Teoretický i praktický přístup k udržitelnosti

Udržitelnost je v současné době velice frekventovaný pojem a zdá se, že dynamika jeho používání narůstá, a to i v oborech či oblastech, kde se to může jevit jako poněkud překvapující. Je přitom vždy zřejmé, o co se konkrétně jedná, jaké výzvy musí společnost řešit?

Lze se setkat například s názorem, že udržitelnost je společenskou reakcí na environmentální a kulturní problémy, nebo s názorem, že jde o etický ideál či vědecké úsilí. Řada kritiků udržitelnosti ji označuje za ideologii. Přitom politika udržitelnosti má již jasné směřování a pravidla, v Evropské unii (EU) a finančních službách zcela určitě. Vzhledem k často dosti odlišným přístupům, názorům, pochybnostem a hodnocení je účelné blíže vyložit teorii udržitelnosti, charakterizovat hlavní globální akce a poté se zaměřit na EU a zvláště pak na postupy a pravidla v oblasti pojišťovnictví.

Nástin teorie udržitelnosti včetně historického exkurzu

Idea udržitelnosti získala snad poprvé větší pozornost veřejnosti v roce 1972 po vydání zprávy Římského klubu s názvem „Meze růstu“ („Limits to Growth“). Dalším průlomovým dokumentem se stala v roce 1980 „Strategie pro zachování světa“ („World Conservation Strategy“), na jehož přípravě se mimo jiné subjekty podílel Program OSN pro životní prostředí. Cílem této strategie bylo učinit z ní mezinárodní záležitost a akci. Mezinárodní veřejnost pak silně ovlivnila zpráva o udržitelném rozvoji, která byla zveřejněna v roce 1987 s názvem „Naše společná budoucnost“ („Our common future“). Tato zpráva je často označována podle příjmení norské premiérky Gro Harlem Brundtlandové, jež předsedala autorskému týmu – Světové komisi pro životní prostředí a rozvoj. V této zprávě se objevila možná první přijatelná definice udržitelného rozvoje. Rozumí se jím takový rozvoj, který uspokojuje dnešní potřeby, aniž by byla ohrožena schopnost budoucích generací uspokojit jejich vlastní potřeby.¹ Faktem je, že pro řadu mezinárodních i národních institucí tato definice stále zůstává pracovní definicí. Na druhé straně, jak už to s definicemi bývá, měla i řadu kritiků. Vadilo například, že je úzce vázána na rozvoj nebo že se zaměřuje toliko na lidské potřeby a vylučuje tak jiný život. Nicméně celková zpráva i zmíněná definice rozvířily debatu na mezinárodním poli a je naprosto přirozené, že se postupem doby objevila řada alternativních definic. Přínosem Brundtlandové nesporně je, že na začátku tvorby zprávy ovlivnila i její zaměření. Někteří členové komise totiž uvažovali o zúžení jejího přístupu jen na otázky životního prostředí. V úvodním slově výše zmíněné zprávy se uvádí, že by to byla hrubá chyba, protože životní prostředí neexistuje odděleně od lidských akcí, ambicí a potřeb.

Je ovšem skutečností, že kromě udržitelného rozvoje a podobných pojmů, jako jsou například udržitelná společnost, udržitelné zdroje, udržitelné zemědělství atd., se vyprofilovala samostatná teorie udržitelnosti, která se soustřeďuje na prioritizaci a integraci společenských reakcí na environmentální a kulturní problémy.

V širším kontextu se udržitelností rozumí schopnost udržet v průběhu doby nějakou entitu, výstup nebo proces. Někdy se rovněž hovoří o vytrvalosti systémů a procesů.² Pro hlubší porozumění pojmu udržitelnost či teorii udržitelnosti je účelné představit více definic a přístupů.

Agentura USA pro ochranu životního prostředí je názoru, že udržitelnost je založena na jednoduchém principu: „Vše, co potřebujeme pro přežití a dobré žití, závisí, ať už přímo, či nepřímo, na našem přírodním prostředí. Cílem udržitelnosti je vytvářet a udržovat podmínky, za nichž lidé a příroda mohou existovat v produktivní harmonii tak, aby byla zajišťována podpora současné i budoucím generacím.³

Alexandre Magnin, dlouholetý konzultant v oblasti udržitelnosti, tímto pojmem rozumí schopnost naší lidské společnosti nadále fungovat v rámci přírodních cyklů Země. Na základě využití přístupů i jiných vědců formuloval následující hlavní příčiny neudržitelnosti, tedy toho, že se lidstvo dostává do střetu právě s přírodními cykly:

— těžíme velké množství materiálů ze zemského povrchu (kůry),

— hromadíme látky vyprodukované společností (i odpady),

— fyzicky potlačujeme schopnost přírody řídit si své cykly,

— vytváříme lidem překážky, které brání tomu, aby si uspokojovali základní potřeby, a to napříč světem.⁴

Ve stanovách výboru Kalifornské univerzity pro udržitelnost je použita tato definice: „Udržitelností se rozumí integrace environmentálního zdraví, sociální spravedlnosti a ekonomické vitality za účelem vytvořit prosperující, různorodé a odolné komunity jak pro tuto generaci, tak pro příští generace. Praxe udržitelnosti rozpoznává, jak jsou tyto otázky propojeny, a vyžaduje systémový přístup a uznání komplexity.⁵

Podstatu moderní udržitelnosti objasňuje publikace s názvem „Přirozená výhoda národů...“, jejímiž autory jsou Karlson Hargroves a Michael H. Smith. Podle nich se moderní udržitelnost řídí (resp. by se měla řídit) těmito principy:

— transparentní a systémové zacházení s riziky, nejistotou a nevratností,

— zajištění přiměřeného ocenění, posouzení a obnovení přírody,

— integrace environmentálních, sociálních, lidských a ekonomických cílů do politik a činností,

— rovné příležitosti a účast v komunitě / udržitelná komunita,

— zachování biodiverzity a ekologické integrity,

— zajištění mezigenerační spravedlnosti,

— uznání globální integrace lokalit,

— závazek ohledně nejlepší praxe / nejlepších postupů,

— nulová čistá ztráta, pokud jde o lidský kapitál a přírodní kapitál,

— soustavné zlepšování,

— dobrá správa a řízení (governance).⁶

I když v posledním případě nejde o vymezení pojmu udržitelnost, ale spíše o návod, jak ji optimálně realizovat, tak je tento přístup nosný, v praxi využitelný a určitě patří do teorie udržitelnosti.

Výše uvedené definice a přístupy bezesporu objasňují podstatu pojmu udržitelnost, ale nejsou schopny komplexně vymezit všechny vazby a souvislosti či podmínky udržitelnosti. Proto je vhodné některé prvky či aspekty udržitelnosti rozvést.

Leslie Paul Thiele (Floridská univerzita) je názoru, že udržitelnost je megatrend s masivním a trvalým dopadem na kulturu, ekonomiku, společnost a technologii. Ale klade si otázku, co je vlastně udržitelnost, resp. jak ji vymezit či začlenit, a pokračuje konkrétními otázkami: „Je to etický ideál? Je to vládnoucí ideologie? Nebo je to vědecky podložené úsilí žít ve stále více zaplněném a složitém světě dobře?“ Thiele připouští, že udržitelnost má etické komponenty. A podle něho převládá negativní vymezení sledovaného pojmu. Například postupy, vztah či instituce nejsou udržitelné, jestliže podkopávají podmínky své vlastní životaschopnosti. Z toho plyne, že například v podnikání se udržitelností míní vyhnutí se kolapsu.

Dále je podle Thieleho třeba brát v úvahu, že udržitelnost se netýká jen osob zapojených do podnikání v určité korporaci, ale i těch osob, které jsou dotčeny tímto podnikáním. Jde tudíž nejen o obchodní partnery, ale i o spotřebitele atd.

Podnětné je i jeho připomenutí, že udržitelnost je typicky chápána jako úsilí využívat přírodní zdroje méně škodlivě. Jiné osoby dokonce zužují udržitelnost toliko na recyklaci nebo energetickou účinnost. Podle Thieleho není udržitelnost jen o zachování věcí, neboť vyžaduje změnu.

Obvykle se v teorii zdůrazňuje, že udržitelnost stojí na třech pilířích. Má se na mysli společnost, ekologie a ekonomika. Thiele v této souvislosti podtrhuje tu skutečnost, že mezi těmito pilíři existují vazby a závislosti.

Kromě výše uvedeného se snaží jít na původ pojmu a tvrdí, že je odvozen od latinského slova „sustinere“, což lze do češtiny přeložit jako „vydržet“, „odolat“. Něco je udržitelné, jestliže v průběhu delší doby vydrží. To se ale podle Thieleho u všech věcí ani nechce.⁷

Za účelem komparace s výše uvedenými definicemi i výkladem Thieleho budou dále prezentovány též názory americké expertky Margaret Robertson (Lane Community College, Eugene, Oregon). Udržitelností rozumí vytrvání či přetrvání do daleké budoucnosti. Týká se to podle ní systémů a procesů, které jsou schopny působit a přetrvat dlouhodobě. Tedy jde o schopnost pokračovat bez přerušení nebo být schopen přetrvat bez selhání. Dosti překvapivé je její zjištění, že německý pojem „Nachhaltigkeit“, který odpovídá anglickému termínu „sustainability“ a českému pojmu „udržitelnost“, se poprvé objevil v roce 1713 v knize Sylvicultura Oeconomica od Hanse Carla von Carlowitz. Ten v této knize formuloval tezi, že udržitelný management obnovitelných zdrojů by mohl zajistit soustavné dodávky dřeva. Také Robertson uznává propojení tří dimenzí udržitelnosti, tj. ekologické, ekonomické a sociální dimenze, s tím, že jsou obsaženy v pojmu udržitelný rozvoj.

Robertson blíže specifikuje vědu o udržitelnosti (Sustainability Science). Je to obor studia, který se věnuje řešení výzev udržitelného rozvoje při přechodu k udržitelnosti. Jde o interdisciplinární obor vymezený problémy, jež řeší, spíše než vědními disciplínami, jež používá. Zaměřuje se na pochopení dynamiky propojených ekologických a sociálních systémů. Studovat udržitelnost podle ní znamená studovat systémy.

Robertson se věnuje též pojmu odolnost (resilience). Hodně prací o udržitelnosti se prý zaměřuje na koncept odolnosti. Věda o odolnosti vznikla v oblasti ekologie a je založena na pochopení, že život není statický a že změna je nevyhnutelná. Odolností rozumí schopnost systému se přizpůsobit poruchám a přitom si zachovat základní funkce a strukturu. V zásadě je to schopnost vyrovnat se se změnou.

Přínosné je, že vymezuje odlišnost mezi oběma sledovanými pojmy. U udržitelnosti se podle ní jedná o identifikaci dlouhodobých cílů a o zkoumání strategií k dosažení těchto cílů. U odolnosti je klíčová změna. Rozumí se jí vytváření adaptivní schopnosti reagovat na neočekávané šoky a poruchy. U udržitelnosti se podle Robertson preferuje výsledek a u odolnosti pak proces.8

Globální přístupy k udržitelnosti

Po teoretickém úvodu je vhodné přejít k politikám v oblasti udržitelnosti, a to nejdříve na globální úrovni. I když i v tomto směru by bylo možné prezentovat historický vývoj, tak praktické a rozumné je zaměřit se na období zhruba budou ovlivňovat vývoj po celou třetí dekádu.

Stručný přehled globálních akcí lze zahájit Pařížskou dohodou.⁹ Základní fakta týkající se této dohody jsou následující:

— jde o dohodu v rámci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, která má omezit emise skleníkových plynů po roce 2020 a navázat na Kjótský protokol,

— dohoda byla přijata 12. prosince 2015 a podepsána 22. dubna 2016 celkem 177 státy,

— v únoru 2021 činil počet signatářů 195, z nichž 190 ji ratifikovalo,

— vstoupila v platnost 4. listopadu 2016.

Tato fakta podtrhují, že se jedná o skutečně globální akci. Vyjednávání textu bylo ale náročné a pochopitelně byla nutná celá řada kompromisů. Možná je účelné se zastavit u vztahu USA k této dohodě. Za prezidenta Trumpa od ní USA odstoupily, ale za prezidenta Bidena se k ní oficiálně vrátily. O této dohodě se hodně hovoří, zvláště pak o nutnosti dodržovat přijaté závazky, ale málokdy je doslovně prezentován přijatý text. Podívejme se proto nejdříve na cíl dohody, který je formulován v jejím článku 2.

„Článek 2

1. Cílem této dohody, která podporuje provádění úmluvy včetně jejího cíle, je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby, mimo jiné pomocí:

a) udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí, a uznání, že by to výrazně snížilo rizika a dopady změny klimatu;

b) zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilování odolnosti vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin;

c) sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu.

2. Tato dohoda se bude provádět podle zásady rovnosti a společných, i když rozdílných odpovědností a odpovídajících schopností a se zřetelem na zvláštní vnitrostátní podmínky.“

Cíl, pokud jde o udržení teploty pod stanovenou hranicí, je v zásadě všeobecně známý, ale méně se však zmiňuje posilování odolnosti a ten závěr, že nízkoemisní rozvoj nesmí ohrozit produkci potravin. Neméně významné je ustanovení, že finanční toky mají být sladěny právě s nízkoemisním rozvojem, což je podstatné i pro další vývoj finančního sektoru.

V článku 4 se uvádí, že každý stát stanoví svůj příspěvek k naplnění cíle, který bude představovat pokrok vůči dosavadnímu příspěvku a bude odrážet jeho nejvyšší ambice. Bere se v úvahu specifické postavení rozvojových zemí, kterým bude poskytována podpora v souladu s dohodou, která by jim měla umožnit, aby zvýšily ambice svých opatření. Tato podpora je pak upřesněna například v ustanovení článku 9 odst. 1, které zní: „Smluvní strany rozvinutých zemí poskytnou finanční prostředky na pomoc smluvním stranám rozvojových zemí na mitigaci a adaptaci jako pokračování svých stávajících závazků podle úmluvy.“

Nelze nezmínit článek 8, v němž smluvní strany uznávají důležitost odvrácení, co největšího snížení a řešení ztrát a škod způsobených nepříznivými účinky změny klimatu, včetně extrémních projevů počasí a událostí s pomalým nástupem, a roli udržitelného rozvoje při snižování rizika ztrát a škod, protože tyto otázky mají pro pojišťovnictví klíčový význam. To následně potvrzuje i odstavec 4 daného článku dohody, v jehož návětí se vymezuje, že spolupráce a usnadňování za účelem posílení porozumění, opatření a podpory mohou zahrnovat:

a) systémy včasného varování,

b) připravenost na mimořádné události,

c) události s pomalým nástupem,

d) události, které mohou vyvolat nevratné a trvalé ztráty a škody,

e) komplexní hodnocení a řízení rizik,

f) nástroje pojištění rizik, sdílení klimatických rizik a další pojistná řešení,

g) ztráty nehospodářské povahy,

h) odolnost společenství, zdrojů obživy a ekosystémů.

Z výše uvedeného lze dokonce dovodit, že pojišťovnictví má sehrávat při naplňování cílů Pařížské dohody významnou roli, přičemž nejde jen o body ad b), e) či f), které se přímo dotýkají pojišťovací činnosti. V odst. 4 článku 8 není v zásadě ani jedno opatření, na jehož aplikaci by pojišťovnictví nemělo zájem. Naopak tento obor může přispět k pozitivnímu posunu ve všech zmíněných oblastech spolupráce.

Druhým dokumentem, kterému je třeba věnovat pozornost, je Agenda OSN pro udržitelný rozvoj 2030, jejímž jádrem je sedmnáct cílů udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals – dále jen „SDGs).¹⁰

Tuto agendu přijalo v roce 2015 celkem 193 zemí. Cílí na širokou škálu oblastí, kde je zapotřebí globální akce, jako jsou například mír, prosperita, řešení chudoby apod. Pro pochopení této materie je určitě vhodné blíže, ale stručně, charakterizovat jednotlivé cíle, které jsou integrovány, to znamená, že mezi nimi existují jasné vazby. Akce v jedné oblasti totiž ovlivňuje výstupy v jiných oblastech. Kromě toho se klade důraz na to, že rozvoj musí probíhat tak, aby byla zajištěna vyváženost mezi sociální, ekonomickou a environmentální udržitelností.

Soubor SDGs je tvořen těmito hlavními cíli:

1. vymýtit chudobu ve všech jejích formách všude na světě; 2. vymýtit hlad, dosáhnout potravinové bezpečnosti a zlepšení výživy, prosazovat udržitelné zemědělství;

3. zajistit zdravý život a zvyšovat jeho kvalitu pro všechny v jakémkoli věku;

4. zajistit rovný přístup k inkluzivnímu a kvalitnímu vzdělání a podporovat celoživotní vzdělávání pro všechny;

5. dosáhnout genderové rovnosti a posílit postavení všech žen a dívek;

6. zajistit všem dostupnost vody a sanitačních zařízení a udržitelné hospodaření s nimi;

7. zajistit přístup k cenově dostupným, spolehlivým, udržitelným a moderním zdrojům energie pro všechny;

8. podporovat trvalý, inkluzivní a udržitelný hospodářský růst, plnou a produktivní zaměstnanost a důstojnou práci pro všechny;

9. vybudovat odolnou infrastrukturu, podporovat inkluzivní a udržitelnou industrializaci a inovace;

10. snížit nerovnost uvnitř zemí i mezi nimi;

11. vytvořit inkluzivní, bezpečná, odolná a udržitelná města a obce;

12. zajistit udržitelnou spotřebu a výrobu;

13. přijmout bezodkladná opatření na boj se změnou klimatu a zvládání jejích dopadů;

14. chránit a udržitelně využívat oceány, moře a mořské zdroje pro zajištění udržitelného rozvoje;

15. chránit, obnovovat a podporovat udržitelné využívání suchozemských ekosystémů, udržitelně hospodařit s lesy, potírat rozšiřování pouští, zastavit a následně zvrátit degradaci půdy a zastavit úbytek biodiverzity;

16. podporovat mírové a inkluzivní společnosti pro udržitelný rozvoj, zajistit všem přístup ke spravedlnosti a vytvořit efektivní, odpovědné a inkluzivní instituce na všech úrovních;

17. oživit globální partnerství pro udržitelný rozvoj a posílit prostředky pro jeho uplatňování.¹¹

O vazbách mezi těmito cíli byla již výše zmínka. Po jejich prezentaci je ale třeba ještě dodat, že by bylo obtížné, či dokonce nemožné stanovit jejich pořadí či se pokusit o vymezení několika priorit. V každém případě jejich výše uvedené pořadí neznamená prioritizaci. Někomu se může jevit, že tyto cíle jsou dosti obecné nebo se objevily třebas v částečně upravené podobě i v jiném strategickém dokumentu. Toto tvrzení má svoji relevanci, protože nová agenda přijatá v roce 2015 navázala na předchozí cíle a iniciativy OSN. Pokud jde ovšem o obecnost, je třeba vzít v úvahu tu skutečnost, že u každého cíle je definována řada dílčích úkolů a opatření. Například cíl č. 13 byl měl být naplňován těmito konkrétními opatřeními či úkoly:

— ve všech zemích zvýšit odolnost a schopnost adaptace na nebezpečí související s klimatem a přírodními pohromami;

— začlenit opatření v oblasti změny klimatu do národních politik, strategií a plánování;

— zlepšit vzdělávání a zvyšování povědomí o klimatické změně, rozšířit lidské i institucionální kapacity pro zmírňování změny klimatu, adaptaci na ni, snižování jejích dopadů a včasné varování;

— uvést do praxe závazek přijatý vyspělými zeměmi v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu a do roku 2020 společně dát k dispozici ze všech zdrojů 100 miliard (USD) ročně na řešení potřeb rozvojových zemí v souvislosti se smysluplnými opatřeními na zmírňování a transparentností při jejich zavádění a plně zprovoznit Zelený klimatický fond v co nejkratší době;

— podporovat mechanismy pro zvyšování kapacit pro efektivní plánování a řízení v oblasti změny klimatu v nejméně rozvinutých zemích, se zaměřením na ženy, mládež, místní a přehlížené komunity.

Možnost zapojení pojišťovnictví do plnění prvních tří opatření/úkolů je naprosto zřejmá. Dá se dokonce tvrdit, že pojišťovnictví má i zde co nabídnout. Často se lze setkat s tím, že podniky se hlásí k udržitelnosti a k plnění SDGs, ale dá se předpokládat, že znalost těchto cílů nebude u mnoha zainteresovaných osob adekvátní či komplexní. Výše uvedený přehled tak může napomoci v orientaci.

Udržitelnost v pojišťovnictví – globální akce

Po charakteristice dvou základních strategických globálních dokumentů k udržitelnosti je možné přejít k tomu, jak se v nich stanovené cíle promítají do pojišťovnictví. V tomto případě bude zvolen institucionální přístup, což znamená, že budou specifikovány akce a opatření v rámci tří vybraných institucí.

a) Program OSN pro životní prostředí Finanční iniciativa (United Nations Environment Programme Finance Initiative – UNEP FI)

Program OSN pro životní prostředí (UNEP) je speciální instituce Organizace spojených národů vytvořená po Konferenci OSN o životním prostředí člověka ve Stockholmu v červnu 1972. UNEP FI je pak partnerství mezi UNEP a globálním finančním sektorem k mobilizaci soukromého finančního sektoru pro udržitelný rozvoj. UNEP FI spolupracuje s více než 400 bankami, pojistiteli a investory a s více než stovkou podporujících institucí. Cílem je napomoci vytvořit takový finanční sektor, který slouží lidem a planetě zajišťováním pozitivních dopadů. Usiluje o to, inspirovat, informovat a umožnit finančním institucím zlepšit lidem kvalitu života bez ohrožení budoucích generací. V zásadě se dá říci, že UNEP urychluje přechod k udržitelným financím a podporuje globální principy finančního sektoru s tím, aby byla uspíšena integrace udržitelnosti do praxe finančního trhu.

Pokud jde o pojišťovnictví, tak v roce 2012 byly UNEP FI vypracovány Principy pro udržitelné pojišťovnictví (Principles for Sustainable Insurance – PSI)¹², které k červnu 2022 aplikuje asi čtvrtina z celkového globálního počtu pojistitelů, resp. pojistitelé produkující dohromady cca 25 % globálního pojistného.¹³

Celkem jde o 4 následující principy, formulované v 1. osobě množného čísla (MY):

— „do našeho rozhodování začleníme environmentální, sociální otázky i otázky správy a řízení či způsobu řízení, které jsou relevantní pro naši pojišťovací činnost (environmental, social and governance – dále jen ‚ESG‘),

— budeme spolupracovat s našimi klienty a obchodními partnery za účelem zvýšit povědomí o ESG otázkách, řídit riziko a připravovat řešení,

— budeme spolupracovat s vládami, regulátory a jinými zainteresovanými osobami za účelem podpory široce rozvětvené akce napříč společností ve věci ESG otázek,

— budeme prokazovat zodpovědnost a transparentnost pravidelným zveřejňováním našeho pokroku při implementaci těchto principů.“

I v tomto případě jsou výše uvedené obecné principy rozvinuty tak, že u každého z nich jsou specifikovány možné akce, resp. opatření. To vlastně signalizuje, že nejsou závazné. Jsou skutečně dobrovolné a je možno je chápat jako aspirační rámec. Principy nejsou ani právně vynutitelné a není ani záměrem, aby sloužily jako základ pro právní nebo regulatorní sankce či nějaký požadavek. Jedním z benefitů pro signatáře je, že mohou veřejnosti prezentovat svoje přihlášení se k udržitelnému pojišťovnictví a k uplatňování ESG faktorů.

Výčet signatářů je nesporně reprezentativní. Nechybí samozřejmě tři největší evropské pojišťovny – Allianz, AXA a Generali –, dále některé zajišťovny či ratingové agentury v úloze podporujících organizací. Ze zemí střední Evropy je účastníkem pojišťovna PZU (Polsko), Triglav (Slovinsko) a UNIQA (Rakousko).

b) Fórum pro udržitelné pojišťovnictví Rozvojového programu OSN (UNDP Sustainable Insurance Forum – SIF)

SIF bylo zřízeno OSN s podporou Mezinárodní asociace orgánů dohledu v pojišťovnictví (International Association of Insurance Supervisors – IAIS). Jde o globální síť 33 orgánů dohledu a regulátorů, kteří spolupracují za účelem posílit reakce na udržitelnost a klimatickou změnu, jimž čelí pojišťovací sektor. Činnost tohoto fóra, které poskytuje platformu pro mezinárodní spolupráci mezi orgány dohledu formou sdílení znalostí a informací, dialogu a zavádění inovační politiky, byla zahájena v prosinci 2016. Hostitelem SIF je Rozvojový program OSN.¹⁴

Je tedy skutečností, že v rámci IAIS vzniklo fórum SIF, které je úžeji navázáno na iniciativy OSN, resp. její Rozvojový program, nicméně některá opatření či projekty jsou připravovány v součinnosti s celou IAIS. Program SIF na období 2021–2023 je zaměřen na tři oblasti spolupráce:

— rizika týkající se klimatu a pojistitelnost – SIF hodlá v této oblasti vyzdvihovat přístupy a opatření jak pojistitelů, tak regulátorů přijatá v různých jurisdikcích ke zmírnění rizik a nabízení dostupného pojištění. Může jít o nové pojistné produkty, včetně parametrického pojištění, řešící mezery v pojistné ochraně, o partnerství soukromého a veřejného sektoru za účelem minimalizace dopadů klimatických událostí, o transparentnost a zveřejňování, ale také o aktualizaci stavebních předpisů;

— udržitelnost nad rámec klimatické změny – SIF hodlá zkoumat, jak se může ztráta biodiverzity promítnout do finančních rizik pojišťovacího sektoru;

— klimatická rizika v aktuárských procesech – klimatická rizika musejí být plně zohledňována v rámci funkce pojistného matematika, včetně konstrukce produktu, stanovování sazeb, upisování, řízení rizik i oceňování aktiv. SIF hodlá napomáhat většímu pochopení klimatickým rizikům v praxi pojišťování.

Pokud jde o předchozí aktivity SIF, jejich podrobný popis lze nalézt na webových stránkách tohoto fóra.¹⁵ Jako příklad lze uvést dokument nazvaný „Banka otázek o rizicích klimatické změny pro pojišťovací sektor“, který má orgánům dohledu napomoci k přípravě pracovních nástrojů k lepšímu pochopení rizik a strategických reakcí regulovaných entit na rizika klimatické změny a příležitosti. Cílem je poskytnout rámec a vzorové otázky, jež by orgány dohledu mohly přizpůsobit pro použití v jednotlivých jurisdikcích.

Banka otázek se skládá ze tří částí. První část poskytuje informace o tomto projektu, druhá část se týká možného využití této banky a třetí část obsahuje sadu konkrétních 70+ otázek. V každém případě má smysl příkladmo prezentovat alespoň následující dvě otázky:

— Jaké mezery nebo bariéry ještě existují při posuzování klimatických rizik v procesech řízení rizik ve vaší organizaci? (otázka 3.3.4)

— Pokud jde o celkový pohled, obává se vaše organizace z hlediska investiční perspektivy více fyzikálních rizik, nebo rizik spojených s přechodem? (otázka 4.4.2)

První otázka se týká upisování a druhá investování. Celkově je banka otázek rozdělena do těchto devíti kategorií: celková obeznámenost, governance (správa a řízení) a strategie, upisovací postupy, investiční praxe, odpovědnostní rizika, analýza scénářů a zátěžový test, zveřejňování a informace, dovednosti, schopnosti a kultura a role orgánu dohledu. Jde tudíž o dokument tendující ke komplexnosti. Jeho odbornost a kvalita jsou zajištěny i tím, že jeho základem jsou materiály úspěšně používané například australským Orgánem pro obezřetnou regulaci, De Nederlandsche Bank a Bank of England. Nesporně jej lze využít i přímo v pojišťovnách například ke komparaci vlastních řešení s celkovým rámcem či systémem.¹⁶

c) Mezinárodní asociace orgánů dohledu v pojišťovnictví (International Association of Insurance Supevisors – IAIS)

Tato mezinárodní asociace je v podstatě globálním regulátorem v pojišťovnictví. Byla založena v roce 1994 a zastupuje regulátory a orgány dohledu v pojišťovnictví z více než 200 jurisdikcí v téměř 140 zemích, v nichž se produkuje cca 97 % světového pojistného. K jejím výstupům patří například „Základní pojišťovací principy“ („The Insurance Core Principles“), jež vymezují globálně akceptovaný rámec pro dohled nad pojišťovnictvím. Jejím aktuálním a strategickým úkolem je dotáhnout „Pojišťovací kapitálový standard“ („Insurance Capital Standard“). Zjednodušeně se dá říci, že se jedná o globální kapitálové požadavky pro mezinárodně aktivní pojišťovací skupiny. Co se týče klimatických rizik v pojišťovacím sektoru, je nutné zmínit především „Aplikační dokument o dohledu nad riziky souvisejícími s klimatem v pojišťovacím sektoru“, zpracovaný IAIS v součinnosti se SIF.17 

IAIS vychází z toho, že rizika související s klimatem jsou pro pojišťovací sektor podstatná, protože mají dopad na pojis- titelnost majetku a aktiv vůbec, ale i na provozní činnost pojistitelů a jejich investování. Z těchto důvodů by měly orgány dohledu nad pojišťovnictvím identifikovat, monito- rovat, posuzovat a přispívat ke zmírňování rizik z klimatické změny. IAIS zároveň upozorňuje, že klimatická změna před- stavuje i příležitost pro pojišťovnictví. 

Je namístě si položit otázku, k čemu má aplikační doku- ment sloužit. Jeho cílem je podpořit orgány dohledu
v jejich úsilí integrovat problematiku klimatických rizik do dohledu nad pojišťovacím sektorem. Je rozdělen do těchto hlavních částí: 

— role orgánu dohledu

— korporátní správa a řízení

— řízení rizik a interní kontroly 

— řízení rizik pro solventnostní účely

— investování

— zveřejňování 

V Aplikačním dokumentu se klade důraz na proporcio- nalitu, přičemž jsou zahrnuty i praktické příklady, jak ji uplatňovat. Druhá přednost tohoto dokumentu spočívá v uznání faktu, že rizika související s klimatem mohou ovlivnit dohled různým způsobem. To má odraz v tom, že se vymezují ty základní pojišťovací standardy, které jsou relevantní pro zvládnutí klimatických rizik. Třetí přednost lze spatřovat v tom, že se považuje za nezbytné pojímat příslušné pojmy v celém světě stejným způso- bem, což znamená, že v dokumentu jsou prezentovány nejdůležitější definice. To ale v žádném případě nezna- mená, že v právních aktech EU či v národních zákonech nemohou být použity upravené formulace. Nicméně globální přístup je cenný a je účelné obsah některých pojmů přeložit a čtenářům zde prezentovat. 

Shrneme-li, lze konstatovat, že tento dokument, který je určen orgánům dohledu v celém světě, má značnou vypovídací hodnotu. Proto může posloužit i pojistitelům jako zdroj poznatků o možných přístupech orgánů dohledu k udržitelnosti, resp. k rizikům souvisejícím s klimatem.

Je samozřejmé, že tímto přehledem o činnosti vybraných mezinárodních institucí v oblasti udržitelnosti v pojišťovnictví není globální akce vyčerpána. Bylo by možné vzít do hry také přístupy skupiny G20 a analyzovat například činnost její pracovní skupiny pro udržitelné finance či její podporu činnosti Nadace pro mezinárodní standardy účetního výkaznictví atd. Nicméně pro základní orientaci v tématu by měl být základní přehled dostačující.

EU a udržitelnost v oblasti financí a v pojišťovnictví

EU nesporně hrála významnou roli při přípravě Agendy 2030. Po jejím přijetí vznikl jí i členským státům EU závazek tuto Agendu a její cíle udržitelného rozvoje implementovat. Implementace probíhá v celé řadě oblastí a je podporována jak významnými strategickými projekty, jako jsou Evropský plán obnovy [Recovery Plan for Europe 18 – např. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/241 ze dne 12. února 2021, kterým se zřizuje Nástroj pro oživení a odolnost] či Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal19), tak i konkrétní legislativou.

Evropská komise včas rozpoznala, že finanční sektor EU musí hrát klíčovou roli při financování udržitelného růstu. Z tohoto důvodu byla již na konci roku 2016 vytvořena pro oblast udržitelných financí pracovní skupina expertů na vysoké úrovni. Na základě její finální zprávy byl přijat „Akční plán: Financování udržitelného růstu“,20 a to dne 8. března 2018.

V úvodní části dokumentu vychází Evropská komise z toho, že udržitelnost a přechod na nízkouhlíkové oběhové hospodářství mají stěžejní význam pro zajištění dlouhodobé konkurenceschopnosti ekonomiky EU.

Cíle Akčního plánu byly stanoveny následovně:

— přesměrovat kapitálové toky k udržitelným investicím pro dosažení udržitelného růstu podporujícího začlenění;

— řídit finanční rizika plynoucí ze změny klimatu, vyčerpávání zdrojů, zhoršování životního prostředí a sociálních otázek;

— podporovat transparentnost a dlouhodobost finančních a ekonomických činností.

Akční plán zahrnuje následujících 10 iniciativ:

1. zavedení klasifikačního systému EU pro udržitelné činnosti;

2. vypracování norem a označování pro zelené finanční produkty;

3. podpora investic do udržitelných projektů;

4. začleňování udržitelnosti do poskytování finančního poradenství;

5. stanovení referenčních hodnot udržitelnosti;

6. lepší začleňování udržitelnosti do ratingů a průzkumu trhu;

7. vysvětlení povinností institucionálních investorů a správců aktiv;

8. začlenění udržitelnosti do obezřetnostních požadavků;

9. posílení udržitelnosti při zpřístupňování údajů a účetním výkaznictví;

10. podpora udržitelnější správy a řízení společnostív a odstraňování krátkodobosti na kapitálových trzích.

Jak je to u akčních plánů EU obvyklé, jsou u jednotlivých iniciativ stanovena opatření, která je třeba realizovat, a to včetně termínů a uvedení toho, zda jde o úkol legislativní, či nelegislativní. Celkově jde o 25 opatření.

Žádná bližší analýza požadavků týkajících se udržitelnosti v pojišťovnictví nemůže opominout tento Akční plán. Většina opatření se týká všech sektorů finančního trhu EU, ale lze nalézt i opatření cílená toliko na pojišťovnictví a rovněž opatření, jež se pojišťovnictví netýkají. V každém případě o tento Akční plán se opírají v zásadě všechny právní akty, jež se týkají udržitelnosti v pojišťovnictví.

Z celého souboru přijatých opatření pokládá Evropská komise za nejdůležitější a nejnaléhavější jednotný klasifikační systém – neboli taxonomii, jež má ozřejmit, které činnosti lze považovat za udržitelné. V plánu se jasně říká, že pro zajištění větší právní jistoty bude taxonomie postupně začleněna do právních předpisů EU. Její pomocí by měli investoři získat více potřebných informací.

Akční plán klade důraz i na udržitelnost ve finančním poradenství, neboť investiční podniky a distributoři pojištění mohou hrát hlavní roli při přeorientování finančního systému směrem k udržitelnosti. Poradci by se měli svých klientů dotazovat na preference (např. ESG faktory) a brát je v úvahu při posuzování spektra doporučovaných finančních nástrojů a pojistných produktů, tj. během procesu výběru produktů a posouzení jejich vhodnosti. Významnou úlohu by měly dále sehrávat referenční hodnoty. Rozumí se jimi indexy, které hrají ústřední roli při tvorbě cen finančních nástrojů a dalších příslušných aktiv ve finančním systému. Cílem je, aby uživatelé mohli lépe posoudit kvalitu referenčních hodnot udržitelnosti. Není opomenuta ani oblast ratingu. Záměrem zde je, aby ratingové agentury plně začleňovaly otázky udržitelnosti a dlouhodobých rizik do svých hodnocení. Podobně by mohly být charakterizovány i další iniciativy.

Možná to lze částečně nahradit tím, že se použije rozčlenění Akčního plánu na níže uvedené tři základní bloky, což může přispět i k jeho větší srozumitelnosti:

—1. blok – společná klasifikace ekonomických činností, která významně přispívá k tomu, aby environmentální cíle byly stanoveny na základě vědeckých kritérií. V tomto bloku je cílem Evropské komise přeorientovat kapitálové toky do více udržitelného hospodářství,

— 2. blok – zveřejňování – na nefinanční i finanční společnosti byly uvaleny rozsáhlé povinnosti v oblasti zveřejňování pro okolnosti identifikované na základě těchto kritérií za účelem poskytnout investorům nezbytné informace pro udržitelné investování,

— 3. blok – jde o nástroje pro investory, jako jsou poměřovací ukazatele, standardy a označení, které by jim měly umožnit investovat do udržitelných finančních produktů.

Od zveřejnění Akčního plánu v březnu 2018 již uplynuly více než čtyři roky, takže je možné provést stručnou inventuru a podívat se vlastně na to, v jakém rozsahu byl sledovaný Akční plán realizován. K tomu lze využít například svodný podklad vypracovaný mezinárodní právní firmou White and Case²¹, který je v tomto článku rozvinut a doplněn, ale též znění příslušných právních aktů EU či sdělení Komise k taxonomii EU atd.²²

Nejdříve je účelné prezentovat výstupy, tj. přehled právních aktů k udržitelnosti ve finančních službách, včetně návrhů právních aktů a příslušných sdělení Komise, a poté se stručně podívat zejména na obsah některých právních aktů a sdělení, které jsou důležité pro udržitelnost v pojišťovnictví.

A. Vybrané právní akty k finanční udržitelnosti v EU i sdělení Komise

— Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/523 ze dne 24. března 2021, kterým se zavádí program InvestEU a mění nařízení (EU) 2015/1017

— Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1253 ze dne 21. dubna 2021, kterým se mění nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/565, pokud jde o začlenění faktorů udržitelnosti a rizik a preferencí týkajících se udržitelnosti do určitých organizačních požadavků a provozních podmínek investičních podniků

— Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1257 ze dne 21. dubna 2021, kterým se mění nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/2358 a (EU) 2017/2359, pokud jde o začlenění faktorů udržitelnosti a rizik a preferencí týkajících se udržitelnosti do požadavků na dohled nad produktem a jeho řízení vztahujících se na pojišťovny a distributory pojištění a do pravidel pro výkon činnosti a investiční poradenství pro pojistné produkty s investiční složkou

— Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2089 ze dne 27. listopadu 2019, kterým se mění nařízení (EU) 2016/1011, pokud jde o referenční hodnoty EU pro transformaci hospodářství spjatou s klimatem, referenční hodnoty EU navázané na Pařížskou dohodu a zveřejňování informací týkajících se udržitelnosti pro referenční hodnoty

— Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/1816 ze dne 17. července 2020, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1011, pokud jde o vysvětlení v prohlášení o referenční hodnotě týkající se toho, jakým způsobem jsou v jednotlivých poskytnutých a zveřejněných referenčních hodnotách zohledněny environmentální, sociální a správní faktory

— Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/1817 ze dne 17. července 2020, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1011, pokud jde o minimální obsah vysvětlení, jakým způsobem jsou v metodice pro stanovení referenčních hodnot zohledněny environmentální, sociální a správní faktory

— Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/1818 ze dne 17. července 2020, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1011, pokud jde o minimální standardy pro referenční hodnoty EU pro transformaci hospodářství spjatou s klimatem a referenční hodnoty EU navázané na Pařížskou dohodu

— Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/852 ze dne 18. června 2020 o zřízení rámce pro usnadnění udržitelných investic a o změně nařízení (EU) 2019/2088 – taxonomie

— Návrh nařízení o evropských zelených dluhopisech²³

— Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/2178 ze dne 6. července 2021, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/852 upřesněním obsahu a struktury informací, které mají zveřejňovat podniky podle článků 19a nebo 29a směrnice 2013/34/EU v souvislosti s environmentálně udržitelnými hospodářskými činnostmi, a upřesněním metodiky za účelem plnění této povinnosti zveřejňování informací

— Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/2139 ze dne 4. června 2021, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/852, pokud jde o stanovení technických screeningových kritérií pro určení toho, za jakých podmínek se hospodářská činnost kvalifikuje jako významně přispívající ke zmírňování změny klimatu nebo k přizpůsobování se změně klimatu, a toho, zda tato hospodářská činnost významně nepoškozuje některý z dalších environmentálních cílů

— Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2088 ze dne 27. listopadu 2019 o zveřejňování informací souvisejících s udržitelností v odvětví finančních služeb

— Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 2013/34/EU, směrnice 2004/109/ES, směrnice 2006/43/ES a nařízení (EU) č. 537/2014, pokud jde o podávání zpráv podniků o udržitelnosti

— Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1255 ze dne 21. dubna 2021, kterým se mění nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 231/2013, pokud jde o rizika týkající se udržitelnosti a faktory udržitelnosti, které berou do úvahy správci alternativních investičních fondů

— Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1256 ze dne 21. dubna 2021, kterým se mění nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/35, pokud jde o začlenění rizik týkajících se udržitelnosti do oblasti řízení a kontroly pojišťoven a zajišťoven

— Směrnice Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1270 ze dne 21. dubna 2021, kterou se mění směrnice 2010/43/EU, pokud jde o rizika týkající se udržitelnosti a faktory udržitelnosti, které je třeba zohlednit v případě subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP)

— Směrnice Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1269 ze dne 21. dubna 2021, kterou se mění směrnice v přenesené pravomoci (EU) 2017/593, pokud jde o začlenění faktorů udržitelnosti do povinností při řízení produktů

— Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – investiční plán pro udržitelnou Evropu, investiční plán Zelené dohody pro Evropu – COM/2020/21 final

— Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – taxonomie EU, podávání zpráv podniků o udržitelnosti, preference v oblasti udržitelnosti a fiduciární povinnosti: nasměrování finančních prostředků na Zelenou dohodu pro Evropu – COM/2021/188 final

— Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – „Fit for 55“: plnění klimatického cíle EU pro rok 2030 na cestě ke klimatické neutralitě – COM/2021/550 final

— Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – strategie financování přechodu k udržitelnému hospodářství – COM/2021/390 final

B. Stručná charakteristika některých právních aktů a vybraného sdělení k udržitelnosti

a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/852 ze dne 18. června 2020 o zřízení rámce pro usnadnění udržitelných investic a o změně nařízení (EU) 2019/2088 – „taxonomie“

Pokud jde o předmět tohoto nařízení, tak výše uvedené nařízení stanoví kritéria pro určení toho, zda se hospodářská činnost kvalifikuje jako environmentálně udržitelná, a to pro účely stanovení míry, do jaké je investice environmentálně udržitelná. Tedy klíčová jsou kritéria a podle nich se zjistí udržitelnost hospodářské činnosti. Nařízení se vztahuje na více entit (viz čl. 1 odst. 2), mezi nimiž figurují rovněž „účastníci finančního trhu poskytující finanční produkty“, tedy i pojistitelé a zajistitelé.

S tímto nařízením nelze pracovat bez osvojení vymezených pojmů. Minimálně je třeba prezentovat alespoň tyto definice obsažené v čl. 2:

„1) environmentálně udržitelnou investicí (se rozumí) investice do jedné nebo více hospodářských činností, které se podle tohoto nařízení kvalifikují jako environmentálně udržitelné;

5) zmírňováním změny klimatu (se rozumí) udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2 °C a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí, jak je stanoveno v Pařížské dohodě;

9) oběhovým hospodářstvím (se rozumí) hospodářský systém pro zachování hodnoty výrobků, materiálů a dalších zdrojů v hospodářství po co nejdelší dobu, zvyšování jejich účinného využívání v rámci výroby a spotřeby, což vede k omezování dopadu jejich využívání na životní prostředí a k minimalizaci odpadu a uvolňování nebezpečných látek ve všech fázích jejich životního cyklu, včetně uplatňování hierarchie způsobů nakládání s odpady;

13) ekosystémem (se rozumí) dynamický komplex společenstev rostlin, živočichů a mikroorganismů a jejich neživého prostředí, působící ve vzájemných vazbách jako funkční jednotka.“

Tyto vybrané pojmy mají přesah, používají se totiž i v jiných právních aktech, ve sděleních Komise a strategických dokumentech EU.

Čl. 3 se týká kritérií pro environmentálně udržitelné hospodářské činnosti, dá se tedy říci předmětu tohoto nařízení. Hospodářská činnost je environmentálně udržitelná, jestliže splňuje podmínky uvedené v písm. a) až d) tohoto článku. Potíž je ovšem v tom, že tyto podmínky jsou vymezeny s odkazem na řadu dalších článků tohoto nařízení, což by znamenalo provést místo stručné charakteristiky již hlubší analýzu nařízení. Tento problém lze překonat formou příkladu na základě použití ustanovení čl. 3 písm. a), které zní: „Hospodářská činnost se kvalifikuje jako environmentálně udržitelná, pokud tato hospodářská činnost významně přispívá k jednomu nebo více environmentálním cílům stanoveným v článku 9 v souladu s články 10 až 16.“

Je jasné, že dané podmínky opravdu nelze pochopit bez znalosti environmentálních cílů. Čl. 9 Environmentální cíle zní:

„Pro účely tohoto nařízení se za environmentální cíle považují:

a) zmírňování změny klimatu;

b) přizpůsobování se změně klimatu;

c) udržitelné využívání a ochrana vodních a mořských zdrojů;

d) přechod na oběhové hospodářství;

e) prevence a omezování znečištění;

f) ochrana a obnova biologické rozmanitosti a ekosystémů.“

A o co jde v článcích 10 až 16? Musí se jednat o významné přínosy k naplňování cílů uvedených v čl. 9. Pak vyvstává ještě další zásadní otázka: Kdo tato kritéria dle čl. 3 uplatňuje? Jsou to členské státy a Unie. Uplatňují je pro určení toho, zda se hospodářská činnost kvalifikuje jako environmentálně udržitelná pro účely veškerých opatření, kterými se stanovují požadavky na účastníky finančního trhu nebo emitenty v souvislosti s finančními produkty nebo korporátními dluhopisy, které jsou poskytovány jako environmentálně udržitelné.

Výše uvedená charakteristika může sloužit toliko pro výchozí orientaci. V nařízení je pochopitelně upravena řada jiných důležitých otázek, jako například transparentnost (environmentálně udržitelných investic, finančních produktů atd.) nebo institucionální opatření (platforma pro udržitelné investice) apod.

b) Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1256 ze dne 21. dubna 2021, kterým se mění nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/35, pokud jde o začlenění rizik týkajících se udržitelnosti do oblasti řízení a kontroly pojišťoven a zajišťoven.

Z tohoto poměrně útlého nařízení se jeví jako důležité například vymezení preferencí týkajících se udržitelnosti. Rozumí se jimi volba zákazníka nebo potenciálního zákazníka, pokud jde o to, zda, a pokud ano, do jaké míry, by do jeho investic měl být začleněn jeden nebo několik finančních nástrojů, jež jsou poté v nařízení specifikovány.

Nelze pominout ani změnu článku 275a nařízení 2015/35/EU, který nově zní:

„Začlenění rizik týkajících se udržitelnosti do zásady obezřetného jednání

1. Pojišťovny a zajišťovny musí při určování, měření, sledování, řízení, kontrole a posuzování rizik vyplývajících z investic a podávání zpráv o těchto rizicích, jak je uvedeno v čl. 132 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2009/138/ES, zohledňovat rizika týkající se udržitelnosti.

2. Pro účely odstavce 1 pojišťovny a zajišťovny přihlížejí k potenciálnímu dlouhodobému dopadu své investiční strategie a rozhodnutí na faktory udržitelnosti a v příslušných případech tato strategie a rozhodnutí pojišťoven odrážejí preference jejich zákazníků týkající se udržitelnosti zohledněné v postupu schvalování produktu, jak je uvedeno v článku 4 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/235.“

Lze připomenout, že rizika udržitelnosti jsou rizika spojená s ESG faktory. Výše uvedené ustanovení znamená, že pojišťovny a zajišťovny je musejí při investování též zohledňovat, stejně jako preference zákazníků.

c) Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1257 ze dne 21. dubna 2021, kterým se mění nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/2358 a (EU) 2017/2359, pokud jde o začlenění faktorů udržitelnosti a rizik a preferencí týkajících se udržitelnosti do požadavků na dohled nad produktem a jeho řízení vztahujících se na pojišťovny a distributory pojištění a do pravidel pro výkon činnosti a investiční poradenství pro pojistné produkty s investiční složkou

U nařízení 2017/2358/EU (požadavky na dohled nad produktem a jeho řízení) se mění vymezení cílového trhu, testování produktů a též ustanovení o informování tvůrce pojistného produktu. Do všech těchto oblastí je odpovídajícím způsobem promítnuta udržitelnost.

Pokud jde o nařízení 2017/2359/EU (požadavky na informace a pravidla výkonu činnosti vztahující se na distribuci pojistných produktů s investiční složkou), tak rovněž došlo k celé řadě dílčích, ale důležitých změn. Jako příklad si uveďme nové znění čl. 9 odst. 6 (část):

„Zprostředkovatel pojištění nebo pojišťovna nedoporučí pojistné produkty s investiční složkou jako produkty, které splňují preference zákazníka nebo potenciálního zákazníka týkající se udržitelnosti, pokud tyto pojistné produkty s investiční složkou tyto preference nesplňují. Zprostředkovatelé pojištění a pojišťovny vysvětlí svým zákazníkům nebo potenciálním zákazníkům důvody, proč tak neučinili, a vedou o těchto důvodech záznamy. Pokud žádný pojistný produkt s investiční složkou nesplňuje preference zákazníka nebo potenciálního zákazníka týkající se udržitelnosti a zákazník se rozhodne upravit své preference týkající se udržitelnosti, zprostředkovatel pojištění nebo pojišťovna vedou záznamy o rozhodnutí zákazníka, včetně důvodů tohoto rozhodnutí.“

V tomto případě jde o povinnost (též) zprostředkovatele. Má odpovědnost, pokud jde o doporučení zákazníkovi, takže musí zvládnout udržitelnost, rizika udržitelnosti atd. Z toho je zřejmé, že přístup Komise je komplexní a při realizaci Akčního plánu (viz cit. 20) promítla či promítá udržitelnost do všech relevantních právních aktů, včetně aktů v přenesené pravomoci.

d) Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – taxonomie EU, podávání zpráv podniků o udržitelnosti, preference v oblasti udržitelnosti a fiduciární povinnosti: Nasměrování finančních prostředků na Zelenou dohodu pro Evropu – COM(2021) 188 final

Řada expertů je toho názoru, že Akční plán (viz cit. 20) byl ve značné míře splněn. V roce 2021 však přicházejí nová sdělení, která na něj navazují nebo která lze chápat jako jeho pokračování. Jedním z nich je výše uvedené sdělení [ad d) výše]. Je formulováno jasně, srozumitelně a umožňuje komplexní pohled na udržitelnost ve finančních službách. Lze jej proto zainteresovaným osobám jednoznačně doporučit k prostudování.

Komise informuje o tom, že podnikla významné kroky k vytvoření udržitelného finančního ekosystému. Za základ pro zvyšování transparentnosti a určování příležitostí k udržitelným investicím Komise pokládá nařízení o taxonomii EU, nařízení o zveřejňování informací o udržitelném financování a nařízení o referenčních hodnotách.

Dále Komise upozorňuje, že připravila tyto návrhy:

— Nařízení Komise v přenesené pravomoci, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/852, pokud jde o stanovení technických screeningových kritérií pro určení toho, za jakých podmínek se hospodářská činnost kvalifikuje jako významně přispívající ke zmírňování změny klimatu nebo k přizpůsobování se změně klimatu, a toho, zda tato hospodářská činnost významně nepoškozuje některý z dalších environmentálních cílů

— Návrh směrnice, kterou se mění směrnice 2013/34/EU, směrnice 2004/109/ES, směrnice 2006/43/ES a nařízení (EU) č. 537/2014, pokud jde o podávání zpráv o udržitelnosti některými podniky – COM(2021) 189

Pochopitelně Komise v daném sdělení přibližuje cíle a obsah těchto návrhů. U prvního návrhu se zmiňuje, že byla plně využita zpětná vazba od veřejnosti, která uplatnila některé obavy, ale i konkrétní připomínky. Je nesporné, že s udržitelností je spojena řada mýtů, jež lze prý většinou lehce vyvrátit, ale i množství závažnějších odborných či technických problémů. Je proto nesmírně cenné, že Komise zaujala k některým obavám stanovisko, aby je rozptýlila, jako např.:

Dopady toho, zda je určitá činnost pokládána za „environmentálně udržitelnou“, či nikoli

Komise konstatuje, že pouhá skutečnost, že společnost nevykonává činnosti, které jsou v souladu s taxonomií, neznamená, že lze vyvozovat závěry ohledně environmentální výkonnosti společnosti nebo její schopnosti získat přístup k financování. Taxonomie EU prostě v současné době nestanoví, jak se má nakládat s činnostmi, jež nejsou klasifikovány jako ekologické. Ačkoli se účastníci trhu mohou taxonomií EU řídit při přijímání investičních rozhodnutí, taxonomie samozřejmě nezakazuje investice do jakékoli činnosti. Společnosti nemají povinnost zajistit soulad s taxonomií a také investoři si mohou libovolně zvolit, do čeho investují. To zní sice uspokojivě, ale některé signály z finančního trhu jsou poněkud odlišné.

Za významné lze pokládat stanovisko Komise, že taxonomie EU je živý dokument, který bude v průběhu času dle potřeby rozšiřován a aktualizován. Komise je také realistická. Odhady a prvotní ověření kritérií taxonomie pro oblast klimatu ukázaly, že v současné době je v souladu s taxonomií obecně jen nízký počet činností a investičních portfolií společností (v rozmezí od 1 % do 5 %, přičemž mnoho společností a investičních portfolií vykazuje nulový soulad).

Úroveň ambicí a použitelnost kritérií stanovených v aktu v přenesené pravomoci o taxonomii EU pro oblast klimatu.

V rámci zpětné vazby nejen od veřejnosti obdržela Komise názory, že ambice jsou nízké nebo přehnané. K tomu zaujala zásadní stanovisko v tom smyslu, že taxonomie EU uznává jako udržitelné takové činnosti, které představují významný, nikoli nepatrný přínos ke splnění environmentálních cílů EU. Taxonomie EU stanoví kritéria týkající se významného přínosu a zásady „významně nepoškozovat“ na základě úrovně ambicí cílů Zelené dohody pro Evropu, včetně cíle klimatické neutrality EU. Nicméně, aniž by klesla úroveň ambicí cílů Zelené dohody pro Evropu, tak v návrhu daného aktu byla provedena jistá zpřesnění, doplnění apod.

Oblast působnosti taxonomie EU

Komise počítá s tím, že se v budoucnu rozšíří stávající rozsah kritérií uvedených v aktu v přenesené pravomoci o taxonomii EU pro oblast klimatu. Kritéria jsou dynamická a budou pravidelně přezkoumávána. To zajistí, aby změnou tohoto aktu v přenesené pravomoci bylo možné do jeho působnosti postupem času doplnit nová odvětví a činnosti, včetně přechodných a podpůrných. Zúčastněné strany budou mít možnost navrhnout činnosti, které by měly být zahrnuty do kritérií, prostřednictvím internetového portálu, jenž měl být v polovině roku 2021 zřízen na internetových stránkách Evropské komise.

Ve sledovaném sdělení jsou vysvětleny i další kroky v rozvoji taxonomie EU, financování přechodu na udržitelnost, jednotné a soudržné podávání zpráv podniků o udržitelnosti a též preference v oblasti udržitelnosti a fiduciární povinnosti.

Pokud se udržitelností v pojišťovnictví zabývá evropský regulátor, je zcela zřejmé, že mimo nestojí ani orgán dohledu EIOPA (Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění). Bylo by sice možné uvést celou řadu jeho dosavadních aktivit k udržitelnosti, jako jsou konzultační a diskuzní materiály, analýzy klimatických rizik, materiály k preferencím zákazníků apod., ale možná je účelnější představit plány EIOPA na období let 2022–2024. EIOPA se chce v tomto období zaměřit na:

— integraci ESG rizik do obezřetnostního rámce pojistitelů a penzijních fondů, — spojení či sjednocení makro- a mikroobezřetnostního hodnocení rizika v případě ESG rizik,

— podporu zveřejňování zpráv o udržitelnosti a posílení udržitelného řízení podnikatelského rámce,

— podporu dohledu nad ESG riziky a na dohledovou konvergenci v EU,

— řešení mezer v ochraně,

— podporu využití otevřených zdrojů a dat pro modelování ve vztahu k rizikům vyplývajícím z klimatické změny,

— na zajištění svého příspěvku k mezinárodní konvergenci v oblasti hodnocení a řízení rizik udržitelnosti.²⁴

Na závěr tohoto článku je třeba zopakovat, že jeho cílem bylo poskytnout širší přehled o problematice udržitelnosti, a to od jejího teoretického uchopení přes charakteristiku globálních akcí k udržitelnosti včetně oblasti pojišťovnictví až po regulaci udržitelnosti v pojišťovnictví EU. Tento přístup by měl napomoci orientaci v dané problematice a k snazšímu využívání příslušných dokumentů či právních aktů EU.

Nicméně je třeba ještě nastínit, jak se k problematice udržitelnosti staví evropský pojišťovací průmysl, který zastupuje federace Insurance Europe (IE). Z jejího stanoviska lze vyvodit, že v současné době považuje klimatickou změnu a znehodnocování životního prostředí za určující globální výzvy. Dokládají to i odhady Evropské komise, že ročně je třeba po celou stávající dekádu 350 mld. EUR dodatečných investic, aby byl splněn do roku 2030 cíl ohledně snížení emisí, a to pokud jde jen o samotné energetické systémy. Navíc bude třeba ročně dalších 130 mld. EUR pro jiné environmentální cíle.

Podle IE je důležité, že environmentální regulace je v EU doplněna udržitelným finančním rámcem. Správné regulatorní změny by měly vytvořit podmínky, které umožní, aby veřejné i soukromé finance byly nasměrovány na investice, jež sníží vystavení klimatickým a environmentálním rizikům. Pojistitelé uznávají nutnost urgentní akce, která nikdy nebyla více jednoznačná. Odborné prameny totiž potvrzují, že náklady na snížení, zmírnění a adaptační opatření blednou ve srovnání s dlouhodobými náklady na klimatickou změnu bez jakéhokoli zmírňování.

Evropský pojišťovací průmysl proto podporuje cíle Pařížské dohody a Zelené dohody pro Evropu, stejně jako ambiciózní cíle, pokud jde o snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 a dosažení čistého nulového hospodářství (resp. čistých nulových emisí uhlíku) do roku 2050.

IE vychází z toho, že pojistitelé mohou hrát důležitou roli jak ve zmírňování nejhorších scénářů klimatické změny, tak při pomoci občanům a podnikatelům vyrovnat se s ní a přizpůsobit se dopadům změn, jimž se nelze vyhnout. Pojišťovnictví je největší institucionální investor v Evropě s aktivy ve správě přesahujícími 10,6 bilionu EUR, což znamená, že má unikátní možnost podpořit přechod k udržitelnějšímu hospodářství. Po mnoho let evropský pojišťovací průmysl zdůrazňoval, že jsou potřebné tři klíčové regulatorní změny, aby bylo pojistitelům umožněno sehrát patřičnou roli v udržitelném financování.

IE uvítala tu skutečnost, že Evropská komise zahájila iniciativy, jež pokrývají každou z těchto oblastí.

První z nich se týká vylepšení regulatorního rámce Solventnosti II (S II) tak, aby byly odstraněny regulatorní vady, jež zbytečně omezují schopnost a ochotu pojišťovacího průmyslu investovat dlouhodobě, a to i do udržitelných investic/projektů. Přezkum S II, který je nyní (červen 2022) předmětem diskuze v Radě EU a v Evropském parlamentu, je perfektní příležitostí k provedení potřebných vylepšení.

Druhou oblastí je potřeba dat o udržitelnosti, aby bylo pojistitelům umožněno společně s jinými investory identifikovat udržitelné investice a financovat projekty, jež by měly zajistit přechod. Evropská komise spustila podle IE velmi komplexní soubor iniciativ týkajících se podávání zpráv o udržitelnosti, které by během několika let mohly generovat potřebná data.

Do třetí oblasti řadí IE potřebu významného zvýšení nabídky vhodných udržitelných projektů a aktiv, do nichž by se mělo investovat. Potenciální kapacita pro investování totiž nyní neodpovídá dostupným aktivům.

Dále je účelné zdůraznit, že IE vítá doplněnou strategii EU. V roce 2018 Evropská komise přijala první Akční plán: Financování udržitelného růstu, který byl charakterizován výše v tomto článku. V červenci 2021 následovala doplněná (či obnovená) strategie k udržitelnému financování, jež obsahuje další vítané kroky k uspíšení naplňování Zelené dohody pro Evropu a ke zlepšení financování udržitelných projektů. Pro pojistitele je obzvlášť důležitý návrh Evropského standardu zelených dluhopisů, který je zkoumán v Radě EU a v Evropském parlamentu (červen 2022). Měl by napomoci zvýšit dostupnost atraktivních udržitelných aktiv a umožnit investování s důvěrou v zelené dluhopisy EU, a to na základě spolehlivých, srovnatelných a standardizovaných informací. Od výše uvedeného standardu se též očekává usnadnění vydávání státních zelených dluhopisů. Bude založen na tržních standardech a mohl by se v budoucnu stát potenciálním globálním standardem pro zelené dluhopisy. Bude dobrovolný, a tudíž nebude bránit využívání jiných standardů pro udržitelné dluhopisy, čímž se lze vyhnout potenciálním negativním vlivům na rychle rostoucí mezinárodní trh zelených dluhopisů.

Podle IE však existují například níže uvedené možnosti vylepšení, která by měla být v návrhu Evropského standardu pro zelené dluhopisy ještě provedena:

— ochrana předchozího stavu (grandfathering) – podle současného návrhu označení „zelený dluhopis EU“ nemá být udržováno po celou dobu až do splatnosti dluhopisu, což může vyústit v nižší přitažlivost pro investory a emitenty. Nařízení by proto mělo jasně vymezit, že nesplacené zelené dluhopisy EU, bez ohledu na následné změny screeningových kritérií (tj. kritérií k prověřování) taxonomie EU, zůstávají zelenými dluhopisy EU;

— využití výnosů pro přechod – k tomu, aby zelené dluhopisy EU více podporovaly nové zelené projekty a napomohly dosažení cílů Zelené dohody pro Evropu, je životně důležité, aby tyto dluhopisy umožňovaly financování projektů zaměřených na přechod. Proto taxonomie EU pro udržitelné aktivity musí být dotažena tak, aby plně zahrnovala takové projekty;

— akreditace – monopolistické tržní struktury zvyšují emisní náklady a mohly by fungovat jako bariéry vůči emisím zelených dluhopisů. Akreditační kritéria a dohled nad hodnotiteli zelených dluhopisů EU by neměly tudíž vyústit do takových situací, kdy agentury ESG mají tržní sílu a pravomoc ke stanovení cen, jako je tomu na trhu kreditních ratingových agentur;

— flexibilita – IE vítá doplnění flexibility, což umožňuje, aby malý díl výdajů (krytých) z výnosů zelených dluhopisů EU nebyl sladěn s taxonomií EU za předpokladu, že společnosti učiní například odkaz na své plány pro přechod;

— sladění taxonomie – taxonomie EU pro udržitelné činnosti je založena na kritériích na úrovni činností, zatímco dluhopisové financování je obvykle na úrovni projektů. Emitenti budou potřebovat určitou volnost jednání v tom, jak sladit projekty podle zelených dluhopisů EU se screeningovými kritérii založenými na aktivitách (tj. jak aplikovat taxonomii na úrovni projektů). Tato vylepšení by zajistila větší využívání sledovaných dluhopisů.²⁵

Vylepšení k zeleným dluhopisům je nutno chápat jako příklad vstřícného a zodpovědného přístupu evropských pojistitelů k otázce udržitelnosti. Je jasné, že podporují udržitelný rozvoj, ale upozorňují zároveň na tu skutečnost, že pro plné zapojení do této politiky potřebují patřičné podmínky. V tomto ohledu má nesporně klíčovou roli přezkum režimu S II a zvláště pak umožnění pojistitelům dlouhodobě investovat bez nadbytečné zátěže v oblasti kapitálových požadavků. Ale nejen to. Evropský regulátor musí brát v úvahu, že klimatická změna dopadá i přímo na pojistitele, a to velmi značně. Zesilující vlny veder a sucha, vichřice, přílivové deště, tropické cyklóny, povodně a záplavy, ničivé požáry apod. se v zásadě stávají již běžným jevem. I v této oblasti musí být regulace funkční a proporcionální, aby pojistitelé mohli zaplňovat mezery v pojistné ochraně a plnit svoji společenskou roli.

Tento článek byl dokončen dne 31. 8. 2022.