| V nové rubrice Pojistného obzoru „Novinky z rozhodovací praxe“ vás budeme pravidelně seznamovat s novými a zajímavými rozhodnutími ze soudní a jiné rozhodovací praxe, která se mohou přímo či nepřímo dotýkat činnosti pojišťoven. |
Představte si modelovou situaci. Objednáte si u zhotovitele, říkejme mu principál, dílo, jehož realizací zaúkoluje svého zaměstnance. Zaměstnanec, který postupuje v souladu s příkazy a pokyny principála, ovšem při této činnosti způsobí třetí osobě škodu. A tu nám vyvstává otázka, po kom může tato třetí osoba žádat náhradu takové škody. Bude za ni odpovídat principál, zaměstnanec, nebo snad oba?
Dřívější právní úprava1 nepřipouštěla v tomto směru žádné pochybnosti. Již z textu samotného zákona vyplývalo, že za takovou škodu odpovídal jen principál, který se posléze mohl se zaměstnancem vypořádat v mezích zákoníku práce.2
Nový občanský zákoník ovšem na svého předchůdce nenavázal a vypustil část věty, která výslovně vylučovala přímou odpovědnost zaměstnanců. To samozřejmě vyvolalo bohaté úvahy, zda by nově mohl za škodu odpovídat (ať už samostatně, či společně s principálem) i zaměstnanec, potažmo jiný nesamostatný pomocník. V rámci diskuze vykrystalizovaly tři možné varianty, jimiž se Nejvyšší soud zabýval ve svém nedávném rozsudku uveřejněném pod spisovou značkou 25 Cdo 1029/2021.
Podle prvního názorového proudu odpovídá pomocník (tedy nikoliv pouze zaměstnanec) v plném rozsahu a poškozený si může vybrat, zda bude škodu nárokovat po pomocníkovi, principálovi, či po obou. Také druhá varianta stojí na koncepci přímé odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou třetí osobě, avšak limitovanou pravidly podle zákoníku práce. Spíše okrajově, zejména z řad pracovněprávních odborníků, se objevoval názor, že zaměstnanec nadále nebude za takovou škodu způsobenou třetí osobě vůbec odpovědný.
Pro nás velmi překvapivě se Nejvyšší soud přiklonil k poslední uvažované variantě. Vychází přitom z myšlenky, že „pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby (principála – pozn. aut.), respektive kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě, je rozhodující míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní (principála – pozn. aut.)“. Na základě této úvahy a v kombinaci se základními hodnotami pracovního práva tak Nejvyšší soud dovodil, že zaměstnanec přímo neodpovídá třetí osobě za škodu, kterou způsobí při plnění svých pracovních úkolů. Takto koncipované pravidlo založené na rozlišování míry autonomie pomocníka ovšem vnáší do celé problematiky veliký otazník – kde je hranice toho, kdy bude pomocník přímo odpovědný a kdy už nikoliv?
Přestože se na první pohled zdá, že podle komentovaného rozhodnutí nebude zaměstnanec za žádných okolností přímo odpovědný, ve skutečnosti tomu tak vůbec být nemusí. Toto pravidlo totiž otevírá prostor pro úvahy o nezbytnosti posuzovat každý jednotlivý případ deliktní (ne)odpovědnosti zaměstnance zvlášť, a to právě na základě míry jejich autonomního jednání. Jako příklad si uveďme třeba prokuristu, který bude mít souběžně s touto funkcí sjednaný pracovní poměr. Bude potom takový prokurista závislý na principálovi stejně jako „běžný“ zaměstnanec, nebo se bude míra jeho odpovědnosti odvíjet od konkrétní činnosti?
1.Tj. zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník.
2.Podle ustanovení § 257 odst. 2 zákona číslo 262/2006 Sb., zákoník práce (zákoník práce): „Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.“ A ustanovení § 257 odst. 3 zákoníku práce: „Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat, kromě částky uvedené v odstavci 2, i náhradu ušlého zisku.“
