Finanční arbitr konciliátorem aneb jak by měl fungovat finanční arbitr

Ačkoliv obsahem tohoto článku je rovněž stručný souhrn jednotlivých problematických okruhů, jeho hlavním cílem a záměrem je posoudit, zda je u nás finanční arbitr právně zakotven vhodně, a předložit úvahu, zda neexistuje jiná a vhodnější alternativa řešení sporů, která by se více přiblížila požadavkům evropské legislativy³. Škála mimosoudních řešení spotřebitelských sporů je pestrobarevná a nabízí kvalitní a praxí ověřené alternativní způsoby, jak spotřebitelské spory ve finančních službách účinně řešit. Článek níže rozvíjí tezi alternativního řešení sporu formou konciliace s možností uzavření smíru a ukazuje tak jeden z možných způsobů, jak by finanční arbitr mohl do budoucna efektivně fungovat.

Historie a obecné otázky současné právní úpravy

Institut finančního arbitra byl zřízen s účinností od 1. ledna 2003 jako subjekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu. Původně do jeho působnosti spadala pouze oblast platebního styku, kde mohl bezpochyby efektivně plnit požadovanou funkci při tehdy nastaveném procesním režimu. Postupně však docházelo k rozšiřování jeho působnosti i na další sektory finančního trhu, a to zejména s ohledem na požadavky evropské legislativy. S účinností od 1. listopadu 2013 je tak na základě novely zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi⁴ , provedené zákonem č. 278/2013 Sb. oprávněn rozhodovat i spory z oblasti životního pojištění. Toto rozšiřování působnosti však nebylo reflektováno právní úpravou ve smyslu provedení odpovídajících procesních změn.

Dle výroční zprávy o činnosti finančního arbitra bylo v roce 2020⁵ zahájeno 172 sporů z oblasti životního pojištění. Při započtení sporů, které byly zahájeny již v dřívějších letech, bylo v uvedeném roce vedeno celkem 536 řízení týkajících se životního pojištění. Celkově bylo v této oblasti v roce 2020 pravomocně ukončeno 386 řízení, přičemž ve 43 případech finanční arbitr návrh na zahájení řízení zamítl, v 65 případech návrhu na zahájení řízení zčásti vyhověl, smírným vyřešením sporu skončilo 144 řízení⁶, v 94 případech řízení zastavil pro nepříslušnost či nepřípustnost návrhu a ve 39 případech pro nesoučinnost spotřebitele⁷ . Je namístě uvést, že značný podíl na počtu sporů má produkt investičního životního pojištění, který lze považovat v určitém ohledu za problematický a bez něhož by bylo sporů řádově méně. To však na počtu sporů řešených před finančním arbitrem nic nemění.

Z výše uvedeného plyne, že množství meritorně vyřešených sporů je mizivé. Finanční arbitr není za současného stavu kapacitně schopen rozhodovat ve věci samé v zákonných termínech, nýbrž je každé řízení spojeno s velmi dlouhou dobou od zahájení do ukončení. V řádu měsíců jsou finančním arbitrem ukončovány ve většině případů spory, které byly rozhodnuty pro odůvodněnou námitku promlčení či z důvodu věcné nepříslušnosti arbitra k jejich řešení. Oproti tomu spory, které mají být rozhodnuty meritorně, nebyly uzavřeny ani v řádu několika let⁸.

Důvodem je na jedné straně skutečnost, že spory v oblasti životního pojištění jsou velmi složité, a tedy je obtížné dojít objektivního a správně odůvodněného meritorního rozhodnutí, tím spíše za dodržení požadavku na rychlé rozhodování, které je hlavní zásadou a předpokladem zavedení mimosoudního řešení sporů. Jako zásadní důvod však shledáváme právě stávající koncepci řízení před finančním arbitrem. Řízení před finančním arbitrem se spíše přibližují soudnímu rozhodnutí, což není v souladu s předpoklady alternativního řešení sporů dle směrnice ADR – neboť nálezy, u kterých uplynula lhůta k podání námitek, resp. stranám sporu doručená rozhodnutí o námitkách, jsou pravomocné a vykonatelné. Zákonem daná soudní přezkoumatelnost rozhodnutí finančního arbitra (jako správního orgánu) je pak zcela nevyhovující, a to jak z hlediska časového, tak věcného i finančního, a to zejména pro spotřebitele. Pokud je v rámci soudního přezkumu dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,⁹ vysloveno zrušení rozhodnutí finančního arbitra, dostává se tím spotřebitel do situace značné nejistoty, neboť již počítal s pravomocným rozhodnutím finančního arbitra, které bylo však po několika letech vedení sporu nahrazeno odlišným rozhodnutím soudu.

Problémy stávající právní úpravy

Podíváme-li se na stávající právní úpravu, vidíme, že finanční arbitr je sice „správním orgánem“, ale rozhoduje o soukromých právech a povinnostech stejně jako soudy, a dokonce s obdobným výsledkem v podobě autoritativního rozhodnutí. Za tohoto předpokladu by však měly být v řízení před finančním arbitrem zachovány základní principy práva na spravedlivý proces a další principy sporného civilního procesu, což není dodrženo. Největším problémem současné právní úpravy je tak dle názoru autorek porušování principu rovnosti stran a hospodárnosti řízení.

Porušení principu zachování rovnosti stran je shledáváno například v oblasti zahájení řízení. To lze zahájit pouze na základě návrhu spotřebitele, kdežto instituce není oprávněna řízení zahájit a v případě potřeby je vždy odkázána na soudní řízení. Dále je instituci uložena velmi obecná a nelimitovaná povinnost předložit finančnímu arbitrovi veškeré jím vyžadované informace a umožnit mu i nahlédnutí do interního spisu instituce týkajícího se předmětného sporu. Uvedené ustanovení je v praxi zneužíváno ze strany organizovaných skupin spekulantů, kteří jménem spotřebitelů v řízení před finančním arbitrem skrze finančního arbitra získají veškeré listiny, které má instituce k dispozici, procesní tvrzení a vysvětlení poskytnutá finančnímu arbitrovi, následně návrh před finančním arbitrem vezmou zpět a s materiálem takto získaným nutí instituci k narovnání či uplatňují nároky u soudu. Finanční arbitr přitom této praxi nijak nebrání a veškeré návrhy spotřebitelů na vyžádání listin schvaluje a ukládá institucím povinnosti požadované vydat, a to aniž by objektivně zjišťoval, zda jsou uvedené materiály pro potřeby posouzení předmětu řízení skutečně nezbytné. Tímto postupem finanční arbitr nepřiměřeně zatěžuje instituce a fakticky je z ekonomického pohledu nutí do narovnání, které může mnohdy být méně nákladné než administrativa spojená se splněním požadavků finančního arbitra. Zároveň je relativně běžné, že finanční arbitr vyžaduje od instituce i dokumentaci buď již založenou do spisu navrhovatelem, nebo s předmětem sporu nesouvisející, což není v souladu se zásadou hospodárnosti řízení.

Navíc, jak v jednom ze svých stanovisek uvádí Vedral¹⁰, není „pravomoc vynucovat si pod hrozbou veřejnoprávní sankce v podobě pokuty procesní součinnost jedné ze stran sporu“ v souladu se zásadou nestrannosti správního orgánu příslušného k rozhodování a rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně taková úprava neodpovídá ani požadavkům směrnice ADR. Strany sporu by podle ní měly mít možnost v přiměřené lhůtě vyjádřit svůj názor, tedy právo, a nikoliv povinnost, jejíž nesplnění je navíc trestáno peněžitou pokutou.

Další ukázku nerovnosti stran lze nalézt v oblasti ukládání sankcí. Dle stávající právní úpravy je sankci možné uložit pouze instituci. Výše sankce se pak odvíjí od částky, kterou je instituce podle nálezu povinna zaplatit navrhovateli, nicméně je limitována dolní hranicí 15 000 Kč. Riziko uložení sankce nepochybně ovlivňuje jednání institucí a nutí je do uzavření narovnání, protože sankce je mnohdy mnohem vyšší než žalovaný nárok. Vedle toho nelze opomenout ani skutečnost, že sankce je s ohledem na svůj veřejnoprávní charakter trestem, který nicméně absolutně neodpovídá zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege. Současná právní úprava váže uložení sankce (trestu) pouze na procesní neúspěch instituce ve věci, tedy na právní skutečnost, která je zcela mimo vůli a zavinění instituce. Není stanovena ani protiprávnost takového stavu a je evidentní, že uložení sankce (trestu) je v rozporu s touto ústavní zásadou.

Porušení zásady hospodárnosti lze spatřit především v neadekvátní délce řízení. Přestože rychlost a efektivita jsou jedny z hlavních požadavků sekundárního práva EU na mimosoudní řešení sporů, délka řízení před finančním arbitrem se podle výročních zpráv pohybuje ve výrazně vyšších číslech než u soudního řízení. Jen v roce 2020 délka řízení před civilním soudem dosahovala v průměru 281 dní¹¹, zatímco řízení před finančním arbitrem obvykle trvá jeden rok, ve většině případů pak ještě mnohem déle¹². Problematickou se jeví především úprava počátku běhu lhůty pro vydání rozhodnutí, která není navázána na pevný bod, nýbrž na okamžik shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí. V důsledku toho trvá řízení před finančním arbitrem nikoliv zřídkakdy roky, což znamená nejen dlouhotrvající nejistotu obou stran, ale také navyšování úroků z prodlení apod. V praxi navíc spory rozhodnuté finančním arbitrem často končí u civilního soudu, což fakticky vede k dalšímu prodloužení délky sporu o dobu řízení před finančním arbitrem. Ostatně i sami spotřebitelé se již nyní mnohdy domáhají správní žalobou ochrany proti nečinnosti finančního arbitra¹³.

Ani zákon o finančním arbitrovi, ani subsidiárně použitelný zákon č. 500/2004 Sb., správní řád,¹⁴ nereflektují povahu řízení, ve kterém je rozhodováno ve sporu o soukromých právech a povinnostech. Sporné řízení je obecně postaveno na několika určitých principech, které doplňují principy vytvářející ve svém souhrnu právo na spravedlivý proces a jsou neméně důležité. Mezi ně patří bezpochyby například dispoziční princip a vázanost návrhem, která však dle stávající právní úpravy zcela absentuje. Navzdory tomu, že spotřebitel může řízení zahájit i zastavit a má tak v souladu s dispoziční zásadou možnost disponovat jak řízením, tak i jeho předmětem, není finanční arbitr vázán jeho návrhem. Obecná formulace otevírá finančnímu arbitrovi v podstatě neomezený prostor, kdy je skutečně obtížné nalézt jakékoliv hranice, které by finančního arbitra limitovaly v rozhodnutí, o čem vlastně bude rozhodovat.

Co se týká problematiky dokazování, je namístě uvést, že sporné řízení je spojeno projednací zásadou, a to nejen v civilním procesu, ale v nikoliv čisté podobě také ve správním procesu. Podle ustanovení § 141 odst. 4 správního řádu vychází správní orgán přednostně z důkazů navržených účastníky a teprve v případě, že navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné. Oproti této kombinaci projednací a vyšetřovací zásady s preferencí první zmíněné však zákon o finančním arbitrovi výrazně oslabuje důkazní povinnost navrhovatele nejen dominující inkviziční zásadou, ale i současným zakotvením povinnosti součinnosti, kterou je pod hrozbou pokuty zatížena primárně instituce. Ve výsledku je pak prakticky téměř veškeré důkazní břemeno přeneseno na instituci, přestože je v postavení „žalované“.

Zahraniční srovnání jiných ADR subjektů

Ze zahraničních modelů literatura často uvádí za příklad Holandsko a jeho spotřebitelské komise využívající alternativní způsoby řešení sporů. V nizozemském systému existuje rozsáhlá síť komisí pro ochranu spotřebitele, z nichž hlavní subjekty jsou „Stichting Geschillencommissies voor Consumentenzaken“ (dále jen „SGC“) a „Stichting Klachten en Geschillen Zorgverzekeringen“ (dále jen „SKGZ“), komise pro zdravotní pojištění zřízená podle vzoru SGC v roce 2006. Pro problematiku tohoto článku je relevantní v oblasti finančních sporů „Klachteninstituut Financiële Dienstverlening“ (dále „Kifid“¹⁵), komise, která byla založena v roce 2007 a specializuje se na finanční spory. Je financována z prostředků státního rozpočtu.

Tradice spotřebitelských komisí byla zachována i po implementaci směrnice ADR¹⁶. Kifid užívá různých technik mimosoudního řešení sporů. Mezi ně patří ve vzestupném směru dle míry zapojení třetí osoby mediátora/konciliátora odborné poradenství, triáže, mediace, konciliace, rozhodčí řízení až po závazné stanovisko komise, které je vydáváno kolegiem v rámci spotřebitelských komisí. Všechny tři výše zmíněné komise využívají etapy mediace s jednoduchým nezávazným stanoviskem. Ultimátním řešením sporu je závazné stanovisko holandské komise Kifid, které však není správním rozsudkem, jedná se o smluvní závazek obou stran, které se z počátku procesu smluvně dohodnou, že v případě, že komise vydá stanoviska, strany se jimi budou řídit. Dle informací z holandského trhu je Kifid jak spotřebiteli, tak pojišťovnami uznáván, využíván a těší se velké míře reputace.

Další zajímavou inspirací ze zahraničí je belgický finanční ombudsman¹⁷ (dále jen „Ombudsfin“), který je neziskovým sdružením založeným v dubnu 1990 belgickou bankovní asociací. Tato iniciativa měla za cíl reagovat na stížnosti zákazníků na nedostatek jasných informací o bankovních službách a poskytnout jednotlivým zákazníkům informace o bankovních službách. Neméně důležitým aspektem bylo poskytnout jednotlivým zákazníkům ombudsmana, který by mohl hladce a rychle řešit drobné spory. V průběhu let se tato funkce vyvinula tak, že pokrývá činnosti téměř všech finančních institucí a podnikové úvěry. Od roku 2015 je Ombudsfin „kvalifikovaným subjektem“ zařazeným na evropský seznam orgánů mimosoudního řešení sporů ve finančním sektoru kvalifikovaných.

Na rozdíl od holandských spotřebitelských komisí je Ombudsfin financován svými členy, obdobně jako Kancelář ombudsmana České asociace pojišťoven¹⁸. Ombudsfin využívá techniku mediace pro alternativní řešení sporů mezi finančními institucemi a spotřebiteli. V interních procesních pravidlech¹⁹ je uvedeno, že pokud případ zpochybňuje obecnou zásadu nebo je složitější, je předložen kolegiu odborníků k vyjádření a vydání stanoviska. Dále procesní pravidla uvádí, že smírné řešení je nezávazné, mohou ho navrhovat jak strany sporu, tak samotný ombudsman, který vydává nezávazná doporučení. Neméně důležitá je skutečnost, že v procesních pravidlech je akcentována role ombudsmana dovést strany ke smírnému řešení formou mediace. Pojišťovny využívají svého ombudsmana „ombudsman des assurances“,²⁰ který je příslušný pro spory související s uzavřením pojistné smlouvy proti pojišťovně, zprostředkovateli nebo Datassuru²¹. Řízení je zdarma, ombudsman může navrhnout smírné řešení nebo formulovat neutrální a odborné stanovisko. I tento ombudsman se hlásí k základním principům mediace, včetně rovnosti stran a zachování důvěrnosti informací. Ombudsman stranám předkládá nezávazné stanovisko, které má jen morální autoritu²².

Z tuzemských ADR spotřebitelských sporů na základech mediace/konciliace funguje Česká obchodní inspekce²³, která ve svých pravidlech ADR, čl. 3, uvádí, že „cílem mimosoudního řešení spotřebitelských sporů je dospět ke smírnému urovnání sporu a dohodě stran na základě vzájemné komunikace prostřednictvím oddělení ADR. Je-li to pro dosažení účelu řízení vhodné, oddělení ADR v průběhu řízení aktivně komunikuje se stranami a vede je k dosažení dohody“. ČOI se v interních procesních pravidlech a praxi drží základních pilířů mediace a konciliace, což by mohl být také směr pro fungování mimosoudních řešení sporů u finančního arbitra.

Nutná reforma finančního arbitra zavedením konciliace

Na základě výše uvedeného můžeme bezpochyby říci, že stávající úprava institutu finančního arbitra jako správního orgánu závazně rozhodujícího o soukromých právech a povinnostech mimo pravidla spravedlivého procesu nemůže být považována za vhodnou a možná řešení pro změnu koncepce se nabízejí. Je třeba podotknout, že směrnice ADR obsahuje pouze obecný požadavek na zavedení účelného postupu řešení sporů, přičemž forma řízení je přenechána na národní diskreci, a to za účelem zachování diverzity alternativních řešení sporů a národních specifik v tomto ohledu. Stejně tak směrnice ADR nechává na vůli členských států, zda má být výsledkem procesu doporučení závazného charakteru. Dle článku 10 odst. 2. směrnice ADR mají členské státy diskreci na možnost (a nikoliv) povinnost zavést metodu „na řešení sporu nařízením řešení“. Jestli členský stát přistoupí na variantu, kdy ADR subjekt bude nařizovat (nikoliv navrhovat) řešení, tak by „nařízené řešení mělo být pro strany závazné, pouze pokud byly informovány o jeho závaznosti předem a výslovně s ní souhlasily“.²⁴ Spory mezi spotřebiteli a zástupci finančního trhu mohou být usmířeny i jinou formou než zavazujícím kvazi správním rozhodnutím. A tento způsob smíru může být pro obě strany sporu zajímavějším řešením než autoritativní rozhodnutí správního orgánu. Autorky jsou přesvědčeny, že řízení před finančním arbitrem by se mělo přiblížit původní koncepci alternativního řešení sporů pro spotřebitele a odklonit se od hybridního kvazi správního řízení, které vykazuje značný počet procesních a praktických nedostatků.

Ve stávající koncepci řízení s autoritativním rozhodováním finanční arbitr nevystupuje pouze v roli smírčího orgánu (jak je obvyklé ve většině evropských zemí) a není tedy schopen z podstaty své funkce zajistit stejnou míru nestrannosti a nezávislosti řízení jako soud. Navíc s ohledem na širokou škálu oblastí spadajících do jeho kompetence není ani v jeho silách disponovat dostatečnou odborností k jejich rozhodování. Aktuální spory vedené před finančním arbitrem vyžadují rozsáhlé znalosti z řady nejrůznějších oborů, navíc při ohromném množství případů, které je nucen posuzovat. Tím logicky nemůže být dosaženo záměru směrnice ADR, kterým je rychlé, efektivní, levné, ale přesto kvalitní řešení sporů, což je však hlavním účelem mimosoudního řešení sporů. Zajímavou alternativou pro způsob řešení spotřebitelských sporů je právě konciliace. Primárním cílem tohoto postupu je zajistit prostor pro otevření diskuze, na základě které by mohly strany najít společné řešení vzniklého sporu. Tímto postupem by nebyla narušena vzájemná důvěra spotřebitele a finanční instituce, jako je tomu v případě standardního sporného řízení.

Konciliace a mediace mohou být zaměňovány či používány jako obdobné způsoby mimosoudního řešení sporů. V akademické literatuře se konciliace od mediace²⁵ odlišuje především aktivní rolí konciliátora. Svatoš²⁶ uvádí, že část odborníků vidí rozdíl mezi mediací a konciliací principiálně v přístupu třetí osoby – konciliátora, který je direktivnější, má odborné znalosti, předkládá stranám svoji analýzu sporu a navrhuje, podotýkáme nezávazně, i jeho řešení. Na rozdíl od konciliátora je role mediátora přibližovat strany sporu ke vzájemnému porozumění a dospět tak k výslednému oboustranně přijatelnému kompromisu, ne však spor aktivně a po odborné stránce vést.

Aktivní participace finančního arbitra (nebo zmocněného zaměstnance) je tedy základem navrhované koncepční reformy formou konciliace. Finanční arbitr by v tomto pojetí fungoval jako právně znalá, nezávislá a nestranná osoba předkládající odborné, ale nezávazné návrhy na řešení sporu, které mohou v případě akceptace oběma stranami vyústit v uzavření smíru se stejnými účinky jako pravomocný rozsudek.

Základem konciliace je však zachování dobrovolnosti. Jakýkoliv nátlak, nebo dokonce povinnost účastnit se smírčího řízení nejsou v případě zavedení konciliace žádoucí. Úkolem by proto pro finančního arbitra mělo být, aby v rámci konciliace obě strany ke smíru dovedl, pokud je to možné. Konciliace je založena na aktivním dialogu stran sporu, jejich případné smírné řešení by mělo být založeno na shodě názorů těchto stran. Řízení sporu formou konciliace proto může být zakončeno smírem, ne však nutně.

Základní úprava smírčího řízení se nachází ve správním řádu, který je již za stávající právní úpravy pro řízení před finančním arbitrem subsidiárně využitelný²⁷. Správní řízení však není vhodným řízením pro řešení sporů mezi soukromoprávními subjekty a za daleko vhodnější a k povaze věci a typu sporu považujeme úpravu dle § 99 a násl. občanského soudního řádu.

Navazující provozní a kontrolní mechanismy

Samotné zavedení konciliace však nelze považovat za samospasitelné, pokud nebudou upraveny dílčí provozní a kontrolní mechanismy. Za prvé je žádoucí oddělit provozní činnost úřadu. Průtahy v řízení lze přičítat nejen přetíženosti finančního arbitra, ale také nevhodnému uspořádání úřadu. Kromě rozhodovací pravomoci totiž finanční arbitr odpovídá také za chod kanceláře. Při úpravách struktury kanceláře finančního arbitra se lze inspirovat u veřejného ochránce práv. V rámci úřadu veřejného ochránce práv je zřízena funkce vedoucího kanceláře, jehož činnost je soustředěna zejména na zajištění organizačního chodu kanceláře. Obdobně je také koncipována organizační struktura ČOI, kde ústřední inspektorát má oddělenou kancelář úřadu a odbor spotřebitelského poradenství, pod které spadá oddělení mimosoudního řešení spotřebitelských sporů.

Zavedení obdobné funkce pro kancelář arbitra by tak mohlo přispět k efektivnějšímu fungování kanceláře finančního arbitra a činnost samotného arbitra by tak mohla být soustředěna výhradně na konciliaci sporů. Za druhé považujeme za nutné zavedení kárné odpovědnosti finančního arbitra, protože současná koncepce odpovědnosti nemůže fakticky zaručit posuzování řádného plnění povinností ze strany finančního arbitra ani vyvozování důsledků v případě jejich porušení. Stávající právní úprava nikterak fakticky nezajišťuje kontrolu finančního arbitra co do vhodnosti osoby ani co do kvality rozhodování. Sice stanoví zákonné předpoklady pro výkon funkce či na řízení, ale neexistuje efektivní mechanismus k faktickému posuzování jejich kontinuálního naplňování. Faktická možnost kontroly ze strany vlády jako jediného nadřízeného orgánu je spíše formální, jelikož vláda fakticky nemá dostatek možností posoudit skutečný stav a podle něj jednat, když jediným zdrojem informací o činnosti finančního arbitra je zpráva o činnosti finančního arbitra, což je zcela nedostatečné a sporadické.

Nadto pravidla upravující dodržování zákonných povinností při výkonu funkce finančního arbitra jsou stanovena velmi vágně a vládě neposkytují bližší vodítko, jak efektivně zhodnotit jeho činnost. Tato pravidla by měla být blíže konkretizována a měl by být nastaven jasný mechanismus kontroly, který by zajišťoval pravidelné ověřování oprávněnosti postupu finančního arbitra. Cílem by tak mělo být nalezení co nejvíce vyrovnaného řešení mezi funkční kontrolou a zajištěním nezávislosti. Výkon dohledové činnosti by mohl být ovládán např. pravidly obsaženými v zákoně č. 320/2001 Sb., kontrolní řád. Jelikož by byl dohled vykonáván pouze ve vztahu k vnitřním záležitostem úřadu, nebyla by tímto krokem narušena nezávislost mimosoudního řešení sporů arbitra.

Kárnou odpovědnost finančního arbitra považujeme za významný institut zaručující, že požadavky kladené na jeho osobu budou plněny kontinuálně a bude tak zaručeno spotřebitelům i institucím, že jejich spor bude řešen před osobou zcela způsobilou a vhodnou.

Změna s přínosem pro trh i spotřebitele

Záměrem tohoto článku bylo zamyšlení nad možnou koncepční změnou fungování institutu finančního arbitra, která by přinesla prospěch nejen finančnímu trhu, ale zejména spotřebitelům. Přichází tak s myšlenkou zavedení zcela odlišného způsobu fungování tohoto institutu, než jak je tomu za současného stavu, a to sice zavedením metody konciliace. Finanční arbitr jako konciliátor by v tomto pojetí mohl fungovat jako právně znalá, nezávislá a nestranná osoba předkládající odborné, ale nezávazné návrhy na řešení sporu, které mohou v případě akceptace oběma stranami vyústit v uzavření smíru se stejnými účinky, jako má pravomocný rozsudek. Nutnou součástí nového systému by pak byla kárná odpovědnost, neboť současná koncepce nemůže fakticky zaručit posuzování řádného plnění povinností ze strany finančního arbitra ani vyvozování důsledků v případě jejich porušení.