Obraz současné světové a naší ekonomiky není po více než třech dekádách optimistický

Základním motivem ekonomického chování lidí bylo od počátku dějin lidstva uchování si života získáním zdrojů obživy a dalších k životu nutných potřeb. Vývoj dospěl ve vyspělých ekonomikách díky prakticky neustálému technickému pokroku a z něj plynoucímu permanentnímu, i když cykličností poznamenávanému ekonomickému růstu až k současnému relativně vysokému stupni dosahovaného blahobytu při stále nižší potřebě zdrojů, zejména pracovních kapacit. Ekonomická věda byla v průběhu vývoje nucena permanentně se měnící podmínky tohoto procesu anticipovat a snažit se co nejvíce přispívat k jeho bezporuchovému chodu.

Vývoj světové a naší ekonomiky od roku 1989

Nejvýznamnější událostí konce osmdesátých let minulého století bylo pro Českou republiku definitivní opuštění spolu s dalšími zeměmi neživotného ekonomického modelu plánovitého řízení a naše ekonomika se vydala na cestu transmise k modelu s tržními principy. Těšili jsme se, že rychle doženeme zpoždění vůči vyspělým zemím a že i u nás životní úroveň už jen poroste. Očekávali jsme, že znovu zakotvíme mezi ekonomikami založenými na pevných a osvědčených principech tržního řádu a jeho zákonů a pravidel. Naše očekávání byla podpořena faktem, že první přechodovou fázi jsme v mnoha ohledech zvládli nejlépe ze všech transformujících se zemí.

Po etické stránce v rámci probíhajících hlubokých změn společenských procesů ovšem musíme konstatovat, že se v první dekádě po polistopadovém přechodu na tržní ekonomickou trajektorii společnost potýkala s relativně častým výskytem morálního hazardu a negativního výběru, tedy významných faktorů způsobujících obecně informační asymetrii a zvyšujících nejistotu v již tak dost nejistém prostředí transformace. Asi největší škody způsobila rozsáhlá bankovní krize v polovině devadesátých let, při které zkrachovaly některé nově vzniklé menší banky, posléze se dotkla i velkých bank, nejhůře dopadla IPB, skončila krachem v roce 2000. V „devadesátkách“ proběhly i významné privatizační skandály s kriminálním podtextem. Tehdejší situaci výborně charakterizoval v této době vznesený nereálný požadavek významného ekonoma L. Mlčocha (2010), vycházející z jeho katolické fundace a z názoru, že jedině správné, tedy symetrii navozující účetní knihy se vedou tam „nahoře“ a je tudíž třeba je urychleně snést z nebe dolů na zem. Po „divokých devadesátkách“, charakteristických občas „útěkem před právníky“, se ale nakonec i u nás prosadil únosný etický kodex a tržní kategorie se postupně zakořeňovaly. Reminiscencí na tuto zvláštní dobu je jen občasné mediální adorování ekonomicky úspěšných představitelů tohoto období, kteří ovšem nebyli právě striktními vyznavači preference morálních a etických hledisek.

Na přelomu tisíciletí se světová i naše ekonomika nacházely, viděno dnešníma očima, naposledy na relativně delší čas v období příznivého ekonomického vývoje. Bylo to období silného a stabilního hospodářského růstu, s nízkou inflací, s nízkými úrokovými a rizikovými sazbami a hlavně bez výraznějších volatilních výkyvů na finančních trzích, odtud vznikl v literatuře používaný název pro toto období jako „great moderation“.

Na trzích s dostatkem likvidity panovala optimistická nálada, klesala averze k riziku, investoři se pouštěli do stále výnosnějších, ale také výrazně rizikovějších strategií. Celosvětový a zejména pak americký hospodářský růst byl ovšem založen na masivní úvěrové expanzi, podpořené ideou welfare state a také Keynesovým bonmotem, že z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví, a tudíž není třeba se bát zadlužování, a tedy i nadměrné spotřeby, navíc financované pomocí spotřebních a hypotečních úvěrů.

Ekonomická věda byla v té době na přelomu milénia pod silným vlivem amerického profesora Samuelsona (metodologové hovořili o samuelsonizaci ekonomie), který prosazoval pojetí ekonomie jako matematicky modelovatelné normativní vědy. Navíc tehdy většinově přijímaný názorový přístup k riziku zvaný „risk based approach“ považoval riziko za zvládnutelnou a matematicky modelovatelnou veličinu. Oba předpoklady se dnes jeví spíše jako příliš silné. Celkově byly tudíž vytvořeny předpoklady pro to, aby se v tomto na první pohled příznivě se jevícím období začala pověstná bublina pomalu, ale jistě nafukovat. V této době byly tudíž v ekonomice založeny závažné nerovnovážné procesy, docházelo k hrubému porušování základních ekonomických zákonů, zejména zpřetrháním vazeb mezi produkcí a spotřebou, tedy dlouhodobým žitím na dluh, buď prostřednictvím veřejných financí, nebo spotřebitelských či hypotečních úvěrů nad rámec, který je ještě přiměřený a únosný v tržních proporcích.

Na začátku roku 2009 se nejvíce zadlužené ekonomiky, včetně USA, již nacházely ve volném pádu a celosvětovému finančnímu systému hrozil bezprostřední kolaps. Bylo zřejmé, že světová ekonomika bude muset na cestě k záchraně projít hlubokou a systémovou globální finanční krizí, jejíž základní příčinou se stal dluhový problém a následná insolvence dlužníků. Tato krize ovšem jevila některé neobvyklé symptomy, které neměly podobnost s příznaky předchozích prodělaných cyklických propadů, jednou z výrazných zvláštností byla skutečnost, že nedošlo k obvyklému runu na banky ze strany jejich klientů, ale k runu na banky od samotných bank, což následně vedlo ke ztrátě likvidity a posléze zablokování mezibankovního trhu.

Zvlášť závažný faktor představující specifickou příčinu krize je skutečnost, že dluhový problém byl v masovém měřítku dlouho zakrýván inovativními finančními produkty, zejména strukturovanými úvěrovými instrumenty v sekuritizované podobě. Produkt jednak napomohl k nadměrné úvěrové expanzi, ad dvě přispěl k anonymizaci věřitelsko-dlužnických vztahů a ad tři, protože u sekuritizovaných úvěrů nebyla známa věřitelská struktura, nebylo při defaultu jasné, na koho je dluhové břemeno přesouváno, tedy kdo nese vzniklé ztráty. Kvůli složitosti sekuritizovaných úvěrových balíčků neměl nikdo jistotu, kdo co vlastní a jakou to má cenu.

Z na přelomu milénia vytvořeného konjunkturálního prostředí vyplývající nezřízeně optimistické, rizikově neaverzní a neadekvátní chování soukromých finančních institucí vytvářelo silný tlak na spekulativní rizikovou alokaci volných zdrojů, což bylo finančními trhy nepřiměřeně dlouho tolerováno. Navíc se v této souvislosti jako nepříliš účinná ukázala regulatorní opatření zaměřená na minimalizaci kreditního rizika, finanční instituce včetně renomovaných bank demonstrovaly, jak regulační opatření bylo vcelku snadné inovativními produkty obejít. Záhy se pak začala projevovat nízká absorpční schopnost trhů ohledně informací o zhoršování nerovnováhy a prvních příznacích krize.

Krizi odstartoval trh rezidenčních nemovitostí ve Spojených státech a postupně z globální hypoteční krize přerostla v krizi likviditní, jejímž výsledkem byl kredit crunch a vysoká nestabilita v bankovním sektoru. Kolapsem byly postiženy i bankovní domy, o kterých donedávna platilo „too big to fail“ anebo „too big to beatiful“, za všechny jmenujme alespoň banku s „modrou krví“ Lehman Brothers.

Globální problémy na úvěrovém trhu přivedly světové centrální banky k řešení bezprecedentní fiskální expanzí, tedy poskytnutím masivní peněžní výpomoci ohroženým komerčním bankám, s cílem zvýšit potřebnou likviditu finančního systému. Krokem stejným směrem ze strany centrálních bank bylo rovněž výrazné snížení úrokových sazeb.

Výhrady k tomuto typu řešení injekcemi z veřejných financí spočívají především v otázce, zda masivní fiskální expanze je správným lékem na předchozí dlouhodobou masivní úvěrovou expanzi. Odpůrci fiskalizace dále uvádějí popření liberálního principu pročištění trhu Smithovou neviditelnou rukou od institucí, které v tržním prostředí evidentně neobstály, a za další jsou výhrady spatřovány v efektu tzv. „kasinového kapitalismu“, který je v rozporu se základními principy podnikání: v dobách příznivých jsou zisky finančních institucí přivlastňovány soukromě a v dobách nepříznivých jsou ztráty uhrazovány daňovými poplatníky.

Dalším faktorem bylo vážné selhání ratingových agentur. Velká část investorů je na ratingu přímo závislá, neboť prověřování kvality investice samotným investorem je složité a nákladné. Při ohodnocování inovativních finančních instrumentů ratingové agentury zcela selhaly. Své „nepozorné“ hodnocení v průběhu krize začaly agentury masově měnit, čímž jen dále posilovaly nervozitu a nedůvěru účastníků tržních interakcí. Zejména v případě strukturovaných cenných papírů tahaly banky a pojišťovny v mnoha ohledech za kratší konec problému asymetrie informace, cenné papíry pojišťovaly podle vstřícného ratingu uděleného příslušnému cennému papíru renomovanou ratingovou agenturou, která byla prakticky jediná, kdo byl plně obeznámen s obsahem sekuritizovaného cenného papíru, označovaného jako bonitní.

Pro odvětví pojišťovnictví z toho plynul pozitivní fakt, že i tato hluboká krize znovu potvrdila obecně lepší odolnost pojišťoven na rozdíl od bank vůči cyklickým výkyvům a na systemické riziko (dominový efekt) pojišťovny v krizovém období prakticky nedefaultovaly.

Vývoj ekonomické vědy na přelomu milénia

Ničivá síla finanční a ekonomické krize druhé poloviny první dekády nového milénia kromě svých konkrétních těžkých důsledků pro reálnou ekonomiku, zejména pro bankovnictví, přinesla i jistou erozi samotných paradigmat ekonomie. Dramatické krizové procesy zanechaly trvalé a nevratné změny v principech tržního fungování, zejména v segmentu finančních trhů. Dlouhodobí kritici uplatňování neoliberálních přístupů v hospodářské politice, jakými je např. nositel Nobelovy ceny prof. J. Stiglitz, získávali spojence se stále důraznějšími hlasy reflektujícími tehdejší sentiment v teoretických kruzích. Další nositel Nobelovy ceny za ekonomii, prof. P. Krugman, (2009) se ptal: „Jak se to ekonomům povedlo tak zkazit?“ Za hlavního viníka vzniku krize považoval na prvním místě neuspokojivý stav ekonomické vědy. Britští ekonomové se v tomto duchu omluvili dopisem anglické královně. Určitou pozornost vzbudil svou publikací i J. Cassidy (2009), který rovněž nepovažoval za příčinu vzniku krize na prvním místě úvěrovou expanzi, cenovou bublinu či nevhodnou regulaci, ale zcela systémové selhání zapříčiněné chybnými východisky exekutivních ekonomů, zejména centrálních bankéřů, z překonaných ekonomických idejí, zejména z prosazování příliš liberální koncepce volného trhu. Kritici vycházeli z názoru, že klasická tržní ekonomika nemá schopnost po vychýlení vracet se do rovnovážné polohy a k návratu ji musí přimět státní zásah.

Ekonomie jako součást společenských věd ve srovnání s vědami přírodními není exaktní vědou. Poznání ve společenských vědách je objektivně problémovější než ve vědách přírodních: obdobný postup identifikování, měření, izolování a reprodukování jevů v přírodních vědách není ve vědách společenských možný, nejde o zkoumání konstantních vztahů a to bezesporu ztěžuje pozici ekonomů, sociologů atd., na druhou stranu jim však rozhodně nebrání uplatňovat Hayekovského ducha nezaujatého zkoumání. Obecná metodologie věd ve svém vcelku dynamickém rozvoji dospěla přes typ myšlení aristotelovský a descartovský až k modernímu typu racionality uchopující vývoj, historii a současně i strukturu zkoumaných jevů současně. Zdánlivá rozpornost takto pojatého myšlení je řešitelná jen myšlením dialektickým, které pojímá celistvý jev jako jednotu logického a historického, jako dialektickou jednotu podstaty a jevu, jako vnitřně rozporný celek. V rámci pozitivního řešení tohoto problému jsou do obecných metodologických postupů implementovány poznatky vědních disciplín, které vedou k současnému až překotnému rozvoji speciálních věd, např. matematiky, kybernetiky, počtu pravděpodobností atd., jež sice svým typem vědeckého myšlení patří do prvého karteziánského typu myšlení, na druhé straně jednoznačně a neoddělitelně patří i ke struktuře myšlení současného.

Přes pokrok obecné metodologie věd při dosahování vyššího stupně moderního typu racionality se musí lidská společnost, a tedy i společenské vědy smířit s některými v tomto ohledu nepříjemnými fakty v podobě otevřených problémů, a to:

— že poznání je stále ohraničené možnostmi lidského subjektu, který je zejména pro predikci budoucích jevů špatně vybaven a má omezenou schopnost jednat racionálně;

— že stále platí axiomy o nepředvídatelnosti externího světa, že budoucnost nelze učinit předmětem vědeckého zkoumání, protože jako předmět ještě neexistuje;

— že modelově rozhýbat stávající podmínky či zákony do budoucnosti se zatím nikomu nepodařilo;

— že nejlepší řešení (v nematematickém slova smyslu) neexistuje.

Tyto problémové okruhy považujeme za významným způsobem limitující možnosti zkoumání stavů světa ekonomickou teorií a jsme názoru, že právě odtud pramení současné problémy ekonomické vědy, zejména její normativní větve. Jeden z významných okruhů problémů tohoto druhu představuje míra neúplnosti zobrazení stavů světa a jejich determinace v lidském vědomí.

Jak již bylo zmíněno, ekonomická věda byla na přelomu milénia pod silným vlivem profesora Samuelsona, považujícího ekonomii za normativní vědu s pevnými zákony, schopnou normativních predikcí. I když toto pojetí ekonomické vědy je stále ještě mainstreamové, normativní doktrínu významně narušila poslední ničivá krize. V krizových letech se stala bestselerem kniha empirického ekonoma N. Taleba Černá labuť (2011), ve které silně argumentoval ve prospěch svého názoru na pouze deskriptivní možnosti ekonomické vědy, v důsledku stavů světa, stále silně ovlivňovanými dopady kategorie nahodilosti. Svůj metodologický přístup k budoucím stavům světa v knize formuloval zcela jednoznačně: Fundamentálně nepředvídatelné jsou společenské vědy, trhy, politika a s nimi celá společnost, to vše navzdory velmi sporným, leč úporným snahám ekonomů, prognostiků, matematiků, statistiků a dalších akademických odborníků a teoretiků. Ekonomická realita prvních dekád nového milénia jeho koncept obtížné prediktability významného potenciálního vlivu nespoutané nahodilosti jako kvalitativní stránky ekonomického a nejen ekonomického života lidské společnosti potvrdila.

Důsledky předchozího vývoje pro současný neutěšený stav ekonomiky a pro ekonomickou vědu

Proběhlá krize v druhé polovině první dekády a bezprecedentní fiskální řešení jejích dopadů významně posílily roli politiků při řízení ekonomických záležitostí. Byla nasazena přísná léčba regulačními projekty zejména pro finanční trhy, nejvíce byl regulací zasažen bankovní byznys, protože bankéři byli považováni za významné strůjce krize. Posléze byl koncept bankovní regulace implementován napříč všemi segmenty finančních trhů, a to i např. do pojišťovnictví, které se na vzniku krize prakticky nepodílelo. Hlavní ideou bylo zavést takovou regulaci, která by nedovolila opakování posledního cyklického propadu. Současná kritická situace ve světové ekonomice je důkazem, že tato snaha je ze své podstaty utopická.

Pokrizové chování ekonomických subjektů, které byly zpočátku velmi opatrné ve svých výdajích a tím se nepříznivě zpomaloval peněžní oběh, vedle snížení úrokových sazeb byl použit zcela nový nástroj tzv. kvantitativního uvolňování, prakticky představovalo nakupování cenných papírů před lhůtou jejich splatnosti od nebankovních subjektů centrálními bankéři za nově natištěné emise peněz. Po jistou dobu zůstávala významná část těchto peněz z důvodu přetrvávající ekonomické nejistoty jako depot u institucionálních investorů, bank, fondů atd., takže nepůsobily inflačně. V ekonomikách však dlouhodobě vytvářely přebytek likvidity, který dále přiživily důsledky covidové pandemie a v současnosti působí jako významná dílčí nerovnováha podněcující současnou krizi.

Světová ekonomika je v současné pocovidové době dále rozkolísávána projevy sílící inflace a dalšími nerovnováhami, zejména energetickou a geopolitickou krizí, u nás tyto fenomény prohlubuje bezprecedentní velikost našich rozpočtových deficitů posledních let, vedle výdajů spojených s epidemií to byly důsledky populistické vládní politiky.

V. Klaus (2022) deficity posledních let charakterizuje jako jeden z projevů radikální vzpoury proti ekonomickému myšlení, proti samotné ekonomii, součástí této „vzpoury“ je široké přijetí nárokové doktríny v uvažování soudobé „nepokorné“ společnosti a jejích politických lídrů a ve svém konečném důsledku vede k popření ekonomické kategorie vzácnosti zpřetrháním vazeb výkonu a nároku, zásluhy a odměny. Je to předzvěst návratu vysmívané ideologie „každému podle jeho potřeb“, bez ohledu na jeho přínos pro společnost?

Inflace je v současné době již dvouciferná, tedy pro ekonomiku nebezpečná, a T. Sedláček říká, že taková nastává po vážných hříších, jakými jsou prohrané války, příliš velký dluh anebo příliš dlouhé odkládání bolesti do budoucna, a takový fenomén dokáže ekonomiku dosti slušně rozložit.

Kapitolou samou pro sebe je strukturální energetická krize, na samém počátku byl aktivistický požadavek těžbu „nečistých“ zdrojů energie, zejména uhlí, do budoucnosti nijak nepodporovat a připravovat její útlum. U zatím tradičně apolitických finančních institucí – bank a pojišťoven – tyto přístupy překvapivě nacházely sluchu. Výsledek: na skok cen energií v druhé polovině roku 2021 nebylo možné reagovat navýšením těžby. Dodavatelé energií, kteří nepočítali s takto vysokou cenovou volatilitou, krachovali s až fatálními důsledky pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. Pak následovalo vyhlášení zeleného údělu ze strany EU, kterým se do čela boje proti karbonizaci postavila EU přesto, že zelené přístupy k „udržitelnosti“ prakticky znamenají nemožnost realizovat v zakládajících listinách EU deklarovaný trend růstu životní úrovně obyvatel a růstu ekonomické konkurenceschopnosti jak celého integračního celku, tak jednotlivých členských zemí.

V těchto souvislostech považujeme za užitečné uvést stanovisko ekonoma, který pro tuto společenskou vědu udělal hodně, N. Taleba (2021), ohledně „nasazování vlastní kůže“, což je základní předpoklad symetrie: pokud máme mít prospěch z pozitivního výsledku nejisté události, pak musíme také sdílet potenciální škody a převzít odpovědnost, pokud se něco pokazí. Pokud tomu tak není, jde o asymetrii.

Asymetrie v podstupování rizika vede nakonec podle Taleba k vytváření závažných nerovnováh, které mohou ve svých důsledcích až ohrožovat celý systém, a dokonce vést až k jeho defaultu v důsledku hromadění se rizik vzniku černých labutí. Vzpomeňme reálných obav odborné komunity v roce 2008 o krach celého světového finančního systému, který byl nakonec odvrácen masivní fiskalizací ztrát, tedy přenesením rizik mimo okruh lidí, zejména bankéřů, kteří měli odpovídajícím způsobem nasadit svou vlastní kůži do hry, a když pak začalo docházet k bankovním úpadkům, evidentně se k tomu neměli. Své zisky z let „tučných“ považovali za poctivě získané, vývoj v „hubených“ letech za vliv černých labutí, se kterými neměli nic do činění.

Aktuálním příkladem je současná překotná aktivistická snaha o dekarbonizaci energetických zdrojů, jeden ze spouštěčů energetické krize, jejíž aktuální finanční důsledky byly přeneseny na spotřebitele zejména elektřiny a plynu. Taleb je obecně v této věci názoru, že těšíme-li se možnostem ovlivňovat budoucí vývoj, musíme také osobně podstupovat určité riziko a nevystavovat důsledkům svého jednání někoho druhého, jinými slovy mravním závazkem je osobně se podílet na důsledcích, které v současném globálním a komplexním světě takové jednání vyvolá. Každopádně v inkriminovaném období jsme nezaznamenali žádnou akci ve prospěch snížení energetické chudoby nízkopříjmových skupin ze strany zelených aktivistů.

Zelený aktivismus je ovšem jen jedním z faktorů, i když velmi významným, kterým se manifestuje strukturální nerovnováha mezi poptávkou a nabídkou, ta přináší další inflační impulzy do ekonomik a dále spolu s pandemií katalyzuje stále pokračující trend výrazné příjmové polarity, kdy bohatší se stávají ještě bohatšími a chudí ještě chudšími. Stále se rozevírající nůžky vyvolávají sociální napětí a do jisté míry erodují i samotné principy demokracie a zatím proti pokračujícímu rozevírání, a tedy zvětšování rozměru asymetrie neznáme žádný účinný recept, nepočítáme-li ty dopředu se jevící jako mírně řečeno nereálné.

Ještě je třeba v těchto souvislostech zmínit, že ve své poslední knize se Taleb vymezuje proti jedné z výrazných kontroverzních osobností levicového politického spektra – ekonomovi T. Pikettymu, který ve svém populárním, a dokonce oceněném díle Kapitál pro 21. století věští z důvodu stále sílícího polarizačního a asymetrického trendu zhroucení veškerého světového pořádku z důvodu absence dostatečného mechanismu přerozdělování příjmů, eventuálně nedostatečně používaného nástroje vyvlastňování (!). Vedle tradičního Pikettyho odpůrce prof. A. Deatona (úspěch plodí nerovnost, a přece nechceme zadusit úspěch) N. Taleb Pikettyho argumentaci o nezdravém nárůstu kapitálového důchodu oproti důchodu z práce považuje za mylnou a navíc konstatuje, že při vyvozování závěrů z analýzy statistických ukazatelů nerovnosti Piketty používá nesprávné matematické metody. Každopádně masivní přerozdělování v kombinaci s vyvlastňováním asi tím kýženým receptem k dosažení asymetrie v tomto ohledu nebude.

Přes mimořádně hektický a velmi volatilní průběh ekonomických stavů světa v posledních více než čtyřech dekádách je nutno konstatovat, že jednou z odvětvových ekonomik, která vykazovala vůči výkyvům určitou rezistenci, bylo odvětví pojišťovnictví. Určitým problémem je geometrický nárůst objemu škod při katastrofických událostech; ve druhé dekádě tohoto století byla mimořádnou pohromou nehoda ve Fukušimě, která historicky poprvé kombinovala jako příčinu dopadů přírodní a technologické katastrofy.

Celkové dosahování vyššího materiálního bohatství při současné vyšší zranitelnosti ekonomických a technických systémů vytváří tlak nárůstem škod z katastrofických událostí a vynucuje si jejich vícezdrojové krytí. Komerčním způsobem organizované pojištění začíná narážet na bariéru tohoto systému.

Závěr

V globálním chaosu, který se odehrával ve většině sledovaného období více než čtyř dekád ve světové a národních ekonomikách, bylo velmi těžké hledat v jeho jednotlivých fázích historické analogie a i oporu v ekonomické teorii. Jako červená nit v období poslední krize i v období, které prožíváme aktuálně teď, se táhne problém nadspotřeby a s tím související nadměrná zadluženost, která je v současné době již taková, že již by nebylo možné pro její velikost použít fiskalizaci veřejnými financemi. Ostatně řešení poslední krize fiskalizací bylo na počátku budoucí a dodnes přetrvávající nerovnováhy vytvořením nadměrné likvidity. Současnou inflaci mají na svědomí nízké úrokové sazby ustanovené centrálními bankéři v roce 2008, dlouhodobý tisk peněz nazývaný kvantitativní uvolňování, další zadlužování vlád po celém světě, evropská zelená politika a až v druhém sledu pandemie a ve válku vrcholící geopolitické napětí.

V situaci, kdy ekonomika se musí vypořádávat s objektivními problémy, povede chůze po kluzké cestě bezstarostného zadlužování k inflační destrukci ekonomiky. Současní politici v nárokové atmosféře ve společnosti k razantním krokům zatím nemají odvahu. V těžké defenzívě se nacházejí teoretičtí ekonomové. Dokud si všichni neuvědomíme nutnost přestat se zadlužovat, o tuto dobu bude cesta k obnově rovnováhy delší.