Likvidátor má především hledat, jak škodu bez průtahů zaplatit

foto © Goran Tačevski

V první řadě mi dovolte poblahopřát Vám k získání ocenění osobnost pojistného trhu. V pojišťovnictví působíte téměř půl století. Co to pro Vás znamená?

Je to určitě dost dlouhá doba, navíc v jediném oboru. Vnímám to dnes jako svůj hezky strávený pracovní život. Fakt, že jsem neměl potřebu obor měnit, svědčí o tom, že mě ta práce vždy bavila a že jsem si tedy po absolvování vysoké školy zvolil dobře. K volbě mě přimělo dvousemestrální studium kurzu pojišťovnictví v zahraničním obchodě na Obchodní fakultě VŠE. Navíc pojišťovnictví je obsáhlý obor a ani za tak dlouhou dobu ho nelze plně profesně absolvovat. Já jsem například nikdy nepracoval v životním pojištění a také o něm pramálo vím. No a ještě dlužno dodat, že po tom téměř půlstoletí najednou vidíte, jak to vlastně rychle uběhlo…

Svou kariéru jste začínal ještě před revolucí. Co se Vám vybaví, když se řekne socialistické pojišťovnictví nebo Česká státní pojišťovna?

Termíny jako socialistické pojišťovnictví nebo politická ekonomie socialismu vyučovaná na VŠE působí spíše úsměvně. Něco jiného je Česká státní pojišťovna se svou známou budovou ve Spálené ulici, kde jsem v roce 1979 začal pracovat. Nastoupil jsem do specializovaného útvaru – závodu pro zahraniční pojištění a zajištění (ZPZ). Zde se jednalo o devizová rizika a pojištění fungovalo srovnatelně se západními pojišťovacími trhy. Našimi klienty byly podniky zahraničního obchodu, ČSA a Československá námořní plavba. Rizika byla běžně zajišťována na londýnském trhu a v Munich Re. Začínal jsem jako likvidátor marine škod v oddělení vývozu, později jsem se specializoval na vývozní investiční celky a také námořní kasko a institut společné havárie.

Navíc Česká státní pojišťovna byli především lidé, kteří tvořili základ dnešní podoby pojistného trhu. Já jsem zde strávil v první etapě krásných 12 let, opouštěl ji z pozice ředitele odboru likvidace škod. Z řad pojišťovny se rekrutovali mnozí ředitelé nově vznikajících pojišťoven a makléřských společností po sametové revoluci.

Jako likvidátor jste pracoval i v Indii. Jak na to vzpomínáte? A liší se procesy likvidace v exotických krajích?

Ještě častěji než v Indii jsem likvidoval škody na investičních celcích v Africe a arabském světě. Československo bylo velkým vývozcem investičních celků do tehdy spřátelených zemí (Libye, Egypt, Súdán, Etiopie, Sýrie, Irák, Írán, Řecko a samozřejmě Sovětský svaz). Vyvážely se kompletní technologie pro pivovary, textilní továrny, elektrárny, rafinérie ropy, geologické vrty atd. Ve většině těchto zemí bylo povinné lokální pojištění (admitted), které však nebylo klientům k užitku. Většinou nenabízelo potřebný rozsah pojištění, v případě škod neposkytovalo plnění vůbec, a pokud ano, pak v lokáních měnách. Proto podniky zahraničního obchodu uzavíraly navíc pojištění doma u ZPZ České státní pojišťovny. V součtu jsem na investičních celcích v zahraničí strávil cca jeden rok, vzpomínám na desítky služebních cest rád, poznal jsem země a místa, kam se běžně necestuje, setkal jsem se s mnoha zajímavými lidmi a odborníky z dodavatelských výrobních podniků. Ve spolupráci s nimi se dařilo na místě po ohledání škod často minimalizovat jejich rozsah a tím pádem i výši náhrad, neboť lidé z výrobních závodů byli vždy schopni a ochotni řadu škod řešit formou oprav, zatímco naši klienti z podniků zahraničního obchodu rádi automaticky prosazovali náhradní dodávky v plném rozsahu. Jednalo se přitom vždy o škody velkého rozsahu často v řádu desítek milionů korun, ať už šlo o škody z dopravy, nebo vlastní montáže.

Rozjížděl jste také pobočku makléřské společnosti MARSH v Praze. V jejím čele jste pak působil celých 7 let. Může se podle Vás podobný příběh opakovat i dnes?

Počátek devadesátých let byl pro rozvoj pojistného trhu neopakovatelnou dobou, velice hektickou s velkým očekáváním u všech nově vznikajících subjektů. Dnes je trh již značně saturován, ale nedá se vyloučit příběh nějakého nového hráče na trhu (třeba i z řad těch, kteří tady již byli, po nějaké době činnost ukončili a rozhodnou se vrátit). Nicméně určitě ten potencionální příběh bude postrádat to porevoluční nadšení a očekávání.

Během své kariéry jste pracoval jak na straně makléřů, tak pojistitelů. Jak hodnotíte tyto světy? Liší se od sebe a v čem?

Jsou součástí jednoho oboru, ale jak říkáte, jsou to dva světy. Když je mám porovnat a vyjádřit se co nejjednodušeji, řekl bych, že svět pojistitelů je jaksi klidnější. U makléřů je více cítit tlak klientů, pracovní náplň a sjednávané produkty se častěji mění se skladbou a potřebami klientely. Makléř tedy většinou musí obsáhnout celou škálu produktů a nejlépe od všech pojistitelů, kteří ten který produkt nabízejí. Smyslem je vybrat pro klienta to nejvhodnější krytí z nabídky celého trhu. Pojistitel to má trochu jednodušší. Ale berme tohle jednoduché porovnání s rezervou. Nakonec cíl je pro oba světy totožný, všichni chtějí mít spokojené klienty a mít s nimi dobré a perspektivní vztahy. A samozřejmě oba chtějí mít i dobré vztahy mezi sebou.

Před 30 lety jste stál u zrodu AČPM. Co vás tehdy vedlo k založení asociace? Jaké jste měli cíle? A podařilo se je naplnit?

V devadesátých letech se začal budovat skutečný konkurenční pojistný trh a bylo třeba se inspirovat tam, kde takové trhy již existovaly a fungovaly. U makléřů to začalo prostými smlouvami o spolupráci s pojišťovnami, byli jsme tehdy v Marsh and McLennan mezi prvními, kdo studovali znění takových smluv v zahraničí a pak s českou verzí šli vyjednávat do České pojišťovny. První diskuze o textu takových smluv byly docela zábavné. Taktéž bylo jasné, že vážnost a odbornost profese pojišťovacího makléře bude nutné zaštítit vlastní asociací, proto jsme se nejprve v užším kruhu mezinárodních makléřů (MARSH, Willis, Sedgwick a Minet) zhruba první rok scházeli, sháněli informace o činnosti makléřských asociací v zahraničí a připravovali první návrhy stanov a etických kodexů. Poté jsme iniciovali první schůzi v té době činných makléřských firem a asociaci formálně založili v březnu 1994. Dalším cílem bylo její zapojení do BIPAR, evropské federace pojišťovacích makléřů. AČPM byla oficiálně přijata za člena BIPAR v říjnu 1998.

Když vidíte asociaci dnes, posouvá se její úloha a fungování? A jaké momenty považujete v její historii za klíčové?

Jednoznačně ano, asociace urazila od devadesátých let velký kus cesty. Je to vidět v její činnosti, v počtu členů a stále narůstajícím objemu zprostředkovaného pojistného. Za klíčový moment v historii asociace považuji sjednocení s konkurenční Komorou pojišťovacích makléřů založenou v roce 1999 (původní název byl Sdružení nezávislých pojišťovacích makléřů). Dohoda o sloučení vstoupila v platnost 1. 1. 2005. AČPM je velmi aktivní v oblasti vzdělávání a zvyšování odborné úrovně, a to nejen svých členů. AČPM je také připomínkovým místem pro návrhy zákonných norem v pojišťovnictví, spolupodílela se na přípravě zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí. Tutéž roli plnila i při aplikaci směrnic Evropské unie do české legislativy, konkrétně IDD a českého zákona o distribuci pojištění a zajištění. Asociace důstojně hájí zájmy své profese a stala se uznávaným subjektem pojistného trhu.

Jak vnímáte aktuální vývoj pojistného trhu? Je podle Vás v lepší, nebo horší kondici než před 30 lety?

Zde je odpověď jednoduchá. Pojistný trh spatřuji ve výrazně lepší kondici než před 30 lety. I obecné povědomí o významu pojištění je na vyšší úrovni, roste propojištěnost a v konkurenčním prostředí je z čeho vybírat.

V jakých oblastech mají podle Vás pojišťovny nebo zprostředkovatelé rezervy?

Každá pojišťovna i každý makléř vědí o svých rezervách a vědí nejlépe, co a kdy ještě vylepšit. Jako v jiných oblastech i v pojišťovnictví jde vývoj velmi rychlým krokem. Zvládat vše od naplnění podmínek legislativy až po co nejlepší poskytování služeb i pro nejmenší klienty, pokud možno tou nejvyspělejší technikou, je opravdu fuška. Tím, že jsem strávil nejvíce let v likvidaci pojistných událostí, mohu se podělit o prostou moudrost svého prvního šéfa, který mi po dvou letech zaškolování sdělil toto: „Pamatujte si, že likvidátor má především hledat, jak škodu zaplatit, nikoliv jak ji zamítnout. A je-li škoda k zaplacení, pak ji má zaplatit bez zbytečných průtahů. Pokud škoda není pojištěním kryta a musí být zamítnuta, je to nepříjemné pro likvidátora a ještě více pro klienta, ale nezbývá než se s tím smířit a poučit se. Vždy se tím řiďte i pro zachování dobré pověsti pojišťovny.“

Pojišťovnictví jste zasvětil velkou část života. Co Vás na tomto oboru nejvíc bavilo nebo lákalo? A co byste vzkázal těm, kteří se po kariéře teprve rozhlížejí?

Jak jsem již říkal, ten obor je pestrý a rozsáhlý. Bavilo mě více věcí. Třeba moje první specializace na škody marine a investiční celky. Bavilo mě, že mohu při práci používat cizí jazyky. Bavilo mě učit se spoustu nových věcí při nástupu do makléřské firmy, bavila mě spolupráce s lidmi i vyhledávání nových kolegů. V MARSH jsme prvních 7 let neměli k dispozici žádné HR a personalistika byla na nás. Těší mne, že z prvních deseti vybraných zaměstnanců jsou dodnes respektovaní odborníci v pojišťovnictví, 3 z nich dokonce na pozici GŘ poboček zahraničních pojišťoven na českém trhu. Pro mladé lidi, kteří uvažují o zahájení kariéry v oboru pojišťovnictví, mám jednoduché doporučení. Jděte do toho s plným odhodláním, pokud vás první práce jen trochu zaujme, máte se co učit celý život a nebudete se nudit.

foto © Goran Tačevski