| V rubrice Pojistného obzoru „Novinky z rozhodovací praxe“ vás pravidelně seznamujeme s novými a zajímavými rozhodnutími ze soudní a jiné rozhodovací praxe, která se mohou přímo či nepřímo dotýkat činnosti pojišťoven. |
Žalobkyně v citovaném rozhodnutí uzavřela s pojistitelem pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění karavanu. Poté, co v důsledku dopravní nehody došlo k totální škodě na karavanu, požádala žalobkyně o výplatu pojistného plnění. Pojišťovna tento nárok zamítla s odkazem na výluku, podle níž se pojištění nevztahuje na škodné události vzniklé v době, kdy bylo pojištěné vozidlo vypůjčeno za úplatu třetí osobě. Zásadní otázkou pro určení oprávněnosti nároku na výplatu pojistného plnění tak bylo, zda osoba, která v době nehody řídila předmětný karavan, jej měla vypůjčený bezplatně, či za úplatu.
Obecné soudy se přiklonily na stranu žalované pojišťovny, když došly k závěru, že karavan byl vypůjčen úplatně. Tuto skutečnost dovodily ze svědeckých výpovědí likvidátorů současně podpořených záznamem telefonního hovoru mezi těmito likvidátory a osobou, která v době nehody řídila karavan. Přestože žalobkyně namítala nezákonnost takto získaného důkazu, soudy to odmítly s odkazem na ochranu práv a zájmů jiných osob ve smyslu ustanovení § 88 odst. 11 a § 902 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Tento závěr dále podpořily tím, že telefonický rozhovor mezi likvidátory a třetí osobou měl svým obsahem spíše obchodní charakter a že nahrávky byly pořízeny prostřednictvím mobilních telefonů, nikoliv skrytě, tudíž osoba telefonující s likvidátory si musela být vědoma možného zaznamenání hovoru.
Nejvyšší soud se nicméně s těmito závěry neztotožnil a rozhodl, že takto získaný důkaz je nepřípustný. Za čistě spekulativní označil argumentaci soudů nižších stupňů, že si dotčená osoba musela být vědoma toho, že její telefonní rozhovor s likvidátory bude nahráván, přestože na to nebyla předem upozorněna. Stejně tak totiž mohla podle Nejvyššího soudu předpokládat, že hovor nebude nahráván právě proto, že na toto nebyla dopředu upozorněna. Dále odmítl závěr o tom, že by obsah takto monitorovaného hovoru měl spíše obchodní charakter, protože třetí osoba použila karavan čistě ke svým soukromým účelům.
Nejvyšší soud vymezil limity použitelnosti již v dřívějším rozsudku uveřejněném pod spisovou značkou 21 Cdo 1267/2018, jehož závěry aplikoval i na předmětnou věc. Podle tohoto rozhodnutí je totiž možné nahrávku týkající se projevů osobní povahy použít pouze tehdy, nelze-li prokazovanou skutečnost prokázat pomocí jiných důkazů, které nezasahují do osobnostních práv dotčených osob. V posuzované záležitosti přitom bylo možné tuto stěžejní otázku prokázat například výslechem osoby, která karavan řídila. Aktuální judikát pak tuto myšlenku dále prohlubuje, že chce-li soud uzavřít, že určitou skutečnost nelze prokázat jinak, musí nejprve provést a zhodnotit veškeré důkazy, které byly navrženy.
1.„Svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.“
2.„Zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
