoleno.

Zatímco u prvních dvou typů zásahu do osobnostních práv újma zpravidla vzniká jako přímý následek nesprávně provedeného screeningu, u třetího typu Nejvyšší soud zdůraznil, že je nezbytné, aby bylo v řízení postaveno na jisto, že je mezi porušením povinnosti zdravotnického zařízení při provádění testu a vznikem nemajetkové újmy zachována příčinná souvislost. V těchto případech by totiž újma nevznikla pouze za předpokladu, že by se dítě nenarodilo, a musí být tedy prokázáno, že by matka dítěte při správném provedení screeningu bývala skutečně podstoupila interrupci. Základními parametry tohoto posouzení pak podle Nejvyššího soudu bude zkoumání, zda by matce v takovém rozhodnutí nebránil například zdravotní stav nebo náboženské vyznání.

Závěrem poskytl Nejvyšší soud také obecná východiska pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu v případech wrongful birth, přičemž vycházel z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který považuje za přiměřenou náhradu za zmařený život částku 100 000 EUR. Zdůraznil přitom, že v daném případě nebylo rodičům zasaženo ani do práva na život či zdraví, ale do jiných osobnostních práv, u kterých by se s přihlédnutím k jejich zařazení v Listině měla náhrada újmy pohybovat v rozmezí tří až dvaceti procent částky přiznávané za zásah do práva na život jako tu nejzávažnější újmu. O konkrétní výši náhrady ovšem budou v tomto případě rozhodovat soudy nižších stupňů, kterým Nejvyšší soud vrátil případ k dalšímu řízení.