(Nejen) letní cestování: Přeshraniční prvek a rozhodné právo u typických pojistných produktů

Ze zdánlivě banálních situací pak mohou nastat poměrně komplikované spory, a to jak z pohledu pojistníka, tak z pohledu pojistitele. Dopady posuzování rozhodného práva přitom můžeme rozdělit na dopady v rovině hmotněprávní a v rovině procesní. 

Článek se zabývá existencí a právní úpravou přeshraničního prvku u pojistných smluv typicky využívaných při cestách do zahraničí, a to jak u dlouhodobějších smluv (typicky tzv. povinné ručení a havarijní pojištění), tak u smluv uzavíraných často ad hoc (zejm. produkty tvořící typicky cestovní pojištění). Článek je pojat jednak optikou platného práva (z pohledu unijního práva zejména nařízení Řím I a Řím II, z pohledu tuzemského práva zejména optikou zákona o mezinárodním právu soukromém) a současně optikou praktického přístupu pojistného trhu k vybraným problémům (pojistné podmínky vybraných pojistitelů). Cílem článku je připravit ucelený přehled relevantní právní úpravy a poukázat na případná sporná místa, s nimiž se lze při řešení škodních událostí setkat.

Běžný cestovatel z povahy věci nemůže do detailu znát následky situací, když např. v Itálii způsobí při řízení vlastního vozidla dopravní nehodu, při níž bude zraněn německý občan řídící vozidlo na francouzských značkách nebo když jeho dítě při dovolené v Řecku přeběhne přes cyklostezku před občanem Kanady, který následným pádem z kola utrpí újmu na zdraví i na majetku, případně když se rozhodne v Portugalsku či v Austrálii podstoupit lékařský zákrok v důsledku bolestivého zánětu zubního nervu. V tom lepším případě, kdy je dotčená osoba pro případ uvedených situací pojištěna, je obvykle potřeba paralelně posuzovat dvě hlavní roviny předmětné události (tedy rovinu rozhodného práva pojistné smlouvy a rovinu rozhodného práva pojistné události), přičemž v některých situacích může v úvahu přicházet i rovina třetí a čtvrtá (tedy rovina rozhodného práva soudní jurisdikce a dále rovina rozhodného práva při případné subrogaci). 

Právo rozhodné pro pojistnou smlouvu

Rovina rozhodného práva příslušné pojistné smlouvy je relevantní pro posuzování vzájemných vztahů mezi pojistitelem a pojistníkem. V praxi obvykle bývá tato rovina nejjednodušší na posouzení, neboť u smluv uzavíraných v tuzemsku s tuzemskými klienty standardně platí jako rozhodné české právo. Pojistný trh sice v zásadě není teritoriálně izolován a je tedy možné řadu pojistných produktů sjednat u zahraničních pojišťoven (často se jedná např. o majetkové pojištění), avšak u pojistných produktů typických pro letní cestování tato varianta nenastává často. Stejně tak není zcela vyloučeno sjednání cizího rozhodného práva u tuzemského pojistitele, byť zde jako limity vstupují pravidla ochrany spotřebitele nebo pravidla u pojišťování odpovědnosti z provozu vozidel, která upravuje zákon č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Jak produkty tzv. povinného ručení (a havarijního pojištění), tak produkty cestovního pojištění se tedy v praxi standardně řídí právním řádem ČR (pojistné podmínky posuzovaných pojistitelů obsahují standardní textaci ve smyslu „Pojistná smlouva se řídí českým právním řádem“). 

České právo jakožto právo rozhodné nicméně není jediné možné. Z pohledu tuzemských zainteresovaných subjektů je třeba rozlišovat kolizní normy obsažené v:

I. relevantních unijních předpisech, a to v nařízení č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, („Nařízení Řím I“),

II. příslušných mezinárodních smlouvách a

III. české zákonné úpravě, a to konkrétně v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, („ZMPS“).

Při hledání rozhodného práva pro pojistnou smlouvu je obvykle třeba nejprve nahlédnout do unijního Nařízení Řím I, jehož ustanovení jsou v praxi aplikovatelná nejčastěji.¹ Půjde-li o pojistné vztahy, na které úprava v tomto nařízení nedopadá, bude třeba zjistit, zda je na daný vztah aplikovatelná některá dvoustranná

mezinárodní smlouva, kterou Česká republika v minulosti uzavřela, a pokud ani zde není nalezeno řešení, bude aplikován jako poslední instance ZMPS, který obsahuje řešení pro všechny možné zbývající situace.

Nařízení Řím I

Nařízení Řím I je aplikovatelné na všechny pojistné smlouvy, vyjma smluv uvedených v jeho čl. 1, odst. 2, písm. j). Právo určené na základě tohoto nařízení se použije bez ohledu na to, zda je právem některého z členských států, či nikoliv. Speciální kolizní normy pro pojistné smlouvy jsou obsaženy v čl. 7 Nařízení Řím I. Tento článek se vztahuje na smlouvy kryjící typicky rizika nacházející se na území členských států (tj. použije se obvykle při cestách po Evropě).²

Jako obecné pravidlo pro pojistné smlouvy platí podle Nařízení Řím I, že v míře, ve které nebylo právo rozhodné zvoleno stranami, se bude taková smlouva řídit právem členského státu, v němž se riziko nachází v okamžiku uzavření smlouvy. Pokud jde o volbu rozhodného práva, mohou strany v zásadě zvolit právo jakéhokoli členského státu, v němž se nachází riziko v okamžiku uzavření smlouvy, nebo právo země, v níž má pojistník své obvyklé bydliště. V případě pojistných smluv kryjících rizika omezená na události, k nimž dochází v jednom členském státě, a to v jiném, než je členský stát, v němž se riziko nachází, pak mohou strany zvolit rovněž právo tohoto státu.

Na tzv. povinná smluvní pojištění (mezi která se řadí i pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) se pak vztahují dodatečná pravidla obsažená v čl. 7 odst. 4, podle kterého povinnost uzavřít pojištění není splněna u pojistné smlouvy, která není v souladu se zvláštními ustanoveními týkajícími se daného pojištění platnými v příslušném členském státě.³ S ohledem na narůstající počet povinných smluvních pojištění je potřeba tento korektiv brát v potaz (byť zatím nikoliv četně u přeshraničního cestování, s výjimkou uvedeného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla).

Mezinárodní smlouvy a ZMPS

Pokud se jedná o aplikaci mezinárodních smluv před ustanoveními Nařízení Řím I, dle čl. 25 nařízení není tímto nařízením dotčeno použití mezinárodních smluv, jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení a které stanoví kolizní normy pro smluvní závazkové vztahy. Toto nařízení se však použije mezi členskými státy přednostně ve vztahu k úmluvám uzavřeným výlučně mezi dvěma a více členskými státy v rozsahu, ve kterém se týkají oblastí upravených tímto nařízením. V úvahu tedy připadá zejména aplikace dvoustranných mezinárodních smluv uzavřených mezi Českou republikou a nečlenským státem EU.

Dojde-li až na výjimečnou aplikaci české zákonné úpravy, pak ZMPS obsahuje zvláštní kolizní úpravu pro pojistné smlouvy v § 87, odst. 3. Podle tohoto ustanovení se pojistné smlouvy řídí právem státu, ve kterém má pojistník obvyklý pobyt. Smluvní strany mohou zvolit rozhodné právo pro pojistnou smlouvu. Přitom jde-li o pojistnou smlouvu, na kterou se vztahuje přímo použitelný předpis Evropské unie, jak bylo uvedeno výše v případě vybraných pojistných smluv uvedených v čl. 7, odst. 3 Nařízení Řím I, mohou smluvní strany zvolit kterékoliv rozhodné právo.

Právo rozhodné pro řešení příslušné události

Od práva rozhodného pro samotnou pojistnou smlouvu je třeba rozlišovat právo rozhodné pro řešení škodní, resp. pojistné události. Tato rovina může v praxi u některých pojistných produktů činit určité obtíže, neboť je potřeba jednak zvolit správné rozhodné právo, podle něhož se daná událost (typicky odpovědnost za škodu, ale i jiné případy) řeší, a dále pak posoudit, zda byly naplněny hmotněprávní po)dmínky dané právní úpravy. Právě tato druhá složka přitom může být při řešení škodních událostí komplikovaná, neboť vyžaduje znalost příslušné právní úpravy, a to nejen ze strany pojistitele při řešení škodních událostí, ale někdy rovněž ze strany pojistníka (resp. pojištěného) při pobytu na území cizího státu. 

Pojišťovny ve svých pojistných podmínkách přistupují dosti rozdílně jak k otázce informování o existenci rozhodného práva (některé pojišťovny výslovně hovoří o „právních předpisech příslušné země“, jiné hovoří pouze obecně o „právních předpisech“), tak co do přístupu k značně diferencované právní základně (některé pojišťovny u odpovědnostního pojištění např. vylučují hrubou nedbalost pramenící z neznalosti cizího rozhodného práva, jiné nikoliv). Běžný klient pojišťovny (tím spíše průměrný spotřebitel) přitom z povahy věci běžně není obeznámen o aspektech důležitých pro stanovení rozhodného práva a nemůže tedy bezpečně předvídat, zda např. dojde k naplnění podmínek pro odpovědnost za škodu dle příslušné zahraniční právní úpravy. 

Vezmeme-li v potaz standardní pojistné produkty spojené s cestováním do zahraničí, kdy se jedná primárně o tzv. povinné ručení, havarijní pojištění a dále pak cestovní pojištění jakožto různorodý mix typicky pojištění majetku a odpovědnosti (ale i jiných produktů), v praxi otázka rozhodného práva vyvstává primárně u pojištění odpovědnosti. Z hlediska řešení pojistných událostí jsou rozhodující kolizní normy obsaženy zejména v:

I. nařízení č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy, („Nařízení Řím II“),

II. Haagské úmluvě o právu použitelném pro dopravní nehody, zákon č. 130/1976 Sb.,

III. příslušných mezinárodních smlouvách a

IV. v české zákonné úpravě, např. v zákoně č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

Nařízení Řím II

Nařízení Řím II se vztahuje na mimosmluvní závazkové vztahy (včetně vztahů odpovědnostních) v případě kolize právních řádů. Stejně jako v případě Nařízení Řím I právo určené na základě tohoto nařízení se použije bez ohledu na to, zda je právem některého z členských států, či nikoliv.

Obecné kolizní pravidlo dle Nařízení Řím II je obsaženo v čl. 4 a říká, že nestanoví-li nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti. Mají-li však osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v předchozích větách, použije se právo této jiné země.

Nařízení umožňuje rovněž volbu práva ve svém čl. 14.1, podle něhož si strany (tj. v našem případě škůdce a poškozený) mohou zvolit právo, kterým se bude řídit jejich mimosmluvní závazkový vztah dohodou, která byla uzavřena poté, co došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody. Podstatný je dovětek, že touto volbou nejsou dotčena práva třetích osob. Touto třetí osobou přitom může být také pojistitel, který tak nemůže být znevýhodněn např. tím, že pojistník coby škůdce a poškozený zvolí jako rozhodné právo takové právo, které by nárok na náhradu škody nedůvodně navyšovalo oproti výchozímu nastavení pravidel.

Současně nařízení obsahuje další limitace volby rozhodného práva. V případě, že se v okamžiku, kdy došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, nacházejí všechny prvky pro situaci významné v jiné zemi než v zemi, jejíž právo bylo zvoleno, není volbou práva, kterou strany učinily, dotčeno použití ustanovení práva této jiné země, od nichž se nelze smluvně odchýlit. Rovněž nemůže být volbou práva vyloučeno použití těch ustanovení práva EU (případně v podobě, v jaké je provedeno v členském státě sídla soudu), od nichž se nelze smluvně odchýlit. Co vše se řídí rozhodným právem, je uvedeno v čl. 15 nařízení.

Z hlediska pojistných smluv je důležitý rovněž čl. 17 nařízení, podle kterého při posuzování chování osoby, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, je třeba přihlédnout, jako ke skutkové otázce a v náležitém rozsahu, k pravidlům bezpečnosti a chování platným v místě a v okamžiku, kdy došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku odpovědnosti. Pojištění se dále týká čl. 18 nařízení, který stanoví, že poškozený může vznést svůj nárok přímo proti pojistiteli osoby povinné k nahrazení škody, stanoví-li to právo rozhodné pro daný mimosmluvní závazkový vztah nebo právo rozhodné pro danou pojistnou smlouvu. 

Mezinárodní smlouvy a vnitrostátní právní úprava

Obdobně jako v případě Nařízení Řím I, ani tímto nařízením není dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení a které stanoví kolizní normy pro mimosmluvní závazkové vztahy. Toto nařízení se však použije mezi členskými státy přednostně ve vztahu k úmluvám uzavřeným výlučně mezi dvěma a více členskými státy v rozsahu, ve kterém se týkají předmětu právní úpravy tohoto nařízení. V úvahu tedy opět připadá zejména aplikace dvoustranných mezinárodních smluv uzavřených mezi Českou republikou a nečlenským státem EU.

Aplikační problémy v praxi nastávají zejména v případě, kdy je jako rozhodné právo pro náhradu škody určeno na základě případné mezinárodní smlouvy s nečlenským státem EU, a to zejména s ohledem na různorodou terminologii používanou v těchto mnohdy poměrně starých smlouvách, která se může lišit od terminologie používané unijní úpravou.

Přednost před Nařízením Řím II má rovněž Haagská úmluva o právu použitelném pro dopravní nehody. Tato úmluva určuje právo rozhodné pro občanskoprávní mimosmluvní odpovědnost z dopravních nehod. Jako základní kolizní pravidlo úmluva stanoví, že rozhodným právem jsou vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě. Toto základní pravidlo obsažené v čl. 3 je ovšem pro specifické situace (např. škody na věcech apod.) upřesněno články 4 až 6. Procesní návaznost pak spočívá v tom, že dle čl. 9 úmluvy mají poškozené osoby právo žalovat přímo pojistitele odpovědné osoby, jestliže jim toto právo náleží podle rozhodného práva.⁴ V českém právu je tento přímý nárok zakotven v § 28 zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

Zvláštní úpravu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla obsahuje rovněž zmíněný zákon č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle kterého pojištění odpovědnosti kryje na základě jediného pojistného pojistné události, které vzniknou v členských státech EU a na území dalších určených států. Přitom v případě újmy vzniklé provozem tuzemského vozidla v jiném členském státě se rozsah pojištění odpovědnosti řídí právní úpravou tohoto státu, není-li tento rozsah širší podle tohoto zákona nebo podle pojistné smlouvy.

Jak bylo uvedeno výše, vnitrostátní právo příslušné zahraniční destinace, kde dojde ke vzniku škodní události, hraje významnou roli při materiálním posuzování případného nároku na pojistné plnění, při posuzování sjednaných výluk z pojištění apod. Může jít o místní pravidla silničního provozu, o pravidla pro pohyb na sdílených chodnících/cyklostezkách nebo o jakákoliv jiná pravidla chování, která v dané jurisdikci platí a která musí být na zahraniční cestě dodržována. Pakliže byl v úvodu zmíněn příklad s návštěvou zařízení zdravotní péče, je např. poměrně spornou otázkou, zda nenadálý komplikovaný porod v zahraničí spadá pod minimální standard péče, který musí být rámci veřejného zdravotního pojištění v EU poskytnut. Obdobně tomu může být v případě jakýchkoliv jiných léčebných výloh, kdy dochází ke střetu pravidel veřejného zdravotního pojištění (k pokrytí nezbytně nutné péče v zemích EHP) a pravidel pojištění soukromého ve formě pojištění léčebné péče (mimo EHP jde v praxi mnohdy o pojištění nezbytné, v rámci EU může být náplň rozsahu pojištění převážně duplicitní). V případě vzdálenějších destinací je potřeba brát v potaz rovněž místní standardy zdravotní péče (vycházející často z místní právní úpravy), kdy nelze očekávat, že např. cenová hladina konkrétního zákroku, včetně způsobu jeho provedení, bude ve světě jednotná. Přestože tedy bude u těchto typů pojištění (spadajících do cestovního pojištění) sjednáno jako rozhodné české právo, materiálně bude hrát klíčovou roli příslušné právo zahraniční.

Rozhodné právo při řešení sporů

Třetí rovinou je rovina procesního rozhodného práva, tj. toho, před orgány kterého státu a podle jakých procesních pravidel se bude rozhodovat případný spor mezi dotčenými subjekty. Nepodaří-li se vztahy plynoucí ze škodní události vyřešit jinak než před soudem, je třeba určit, který soud je příslušný danou věc s mezinárodním prvkem rozhodovat. Bude-li ve věcech pojištění rozhodovat soud v České republice, svou příslušnost bude posuzovat podle oddílu 3 kapitoly II nařízení č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I bis).

Podle Nařízení Brusel I bis⁵ pojistitel, který má sídlo v některém členském státě, může být žalován: a) u soudů členského státu, v němž má sídlo, b) v jiném členském státě v případě žaloby podané pojistníkem, pojištěným nebo oprávněnou osobou u soudu místa bydliště žalobce nebo c) jedná-li se o tzv. spolupojistitele, u soudu členského státu, u kterého je žalován hlavní pojistitel. Nemá-li pojistitel sídlo v žádném členském státě, avšak má v některém členském státě pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z jejich provozu jednáno tak, jako by měl sídlo v tomto členském státě.

Ve věcech pojištění odpovědnosti může být pojistitel kromě toho žalován u soudu v místě, v němž nastala škodní událost. Totéž platí, jsou-li v téže pojistné smlouvě pojištěny a stejnou škodnou událostí postiženy movité věci i nemovitosti. Ve věcech pojištění odpovědnosti může být pojistitel žalován také u soudu, u něhož je podána žaloba poškozeného proti pojištěnému, pokud je to přípustné podle práva tohoto soudu.Pojistitel může žalobu podat pouze u soudů toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, bez ohledu na to, zda je žalován pojistník, pojištěný, nebo oprávněná osoba. Dohodou přitom může být jako příslušný určen i jiný soud, a to za podmínek stanovených v čl. 15 Nařízení Brusel I bis. Sjednání příslušnosti zahraničního soudu v pojistných věcech umožňuje i ZMPS ve svém § 86, který uvádí, že ve věcech pojištění je ujednání o příslušnosti zahraničního soudu přípustné jen po vzniku sporu, nebo jestliže umožňuje pouze pojistníkovi, pojištěnému, jiné oprávněné osobě, poškozenému nebo spotřebiteli zahájit řízení u soudu jiného státu.

Rozhodné právo při subrogacig

Pro úplnost je vhodné doplnit i případnou čtvrtou rovinu, kterou je rovina rozhodného práva v rámci procesu subrogace, a to v situacích, kdy pojistitel po výplatě pojistného plnění uplatňuje nárok po odpovědné osobě. Tato rovina někdy činí v praxi rovněž obtíže, neboť někdy bývá obtížné zkombinovat příslušná ustanovení relevantních úprav. Vedle unijního práva a práva vnitrostátního má Česká republika stále uzavřeno několik původních mezinárodních smluv, které upravují rozhodné právo u odpovědnostních vztahů odlišně.⁶ U subrogace dochází k přechodu práv z jedné osoby (typicky pojistníka) na druhou osobu (typicky pojistitele). Tato situace může nastat v případě, kdy pojistitel vyplatí pojistné plnění z majetkového pojištění a následně uplatňuje regresem vzniklou újmu po odpovědné osobě (škůdci). 

Hlavní právní úprava subrogace v případě mimosmluvních právních vztahů je dnes tvořena na unijní úrovni Nařízením Řím II a na národní úrovni ZMPS. Mimořádně významný z hlediska uplatnění pojistného regresu je čl. 19 Nařízení Řím II, podle kterého má–li určitá osoba (v případě odpovědnostních vztahů „poškozený“) mimosmluvní nárok vůči jiné osobě (v případě odpovědnostních vztahů „škůdce“) a třetí osoba (v našem případě pojistitel) je povinna uspokojit věřitele nebo na základě této povinnosti věřitele uspokojila, určuje právo, kterým se řídí povinnost této třetí osoby, zda a v jakém rozsahu je třetí osoba oprávněna uplatnit vůči dlužníkovi práva, která měl vůči dlužníkovi věřitel podle práva rozhodného pro jejich vztah. 

Z uvedeného vyplývá, že existují dvě fáze subrogace se zahraničním prvkem, a to fáze rozhodného práva dle příslušné pojistné smlouvy (v popisovaných případech typicky české právo) a následně fáze práva rozhodného pro vztah mezi škůdcem a poškozeným (tj. právo relevantní pro škodní událost). V případě běžných letních cest mohou tyto situace nastat např. v případě odcizení zavazadla, kdy pojistitel vyplatí pojistné plnění a následně subrogací uplatňuje regresní nárok vůči odpovědné osobě (škůdci). Aplikační problémy v praxi nastávají zejména v případě, kdy je jako rozhodné právo pro náhradu škody určeno na základě případné mezinárodní smlouvy s nečlenským státem EU, tj. podobně jako v případě rozhodného práva pro řešení příslušné události.

Závěr

Jak plyne z výše uvedeného, je oblast rozhodného práva v pojistně-právních vztazích poměrně komplikovaná. Tři relevantní úrovně pramenů (unijní právo, mezinárodní smlouvy a národní právo) nejsou vždy ve vzájemném souladu a pojistitelé by měli při likvidaci pojistných událostí se zahraničním prvkem vždy pečlivě posoudit veškeré skutkové okolnosti případu, aby např. nedošlo k aplikaci nesprávného rozhodného práva jakožto legislativní základny pro posouzení vzniku pojistné události. V praxi bývají nejkomplikovanější případy odpovědnosti za újmu (ať už způsobené provozem vozidla, nebo z tzv. občanské odpovědnosti) a dále pak subrogační nároky zejména ve vztahu k zemím, které mají s Českou republikou uzavřenou příslušnou mezinárodní smlouvu. Lokální rozhodné právo však mnohdy sehrává důležitou roli i při řešení škodních událostí spadajících pod majetkové pojištění. Pokud jde o přístup vybraných pojišťoven k problematice rozhodného práva v pojistných podmínkách, ten je poměrně nejednotný, a to např. v otázce nastavení výluk z pojištění. Je nicméně otázkou, zda klienti dané nuance berou při rozhodování o konkrétním pojistném produktu v potaz a zda si je vůbec uvědomují. Ještě komplikovanější jsou případy, kdy vstupuje do hry případná mezinárodní smlouva uzavřená mezi ČR a nečlenským státem EU, a to primárně s ohledem na nejednotnou terminologii dlouhodobě zaužívanou v unijním právu.