Zaklínadlo value for money 2: evropské benchmarky pro IŽP

Historický vhled do problematiky VfM z pohledu EIOPA je popsán v článku: 
https://pojistnyobzor.cz/clanky/zaklinadlo-value-for-money.

Revidovaná metodika je předkládána jako doplněk k původnímu prohlášení orgánu dohledu² vydanému v listopadu 2021 a Metodice EIOPA pro VfM³ zveřejněné v říjnu 2022. Aktualizovaná metodika zohledňuje připomínky získané v rámci veřejné konzultace v roce 2024 (viz prohlášení o zpětné vazbě⁴) a vychází z pilotního šetření údajů provedeného v 9 členských státech s 22 pojišťovnami.

Cílem dosavadních stanovisek a metodik je zavedení benchmarků neboli referenčních hodnot, které mají především národním dohledovým orgánům usnadnit posuzování VfM pojistných produktů, u kterých se z hlediska dodržení tohoto kritéria („hodnota za peníze“) předpokládá vyšší rizikovost.

Co nového přináší metodika EIOPA?

Benchmarky dle aktuální metodiky EIOPA jsou založeny na indikátorech vycházejících z posouzení nákladů a přínosů pojistného produktu v rámci jedné kategorie srovnatelných produktů. Přes rozmanitost trhu investičních životních produktů EIOPA navrhuje minimum kategorií srovnatelných pojistných produktů, a to na základě jejich běžných vlastností. Tyto kategorie mají být z definice použitelné univerzálně na celém evropském trhu, nicméně EIOPA nevylučuje ani srovnávání v rámci národních kategorií IŽP.

V rámci každé kategorie srovnatelných investičních životních produktů jsou vypočteny VfM indikátory a následně stanoveny benchmarky, mimo které se předpokládá vyšší riziko porušení principu VfM. Indikátory kombinují náklady a ukazatele výkonnosti v časových obdobích založených na nařízení PRIIPs a PRIIPs KID. 

Roztřídění do jednotlivých kategorií bude EIOPA provádět v rámci první fáze stanovování evropských benchmarků. Jak již bylo uvedeno, kategorizace bude vycházet ze základních vlastností pojistných produktů, jako je frekvence pojistného, doporučená doba držení, souhrnný indikátor rizika a jiné (viz tabulka 1).

Principy pro zařazení do jednotlivých kategorií bude EIOPA ještě v průběhu přípravné fáze specifikovat. Na základě průběžné aktualizace dostupných dat může EIOPA dále upravovat segmentační kritéria, případně rozšiřovat nebo zjednodušovat jednotlivé kategorie tak, aby byly relevantní i pro specifické trhy. Při tvorbě kategorií EIOPA zohledňuje i požadavek, aby byl vždy obsažen dostatek produktů pro statisticky 
významné porovnání.



V rámci druhé fáze – stanovení VfM indikátorů – EIOPA upozorňuje, že metodika není pouze o výkonu nebo nákladových položkách. Proto není založena na jediné referenční hodnotě pro každou kategorii pojistných produktů, ale spíše jde o seznam referenčních hodnot zahrnující jak náklady, tak i přínosy produktů. Pro dosažení relevantního výsledku by tyto hodnoty měly být vždy hodnoceny společně. Na základě údajů shromážděných od pojišťoven EIOPA vypočte 8 VfM indikátorů a stanoví benchmark pro každý indikátor v každé kategorii produktů. Tyto indikátory budou zohledňovat vstupní náklady, celkové náklady, snížení výnosnosti, hodnotu při odkupném, interní výnosovou míru, pojistné plnění a návratnost pro dosažení bodu zvratu, viz tabulka č. 2.

V poslední fázi EIOPA stanoví benchmarky na základě rozdělení indikátorů do kvartilů. Většina benchmarků bude stanovena na úrovni třetího kvartilu (Q3) – to znamená produkty s vyšší rizikovostí. Výjimkou jsou benchmarky pro indikátory odbytného, vnitřní návratnosti a pojistného plnění, které budou stanoveny na úrovni prvního kvartilu (Q1).



Tento poněkud „záhadný“ postup určování prostřednictvím kvartilů se EIOPA snaží osvětlit pomocí příkladů. Jeden z nich uvádí, že zjistí-li národní dohledový orgán při aplikaci metodologie na konkrétní produkt indikátor celkových nákladů ve výši 30 %, když benchmark byl stanoven na 20 % (třetí kvartil), a indikátor návratnosti ve výši 2 %, když benchmark byl stanoven na 4 % (první kvartil), musí dohledový orgán u daného produktu provést důkladnější posouzení VfM se zahrnutím dalších indikátorů nad rámec metodologie. 

Zde je patrná určitá míra volnosti, kterou EIOPA v rámci metodiky ponechává národním dohledům. Konkrétně EIOPA uznává, že mohou být zohledněny další okolnosti, jako je vysoká míra předčasného ukončení produktu, vysoké náklady na ukončení, případně zamítnuté žádosti o biometrické krytí. Současně může národní dohled přihlížet k významu dotčeného produktu (např. nadstandardní IŽP) a rozhodnout se na takový produkt v rámci kontrol nezaměřit nebo u něj připustit vyšší nákladovost / nižší přínosy z důvodu specifického cílového trhu.

Co nechává nová metodika nevyjasněné?

První zásadní nejasností přístupu EIOPA k VfM je zveřejnění benchmarků. 

V metodice EIOPA tvrdí, že referenční hodnoty VfM by neměly být používány jako nástroj pro informování spotřebitelů a v této fázi nebudou zveřejněny. Také však uvádí, že zveřejnění referenčních hodnot bude „posouzeno a projednáno s vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž" a může k němu dojít „teprve až bude metodika dostatečně otestována a stabilní". To znamená, že zveřejnění referenčních hodnot není do budoucna vyloučené. Pojišťovny by se tak vystavily reputačním a obchodním rizikům v případě, že by zveřejněné referenční hodnoty nesplňovaly. Ze strany EIOPA naznačená možnost zveřejnění je v rozporu s tvrzením, že se referenční hodnoty budou používat pouze jako nástroje dohledu. Metodika také upozorňuje, že by pojišťovny neměly benchmarky používat v rámci údajů, které o produktech sdělují potenciálním zákazníkům, neboť zákazníci jim nejsou s to v dostatečné míře porozumět. V případě zveřejnění benchmarků toto doporučení postrádá smysl.

V souvislosti s produktovým řízením EIOPA také uvádí, že metodika je pouze jednou z podpůrných metod posouzení VfM v rámci produktového řízení. Pojišťovny musejí nadále VfM posuzovat u svých produktů izolovaně, tj. nehledě na konkurenční pojistné produkty na trhu, a ujistit se, že veškeré náklady produktu jsou přiměřené a odpovídají potřebám cílového trhu a cíli a povaze produktu dle požadavků produktového řízení. Skutečnost, že posuzovaný produkt obstál v rámci benchmarku, ještě automaticky neznamená, že naplňuje požadavky konceptu VfM. To samozřejmě činí celkové posouzení komplexnějším a zanechává dohledovým orgánům prostor pro další (extenzivnější) výklad.
 
V neposlední řadě není z metodiky zřejmé, k jak velké reportingové zátěži dojde v důsledku sběru dat pro vytvoření benchmarků. Metodika sama uvádí, že „zpočátku“ hodlá používat údaje ze zprávy „cost and past performance”, zatímco rozsah a dotazník budou „upraveny“, aby se zajistil „sběr vhodných údajů pro zprávu CPP i pro benchmarky“.To potenciálně znamená, že EIOPA bude poptávat jiné a/nebo dodatečné údaje. Je třeba podotknout, že navýšení reportingu, k němuž dojde zcela určitě (jakkoliv je v tuto chvíli obtížné odhadnout celkovou míru nového sběru dat), je v rozporu se závazkem Komise snížit zátěž spojenou s podáváním zpráv o 25 %. 

V závěru je nutno v některých aspektech ocenit i zlepšení metodiky oproti předchozím konzultačním materiálům. Je jistě pozitivní, že aktualizovaná metodika obsahuje méně klastrů (204/216 pro všechny kategorie produktů, na základě 6 znaků), méně ukazatelů (8), přičemž EIOPA zahrnula další kvalitativní prvky, které doplní VfM posouzení a případně odůvodní odchylky od benchmarku. V případě produktů s různými podkladovými fondy (multi-option products) EIOPA uvádí, že by se údaje měly shromažďovat pouze pro 3 základní investiční možnosti: nejprodávanější, nejdražší a nejlevnější.

Některé indikátory VfM jsou však velmi obecné a pro jejich úspěšné zavedení, včetně praktického sběru dat, bude třeba je dále dovysvětlit. Jedná se například o využitelnost zahrnutí indikátoru označeného pojmem „Advice fees“ do hodnocení VfM či výklad pojmu digitalizace jako možného kvalitativního kritéria vstupujícího do benchmarku pro VfM.

Kdy novou metodiku implementovat?

Ačkoli některé faktory z metodiky zůstávají nadále neznámé, neznamená to, že by bylo vhodné s její implementací do procesů produktového řízení (testování produktů) otálet. Může se zdát, že benchmarky založené na hodnocení VfM jsou spojené se schválením a implementací evropského návrhu s názvem Retail Investment Strategy (dále také „RIS“), nicméně z vyjádření EIOPA je zřejmé, že EIOPA uvažuje o benchmarcích jako o nástroji nezávislém na budoucím schválení RIS⁵ a argumentuje zplnomocněním v nařízení POG. Zde se samozřejmě nabízí otázka, zda EIOPA ve svém důsledku může tyto benchmarky vydávat a zda zvolená cesta není motivována spíše „politicky“ namísto jasného právního základu. 

Z přístupu EIOPA je patrné, že úsilí věnované vzniku metodiky s cílem „výrazné harmonizace“ testování bude přeneseno na národní dohledové orgány tak, aby problematika testování VfM hrála klíčovou roli v produktovém řízení. EIOPA tuto problematiku zdůraznila i v nejnovější zprávě o spotřebitelských trendech⁶, což potvrzuje, že její význam bude v dohledné době dále narůstat. Totéž lze očekávat i u produktů neživotního pojištění, což je ostatně EIOPOU naznačeno v revidované metodice.

Jako každá nová regulace, i implementace metodiky testování VfM přináší řadu interních diskusí v pojišťovnách. Klíčovou otázkou je, jak k implementaci přistoupit tak, aby na jedné straně splňovala očekávání dohledu a na straně druhé minimalizovala negativní dopady na (i) časové kapacity lidských zdrojů, (ii) nastavení interních procesů a (iii) obchodní aspekty. Tyto diskuse jsou v kontextu regulatorních požadavků zcela legitimní. Správná a funkční implementace metodiky do procesů testování a produktového řízení může být časově mimořádně náročná zejména tam, kde se dosud testování provádí minimalisticky nebo kde testování VfM bude stavěno tzv. na „zelené louce“.

O to více je vhodné přistoupit k implementaci metodiky VfM co nejdříve a využít aktuální situace, kdy národní dohledové orgány nemají od EIOPA veškeré informace, například referenční hodnoty pro vyhodnocování testování podle metodiky VfM. Dohledové orgány tak zatím nemohou vytvořit komplexnější požadavky na to, jak by měl vhodný testovací nástroj ideálně vypadat. 

Tato situace je tak příležitostí, aby si pojišťovny samy definovaly, jakým způsobem bude testování prováděno a jak se testování VfM implementuje do stávajících procesů produktového řízení. Vhodně zvolený přístup by měl být v rámci dohledové činnosti následně obhajitelný nebo alespoň by měl vést k věcné diskusi s dohledovým orgánem o možných úpravách zvoleného řešení. Naopak by bylo obtížné vést s dohledovým orgánem dialog, pokud by žádné řešení implementováno nebylo. Cílem by vždy mělo být, aby testování, včetně VfM, bylo funkční, udržitelné a škálovatelné.

Je možné metodiku VfM implementovat prakticky a funkčně?

Odpověď je již od počátku kladná. Otázkou však zůstává, jak konkrétně implementaci provést. Základem je pochopení, že cílem testování produktu je posoudit, zda pojistný produkt po celou dobu své životnosti odpovídá požadavkům, cílům, potřebám a charakteristikám cílového trhu.

Na pojistném trhu je při uvádění produktů na trh či jejich úpravách využívána řada nástrojů, prostřednictvím kterých je testování v rámci produktového řízení realizováno, např. analýzy počtu oprávněných stížností a počtu soudních sporů, expertní úvahy, analýzy prostředí, do kterého je produkt uváděn, focus groups, pilotní projekty, marketingové výzkumy atd. Tyto nástroje lze vnímat spíše jako doplňkové či podpůrné ke kvantitativnímu testování, které musí hrát v případě investičních produktů klíčovou roli. V tomto případě je vhodné testování realizovat primárně pomocí předem definovaných testovacích scénářů, do kterých se pro vyhodnocení doplní oněch osm indikátorů, které metodika stanovuje.

Jak metodiku VfM prakticky implementovat?

Testování produktu (včetně VfM) je třeba chápat jako komplexní proces sestávající z dílčích a logicky provázaných kroků. 

Pro správné provádění testování je klíčové nejprve přesně definovat cílový trh s odpovídající granularitou. Česká národní banka dlouhodobě vyjadřuje jistou nespokojenost s definováním cílových trhů. V posledních letech je zřejmé, že cílové trhy doznaly řady úprav, nicméně lze očekávat tlak na další nezbytné změny, zejména v rámci definování i na úrovni jednotlivých připojištění. Častokrát panuje obava, že větší granularita omezí prodeje. Tato obava však není důvodná. Nalezení „správného“ rozsahu testování, tak, aby bylo plně funkční a zároveň dostatečně zohledňovalo obchodní stránku produktového portfolia, není nikterak zvlášť časově ani procesně náročné.

Před zahájením testování (po definování cílových trhů) je vhodné implementovat jednoduché kontrolní mechanismy, které např. ověří, že do definování cílových trhů byly zapojeny všechny relevantní útvary, bylo postupováno dle příslušných interních předpisů a byly zvažovány demografické údaje, věk, potřeby zákazníků, finanční situace, investiční cíle, rizikové profily atd.

Samotné předem definované testovací scénáře by měly být koncipovány tak, aby vždy poskytovaly komplexní a přesný pohled na návratnost investice v čase, obdobně jako v KIDu. Rozdíl spočívá v tom, že testování je vhodné provádět i na jiných parametrech produktu, zejména na desetiletém horizontu, což odpovídá průměrné době trvání pojištění, jak to zdůrazňuje i Česká národní banka. Metodika počítá s testováním na úrovni doporučené doby držby (dále také „RHP“) a ½ RHP.

Tento postup testování musí být aplikován na každou investiční strategii (nabízenou investiční možnost). Kromě uvedených scénářů je vhodné zahrnout i různé úrovně pojistného, vstupního věku klienta a další doby trvání smlouvy, aby bylo možné otestovat, jakých výsledků (včetně konečných) investice v průběhu let dosahuje, jaké náklady jsou s investováním spojeny a zda investice odpovídá očekávání zhodnocení včetně zohlednění schopnosti nést riziko. Stejně tak je vhodné začlenit scénář úmrtí. Výhodou tohoto přístupu je možnost poměrně vysoké míry automatizace, která při správném nastavení šetří čas v procesu testování. Při vyšším počtu scénářů je důležitá jednoduchá interpretace výsledků, například prostřednictvím implementace doplňkového dashboardu zahrnujícího grafické prvky naplní i očekávání managementu z pohledu souhrnného a přehledného výsledku, který lze snadno exportovat a archivovat pro dohledovou činnost. Uvedené řešení by mělo být použitelné jak na běžné, tak i mimořádné pojistné.

Po provedení testování je vhodné implementovat kontrolní mechanismy, které ověří například to, zda produkt splňuje požadavky cílového trhu, nebo zda je potřeba upravit parametry produktu či samotný cílový trh. Dalším bodem je vyhodnocení testovacích scénářů – zda byly dostatečné, nebo zda bylo nutné přidat další. Současně by mělo být například ověřeno, zda bylo rozhodnuto, jaké distribuční kanály budou zapojeny do distribuce produktu.Tímto strukturovaným postupem s pevně daným workflow dojde k zajištění dostatečné komplexnosti produktového řízení s dlouhodobou udržitelností, která je do budoucna plně odolná i vůči personálním změnám.

Sledované indikátory

Pokud je testovací nástroj správně navržen tak, aby poskytoval dostatečnou granularitu vstupních a výstupních parametrů, je poměrně jednoduché do něj implementovat samotnou metodiku. Sledované indikátory jsou totiž poměrovými výpočty jednotlivých položek z testovacího nástroje. Stačí aplikovat správné výpočty u každého indikátoru a výsledky zobrazovat ideálně v procentuálních hodnotách. To poskytne přehledný výsledek pro následné vyhodnocení, zda produkt přináší zákazníkovi hodnotu za placené peníze.

Indikátory Entry Costs 1 a Entry Costs 2 slouží k vyjádření efektivity a transparentnosti vstupních nákladů produktu. Entry Costs 1 měří podíl celkových vstupních nákladů na investovaném pojistném, zatímco Entry Costs 2 zohledňuje podíl vstupních nákladů na celkových nákladech produktu. Cílem EIOPA je prostřednictvím těchto indikátorů identifikovat produkty s vysokými vstupními náklady, které mohou negativně ovlivnit celkový výnos pro klienta. 

Indikátor Total Costs reflektuje celkové zatížení klienta náklady produktu ve vztahu k jeho celkovému investovanému pojistnému, což umožňuje posoudit, zda produkt nabízí přiměřenou hodnotu za peníze. Reduction in Yield (RIY)ukazuje, jak výrazně produkt snižuje čistý výnos klienta. Výpočet tohoto indikátoru je založen na metodice stanovené v regulačních standardech PRIIPs. 

Indikátor Surrender měří poměr hodnoty odbytného k celkovému zaplacenému pojistnému, což poskytuje přehled o tom, kolik klient obdrží při předčasném ukončení produktu. Při produktech s dlouhou doporučenou dobou držení se tento indikátor vyhodnocuje taky při ½ RHP a je možné uvažovat, že bude patřit mezi nejsledovanější.

Internal Rate of Return (IRR), interní výnosová míra, odráží očekávanou výnosnost investiční varianty produktu. Tento ukazatel je rovněž vypočítáván na základě metodiky PRIIPs a slouží k porovnání produktů z hlediska jejich dlouhodobé výnosnosti. 

Indikátor Insurance Benefit poskytuje informace o pojistném plnění v případě pojistné události vzhledem k celkovému zaplacenému pojistnému. Pomáhá posoudit hodnotu ochrany, kterou produkt klientovi nabízí. 

Nakonec, indikátor Break-even Return určuje minimální průměrnou roční výnosnost, kterou musí produkt generovat, aby pokryl své náklady (s výjimkou investičních nákladů a biometrického pojistného).

Shrnutí

Metodika VfM je aktuálně nadále flexibilní koncept, který (zatím) nestanovuje pevné hranice nákladů, odměn nebo škodního poměru. Správně nastavený nástroj testování nejen že posílí pozici pojišťovny v rámci dohledové činnosti, ale zejména zjednoduší interní procesy. Současně otvírá zcela nový komplexní pohled na jednotlivé produkty v rámci produktového řízení, kdy cílem konceptu VfM je, aby nebyly na trh uváděny nerentabilní produkty. Tímto pohledem je velmi důležité disponovat i s ohledem na problematiku hromadných žalob.