Domněnky a fikce ve smlouvách opět ve hře

Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu stála na premise, že smlouvy nemohou obsahovat domněnky či fikce, jelikož je to výsadou zákona. Argumentace spočívala v tom, že taková ujednání modifikují důkazní břemeno, což ale není možné, dokud to výslovně nepřipouští občanský soudní řád. V procesním právu se totiž neuplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“.¹ Ve světle této judikatury by tak mohlo být neplatné například takové ujednání, které s pomocí výrazu „má se za to“ či „platí, že“ vylučuje krytí některého specifického pojistného rizika pojistnou smlouvou.

V rozhodnutí ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, však Nejvyšší soud otočil. Rozhodnutí se konkrétně zabývalo situací, kdy smlouva o dílo mezi dvěma společnostmi obsahovala ustanovení, že „nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla či jiným způsobem bezdůvodně zmaří konečné předání díla a vyhotovení předávacího protokolu, považuje se dílo za řádně a včas předané“. Dovolatelka zpochybnila platnost tohoto smluvního ujednání, a to právě na základě výše popsané judikatury Nejvyššího soudu. Nyní však Nejvyšší soud uvedl, že přijetím nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) se situace změnila, jelikož je kladen větší důraz na skutečnou vůli jednajících osob a menší na formální hledisko projevu vůle. Soud se tak přiklonil k názoru, že smluvní ujednání, které obsahuje slovní spojení značící domněnku či fikci, není pouze z tohoto důvodu neplatné.

Finančním institucím toto rozhodnutí poskytuje větší flexibilitu při vytváření pojistných smluv a podmínek. Významný dopad může rozhodnutí mít hlavně u smluv adhezního typu, které jsou pro finanční instituce typické. Právě tyto smlouvy už z principu musí být schopné obsáhnout široké spektrum možností, aby byly použitelné pro co nejširší okruh potenciálních pojistníků. Jak již bylo naznačeno výše, představit si lze zejména širší možnosti při formulaci výluk z pojištění nebo vymezení rozsahu pojistného krytí. Pro stanovení, která pojistná rizika jsou smlouvou kryta, se fikce a domněnky přímo nabízejí.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu nicméně nelze vnímat tím způsobem, že bude odteď možné zařadit do smluv a obchodních podmínek jakoukoliv domněnku či fikci. Před zařazením každého takového ustanovení bude i nadále nutné důkladně zkoumat, zda nejsou dány jiné důvody neplatnosti. Kromě obecných korektivů, jako je rozpor s kogentním ustanovením zákona či dobrými mravy, se musí finanční instituce zabývat zejména ochranou spotřebitele či obecněji slabší smluvní strany. Myslet je třeba například na to, aby ujednání v adhezních smlouvách byla srozumitelná pro osobu průměrného rozumu – to vyžaduje opatrnost obzvláště při formulaci zmiňovaných vyvratitelných domněnek.

V pojistných podmínkách mohou domněnky a fikce také velmi lehce sklouznout k takzvaným překvapivým ustanovením, která druhá strana nemohla rozumně očekávat a která jsou zapovězena na základě § 1753 (nového) občanského zákoníku. Obchodní podmínky přitom „nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou“.² Pojišťovnami poměrně často využívané fikce doručení u některých právních jednání by pak mohly obstát, pokud budou koncipovány „spotřebitelsky přívětivě“ (např. nastanou až po opakovaném marném doručení či v důsledku např. neoznámení změny v adrese ze strany pojistníka).

Dané rozhodnutí Nejvyššího soudu lze bezpochyby vnímat jako významný a pozitivní krok směrem k větší autonomii vůle smluvních stran, zároveň ale v euforii z jeho přijetí nelze zapomenout na další pravidla regulující uzavírání smluv.