Soudní dvůr zamíchal kartami skupinového pojištění

Úprava flotilového pojišťování, tj. činnosti, kdy pojistník podnikatelským způsobem¹ nabízí možnost stát se pojištěným v rámci jím sjednané pojistné smlouvy, byla součástí zákona č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění (ZDPZ) od samotného počátku jeho účinnosti, tj. od 1. prosince 2018. Jednalo se však o čistě lokální úpravu, neboť směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/97 ze dne 20. ledna 2016 o distribuci pojištění (IDD), kterou jinak zmíněný zákon do českého právního řádu transponoval, skupinové pojištění v zásadě neupravovala, pouze v bodu 49 recitálu konstatovala, že by i pojištěným v tomto způsobu distribuce měla být poskytnuta určitá míra ochrany².

Důvodem přijetí lokální úpravy byla snaha zasadit tuto činnost, na trhu již značně rozšířenou, do určitého regulatorního rámce tak, aby pojištěným byla poskytnuta stejná míra ochrany, jaké požívají spotřebitelé při klasické distribuci pojištění. Současně tato pravidla měla za cíl tuto činnost omezit pouze na situace, kdy existuje reálná vazba mezi pojistníkem a pojištěným (nejde o uměle vytvořený vztah, ale o vztah, který má reálný základ, je založen např. prodejem zboží, poskytnutím služby, členstvím v zájmovém či profesním sdružení atd.), a zamezit tak de facto existenci tzv. otevřených flotil, prostřednictvím kterých bylo možné se vyhnout povinnostem jinak dopadajícím na standardní distribuci pojištění a které současně klientům přinášely zvýšená rizika.  

Přestože již v návrhu ZDPZ se o flotilovém pojišťování uvažovalo jako o zprostředkování, nakonec zákon výslovně zakotvil, že se o zprostředkování pojištění nejedná a že se tedy na tuto činnost nebude vztahovat zákon jako celek, ale pouze vybraná ustanovení, která zajistí, že pojištěným bude poskytována stejná úroveň ochrany, jakou by požívali při sjednání individuální pojistné smlouvy (pojistníci se tedy např. nemuseli registrovat, ale museli zjišťovat požadavky a potřeby pojištěných, museli jim poskytovat informace v potřebném rozsahu, museli disponovat přiměřenými odbornými znalostmi a dovednostmi apod.). 

I tato vybraná ustanovení se však na činnost flotilového pojišťování měla aplikovat pouze přiměřeně, tj. s ohledem na výklad poskytnutý Českou národní bankou³ přiměřeně postavení, které pojištěný zaujímá v rámci pojistné smlouvy, tedy se zohledněním skutečnosti, že není její stranou, nepřísluší mu stejná práva a povinnosti jako pojistníkovi, jinak by mu však měla být poskytována shodná míra ochrany.

Rozsudek SDEU

Popsaný stav ovšem zásadně změnil rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 29. září 2022 ve věci C-633/2020 –Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände – Verbraucherzentrale Bundesverband e.V. proti TC Medical Air Ambulance Agency GmbH (rozsudek SDEU)⁴, který výslovně deklaroval, že činnost pojistníka, který svým zákazníkům nabízí, aby se dobrovolně, za odměnu, kterou od nich obdrží, účastnili jím sjednaného skupinového pojištění, spadá do definice „zprostředkovatel pojištění“, resp. „distribuce pojištění“, uvedené v čl. 2 odst. 1 bodu 1 a 3 IDD, a jedná se tedy o činnost zprostředkování pojištění.

Vzhledem k tomu, že rozsudek SDEU v tomto ohledu v podstatě „dotvořil“ obsah IDD, současně tak zajistil, že se stávající znění § 4 odst. 5 ZDPZ⁵ dostalo do přímého rozporu se směrnicí. S ohledem na tyto závěry tak již bylo jasné, že udržet nadále pro tento typ činnosti speciální lokální režim, kdy se řada povinností z IDD (zejména registrační povinnost, povinnost náležité odbornosti či povinnost absolvovat následné vzdělávání) na tuto činnost neaplikovala, již nebude možné.

Uvedený rozpor založil České republice s ohledem na čl. 288 SFEU povinnost implementovat směrnici v souladu s výkladem přijatým Soudním dvorem EU, jinak by se vystavila jednak riziku zahájení řízení o porušení povinnosti před Soudním dvorem EU, ale i odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávnou implementací směrnice. Stát byl tedy nucen v co nejkratší době znění stávající úpravy tohoto způsobu distribuce novelizovat tak, aby lokální právní úpravu uvedl s takto dotvořeným zněním směrnice do souladu.

Návrh podoby implementace rozsudku SDEU za trh

Jakmile byl publikován rozsudek SDEU, začaly v rámci ČAP i pojišťoven velmi intenzivní analýzy s cílem připravit se na změny, které nezbytně vyvolá v rámci vnitrostátní legislativy. Jak již vyplývá z výše uvedeného obsahu rozsudku, bylo zřejmé, že nebude možné zachovat stávávající úpravu flotilového pojištění v ZDPZ beze změny. 

V této, pro trh poměrně nekomfortní, situaci lze ale určitě nalézt i něco pozitivního. Byli jsme totiž v tu dobu jednou z mála evropských zemí, která měla činnost flotiláře výslovně regulovanou legislativou, zatímco v řadě států tato činnost probíhala zcela mimo jakoukoliv legislativní úpravu, v jakési šedé zóně. To nám dávalo konkurenční výhodu v tom, že už zde byl nastavený konkrétní rámec povinností pro flotiláře, přestože nebyl zcela v souladu s požadavky rozsudku SDEU. Na flotiláře již podle současného znění ZDPZ dopadá informační povinnost, povinnosti týkající se odborné péče a jednání se zákazníkem, mají povinné vzdělávání a řadu dalších, bylo tedy na co navazovat. 

Pro další uvažování o podobě a vůbec o osudu flotilového pojištění bylo také zásadní, že rozsudek SDEU tuto činnost nezakázal, resp. není s ním v rozporu samotná možnost flotilového pojišťování, resp. činnost pojistníka spočívající v nabízení možnosti stát se pojištěným, pouze tuto činnost podřazuje pod distribuci. 

Protože jsme samozřejmě chtěli mít na budoucí podobu zákonné změny co největší vliv a být co nejvíc „in“, zpracovali jsme prvotní návrh novely ZDPZ. Naším cílem bylo navrhnout takové úpravy, které budou samozřejmě v souladu s rozsudkem SDEU i IDD, ale na druhou stranu pouze ty, které budou k naplnění tohoto cíle nezbytné a které zároveň v co nejširší možné míře umožní zachovat stávající a fungující distribuční řetězce flotilového pojištění.

Implementace rozsudku SDEU z pohledu Ministerstva financí

Tento pohled zastávali i kolegové z příslušného útvaru Ministerstva financí (MF), jimž jsme náš návrh předložili. Zde je namístě vyzdvihnout perfektní spolupráci s MF, kdy kolegové s námi již od začátku danou záležitost komunikovali a v průběhu celého přípravného a poté i legislativního procesu mezi námi proběhlo velké množství písemné komunikace, ale i osobních jednání, čehož si velmi vážíme a patří jim za to velký dík. Samozřejmě, že jsme ne vždy a na všech tématech nalezli shodu, ale jsme vděční, že jsme měli příležitost naši pozici přednést, odůvodnit a byli jsme vždy pozorně vyslechnuti. 

Ze strany pojišťoven bylo preferovaným řešením implementace rozsudku SDEU vytvoření samostatné kategorie pro flotiláře (když tedy odhlédneme od snahy najít řešení v rámci stávající právní úpravy a pouze například úpravou samoregulačního standardu, což se ale ukázalo jako nereálné). Podle našeho názoru by toto řešení bylo legislativně čistší, formulačně jednodušší, speciální pravidla jednání pro flotiláře by pro ně byla lépe seznatelná.

Nicméně zrovna toto téma bylo jedním z těch, na kterém se nám nepodařilo najít shodu. MF byla již od počátku proti, jejich hlavními argumenty bylo, že by řešení nové samostatné kategorie nebylo v souladu se záměrem rozsudku, a navíc že není v souladu s koncepcíZDPZ, kdy každý zprostředkovatel může být pouze v jedné roli. Pokud by se tedy z flotilářů stala samostatná kategorie zprostředkovatelů, nemohl by již takový subjekt zároveň působit jako samostatný zprostředkovatel (SZ) či doplňkový pojišťovací zprostředkovatel (DPZ), což se však v praxi velmi často děje (například 17 % flotilářů je zároveň DPZ).

Náš návrh, který jsme předložili MF, zakládal status flotiláře tím způsobem, že do seznamu definic navrhl vložit definici flotilového způsobu zprostředkování pojištění, a tedy tímto způsobem do ZDPZ jasně uvést, že flotilový způsob distribuce je zprostředkováním, a tedy pojistník provozující tento způsob podnikatelsky je pojišťovacím zprostředkovatelem. Přestože jsme navrhli vypustit stávající úpravu flotiláře v § 4, zachovali jsme produktové omezení a nemožnost distribuovat tímto způsobem rezervotvorné pojištění.

Klíčová témata jednání

Již od začátku bylo zřejmé, že dvěma klíčovými otázkami v rámci celé navrhované úpravy a také hlavním tématem v rámci diskusí s MF i ČNB bude otázka řetězení a způsobu prokazování odborné způsobilosti flotilářů. 

Podle aktuální právní úpravy (§ 47 ZDPZ) může být distribuční řetězec složen nanejvýš ze tří prvků: pojišťovna, samostatný zprostředkovatel a vázaný zástupce či doplňkový pojišťovací zprostředkovatel. Kromě toho mohou být tyto osoby zastupovány svými pracovníky. Flotilník nyní stojí mimo tento řetěz, protože dle § 4 ZDPZ činnost flotilníka není zprostředkováním pojištění. Nicméně pokud se flotilář stane zprostředkovatelem a bude se na něj aplikovat zákaz řetězení, většina stávajících distribučních řetězců by nemohla dále fungovat. Podle našeho názoru je tedy vhodné zavést pro tyto subjekty výjimku ze zákazu řetězení. Typicky například u leasingových společností převládá struktura ve formě pojišťovna – (mezi nimi někdy i makléř, který ale není součástí řetězce, jelikož zastupuje klienta) – leasingová společnost jako pojistník – dealer (už dnes registrovaný jako SZ). 

Druhým zásadním a rovněž velmi citlivým bodem je způsob prokázání odborné způsobilosti. Zde jsme byli již od začátku diskusí přesvědčeni o tom, že vzhledem k charakteru flotilové distribuce a tímto způsobem distribuovaných produktů by nebylo spravedlivé, efektivní a ani přiměřené požadovat u flotilářů zkoušku odborné způsobilosti stejnou, jako je tomu například u SZ. Podle nás, a bylo to také obsaženo již v našem prvním návrhu, je vhodné prokazovat odbornou způsobilost flotilářů jako dosud, tedy nadále formou vzdělávání, tak jak je to již nyní upraveno v samoregulačním standardu ČAP pro prokázání odborných znalostí a dovedností pojistníků při činnosti nabízení možnosti stát se pojištěným. S MF jsme na tomto řešení byli už od začátku ve shodě, naopak ČNB preferovala právě povinnost zkoušky odbornosti. Nicméně pokud jde o povinnost následného vzdělávání, tam uznáváme, že z hlediska souladu s IDD je nezbytné tuto povinnost do budoucna vztáhnout i na flotiláře, ale navrhovali jsme zvážit určitou přiměřenost, pokud jde o jeho rozsah.

Současná kompromisní podoba novely zákona o distribuci pojištění a zajištění

MF zpracovalo svůj návrh novely ZDPZ, kde legislativně-technicky odlišně od našeho návrhu upravilo postavení flotilářů a jejich povinnosti. I když jsme k návrhu měli řadu technických připomínek a doplnění, opět jsme se soustředili na ta naše dvě stěžejní témata. U prokázání odbornosti je i dle návrhu MF pro flotiláře dostatečné vzdělávání, zde jsme tedy ve shodě. Naopak zákazu řetězení se jejich návrh nijak nedotkl, což by fakticky znamenalo rozšíření zákazu i na flotiláře.

S MF jsme ale pokračovali v jednání a snažili se zejména u otázky řetězení vysvětlit praktické dopady tohoto zákazu na flotiláře, a to na konkrétních případech ze stávající distribuce, i když jsme se samozřejmě věnovali řadě dalších, i když už méně zásadních témat. 

Výsledkem těchto aktivit bylo, že novela ZDPZ byla odeslána do meziresortního připomínkového řízení v podobě, ve které pro nás je akceptovatelná, a to včetně navržených úprav v § 47 ZDPZ. Návrh totiž výslovně zavádí výjimku z tohoto ustanovení pro flotiláře („Jedná-li samostatný zprostředkovatel jako pojistník, může být při zprostředkování pojištění zastoupen také jiným samostatným zprostředkovatelem.“).

V návaznosti na průběh připomínkového řízení MF pak ještě upravilo rozdělení odpovědnosti mezi tyto zprostředkovatele tak, aby reflektovalo hlavní obavy a argumenty proti navržené výjimce ze zákazu řetězení zejména ze strany ČNB. Samostatný zprostředkovatel-pojistník by tak v tomto rozšířeném distribučním řetězci měl odpovídat i za jednání jiného samostatného zprostředkovatele, kterého k distribuci použije (a jeho vázaných zástupců a doplňkových zprostředkovatelů). Pojišťovna pouze ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody, pokud ho nepečlivě vybrala nebo na něj nedostatečně dohlížela. Samostatnému zprostředkovateli-pojistníkovi se rovněž přičítá i odpovědnost za přestupek dalších článků jím použitého distribučního řetězce, ačkoli vlastní odpovědnost těchto článků za přestupek tím není dotčena (za přestupek tak lze postihnout všechny články řetězce). Rovněž, v souladu i s našimi připomínkami, byla zavedena legisvakance v délce 6 měsíců.

Dopad novely na flotiláře a distribuční řetězce, ve kterých figurují, nebude zásadní ani devastující, ale k určitým změnám u nich a v distribučních sítích, jichž jsou součástí, bude muset dojít. Novými povinnostmi, které na ně dopadnou, budou zejména povinnost registrace u ČNB (pokud ještě nejsou registrováni jako jiný typ zprostředkovatele), splnění odborných předpokladů (tj. maturita či vyšší vzdělání a provádění následného vzdělávání, pořizování záznamu z jednání, povinnost vydávat potvrzení o pojištění), bude nezbytné aktualizovat a rozšířit manuál pro vzdělávání.

Bude-li novela přijata v uvedeném znění, pojišťovny i flotiláři budou z praktického pohledu muset – vedle přizpůsobení se novým požadavkům na vzdělání (kdy budou muset získat osvědčení o absolvování vzdělání pro skupinu odbornosti zprostředkování pojištění pojistníkem pro všechny své zaměstnance a osoby podílející se na distribuci pojištění) – v řadě případů rovněž přeregistrovat flotiláře do role více odpovídající jejich obchodnímu modelu a upravit pak i procesy i smlouvy s ostatními subjekty zapojenými do distribučního řetězce tak, aby odrážely nově představenou koncepci a rozdělení odpovědnosti. Právě tyto praktické oblasti zřejmě budou pro pojistníky a flotiláře představovat největší výzvy.