Může cena opravy poškozené věci přesáhnout její obvyklou cenu?

Pojišťovny k totální škodě přistupují tehdy, nelze‑li poškozenou věc vůbec opravit nebo tak lze učinit jen s nepoměrnými náklady, tj. přesahují-li náklady na opravu hodnotu věci před jejím poškozením. Přesto však nelze zmíněné pravidlo chápat absolutně.

Skutkový stav případu, kterým se Nejvyšší soud zabýval, byl následující. Při dopravní nehodě došlo k poškození automobilu žalobkyně. Zatímco hodnota automobilu před dopravní nehodou byla stanovena na částku 31 000 Kč, náklady na opravu vozidla vyčíslil servis na 128 158,03 Kč (tedy na více než 410 % jeho obvyklé ceny). Pojišťovna tudíž posoudila škodní událost jako tzv. totální škodu a žalobkyni vyplatila 27 000 Kč odpovídající rozdílu hodnoty vozidla před poškozením a hodnoty jeho zbytků ve výši 4 000 Kč.

Žalobkyně ovšem s takovým závěrem nesouhlasila, přičemž argumentovala zejména tím, že automobil pro ni nemá pouze ekonomickou hodnotu, nýbrž jedná se pro ni, coby držitelku průkazu ZTP, o nepostradatelný prostředek při zajišťování jejich každodenních potřeb.

Soud prvního stupně ve shodě se soudem odvolacím této argumentaci nepřisvědčily s odůvodněním, že taková oprava by byla nehospodárná. Své závěry podpořily zejména pravidlem majícím svůj původ v zahraniční judikatuře, podle něhož lze jako hospodárnou akceptovat opravu věci ve výši přesahující nejvýše 30 % hodnoty věci před poškozením. Takové navýšení totiž stále respektuje zájem poškozeného na zachování věci a zejména pak zákonný požadavek vycházející z ustanovení § 2696 odst. 1 občanského zákoníku, tedy že při vyčíslení skutečné škody je nutné vzít v potaz i to, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Koneckonců výše uvedená třicetiprocentní hranice je skloňována již v důvodové zprávě k občanskému zákoníku.

Věc se nakonec dostala až k Nejvyššímu soudu, který se, kromě výše zmíněného třicetiprocentního pravidla, zaměřil také na otázku výkladu hranice přípustnosti naturální restituce. Podle ustanovení § 2951 odst. 1 občanského zákoníku platí, že škoda se kompenzuje uvedením do předešlého stavu, je-li to dobře možné. ¹ Nejvyšší soud toto podmiňuje jednak možností faktickou (tj. že lze věc bez ohledu na výši vynaložených nákladů reálně opravit), dále možností právní (tj. že naturální restituce není vyloučena jakoukoliv právní normou) a v neposlední řadě možností hospodářskou (tj. že oprava věci musí být smysluplná a respektovat zájem poškozeného na integritě poškozené věci).

Pokud jde o hranici akceptovatelného převýšení nákladů, Nejvyšší soud potvrdil, že náklady na opravu věci mohou překročit její cenu, a to v rozsahu zhruba 30 %. Všimněme si, že Nejvyšší soud na rozdíl od zahraniční nauky či důvodové zprávy užívá příslovce „zhruba“ (nikoliv „až“). Bude tedy zajímavé sledovat, zda bude možné ve výjimečných případech uvažovat i o jistém posunu horní hranice případného převýšení obvyklé ceny.²

Pro úplnost ještě dodejme, že výše popsanou situaci je třeba odlišovat od stavu, kdy hodnota opravené věci nedosahuje hodnoty věci před jejím poškozením. Typicky si to můžeme představit na havarovaném automobilu, jehož hodnota ani po provedené opravě nedosahuje cenové hodnoty před jeho poškozením. V takovém případě má poškozený nárok i na kompenzaci tohoto rozdílu.

A co to v praxi znamená pro pojišťovny? Budou muset automaticky vyplácet pojistné plnění ve výši 130 % původní hodnoty vozidla? Ne tak docela – jak ostatně přímo uvádí i citované rozhodnutí, poškozený se nesmí škodní událostí obohatit. Soudy budou i nadále muset porovnávat účelně vynaložené náklady na opravy dané věci s její hodnotou před poškozením, a rozhodne-li se poškozený pro opravu, tak zkoumat její smysluplnost.