V posuzovaném případě šlo o spor, v němž se žalobkyně (daňová poradkyně) domáhala zaplacení částky z titulu náhrady škody, kterou jí měl způsobit její smluvní partner – daňový poradce, který jí a jejím klientům poskytoval daňové poradenství. Žalovaný škodu způsobil pochybením při podání žádosti o tzv. vratku DPH. Sdělení finančního úřadu, ze kterého bylo pochybení žalovaného patrné, žalobkyně obdržela 1. prosince 2014. Žalobkyně pak dne 22. února 2019 informovala o vzniku škody svého klienta. Klient poté vymáhal náhradu způsobené škody po žalobkyni, kterou žalobkyně uhradila prostřednictvím svého odpovědnostního pojistitele s tím, že výše pojistného plnění byla snížena o částku spoluúčasti ve výši 75 000 Kč.
Žalobkyně se následně domáhala po žalovaném náhrady škody odpovídající zaplacené spoluúčasti. Soud prvního stupně uzavřel, že vědomost o vzniklé škodě a o osobě povinné k její náhradě nabyli žalobkyně i její klient již v roce 2016 a ke dni podání žaloby byl tedy nárok promlčen. S tímto závěrem však nesouhlasil odvolací soud, který byl toho názoru, že tato vědomost vznikla žalobkyni až v roce 2019, kdy ji její klient k náhradě škody vyzval, a žalobě vyhověl.
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí nejprve obecně vyjádřil k počátku běhu promlčecí lhůty pro právo na náhradu škody. Nejprve přitom zdůraznil, že pro počátek běhu subjektivní tříleté promlčecí lhůty podle § 620 odstavce 1 občanského zákoníku je rozhodné, kdy se poškozený dozví o skutkových okolnostech, ze kterých lze dovodit vznik škody, její přibližný rozsah a také to, kdo za škodu pravděpodobně odpovídá.
Dále se Nejvyšší soud zabýval výkladem § 2952 občanského zákoníku, podle kterého může škoda spočívat i ve vzniku dluhu na straně poškozeného1, a poukázal na to, že nová právní úprava představuje odklon od dosavadního pojetí škody, podle kterého samotná existence pohledávky nebo soudní rozhodnutí o povinnosti zaplatit nepředstavovaly skutečnou škodu nebo ušlý zisk. Nově se naopak uplatní závěry potvrzené i odbornou literaturou2 o tom, že zatížení jmění dluhem představuje škodu, jinými slovy škodou na jmění není nutně jen zmenšení aktiv, ale i zvětšení pasiv.
V návaznosti na tento výklad Nejvyšší soud pak hodnotil počátek běhu promlčecí lhůty pro tento konkrétní spor. Uzavřel, že počátek běhu promlčecí lhůty je navázán na okamžik vzniku dluhu žalobkyně vůči jejímu klientovi, respektive k okamžiku, kdy se o vzniku dluhu žalobkyně dozvěděla nebo se dozvědět měla a mohla. Konkrétní datum pak soud navázal na 1. prosinec 2014, kdy žalobkyně obdržela rozhodnutí finančního úřadu, ze kterého bylo pochybení žalovaného patrné. Závěrem Nejvyšší soud dodal, že pro určení okamžiku počátku promlčecí lhůty není rozhodné, zda a kdy byl dluh částečně splněn z pojistného plnění, neboť právo na výplatu pojistného plnění nemá obecně povahu nároku na náhradu škody. Ze závěrů Nejvyššího soudu tedy plyne, že s uplatněním nároku na náhradu škody vůči potenciálnímu škůdci se poškozenému nevyplatí otálet. Je ale nezbytné trvat na tom, aby kvalita informací, které poškozený získá, byla dostatečná pro podání žaloby na náhradu škody, neboť okamžik získání těchto informací je okamžikem, kdy právo dospívá, a je tedy rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty.
1.Viz ustanovení § 2952 občanského zákoníku: „Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.“
2. MELZER, F. In: MELZER, F., P. TÉGL a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX (§ 2894–3081). Praha: Leges, 2018, § 2894; m. č. 44, 45; nebo BEZOUŠKA, P. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, § 2952, m. č. 9.
